„I když jsem si to dlouho nechtěla přiznat, byl můj přístup k synovi i k dceři vždycky trochu rozdílný,“ říká Jana z Prahy. Na své dnes už dospělé děti měla různé nároky a synovi přitom podle svých slov vždycky trochu nadržovala.
„Od dcery jsem očekávala, že bude jako já – všechno zvládne, nebude nikdy remcat a vždycky bude perfektní,“ dodává. „Oproti tomu syna jsem měla tendenci omlouvat a jeho lenost vysvětlovat únavou, jeho neúspěchy ve škole špatnou učitelkou a jeho nespolehlivost nepříznivými okolnostmi.“
Podle průzkumu amerického internetového magazínu věnovaného rodičovství není tento přístup mezi matkami nijak vzácný. Více než polovina z 2 500 dotázaných přiznala větší kritičnost k dcerám než k synům, cituje BBC. Klukům prý také matky víc odpustily nebo přimhouřily oko nad jejich chováním.
Maminčini chlapečkové
Ukázalo se také, že synové si od maminek vysloužili více pozitivních přívlastků jako vtipný, hravý nebo milující, zatímco na dívky zbyly popisy jako hádavá, protivná nebo vzteklá. Téměř polovina dotázaných matek (48 %) pak svého syna rovnou nazvala „mámin chlapeček“.
Jsou však i mámy, pro které je takové kastování dětí zastaralým nesmyslem. „Sama jsem ze dvou sourozenců, mám mladšího bratra, a nepamatuji se, že by mezi námi matka dělala nějaké velké rozdíly. A když už, tak spíš z toho důvodu, že jsem starší,“ prohlašuje Lucie z Berouna, které výchova dětí na poslušné holčičky a rozmazlené malé krále připadá dávno přežitá.
„Sama mám dva syny, ale kdybych měla dceru, určitě bych se k ní chovala stejně jako ke klukům,“ dodává. Podle ní může být určující spíše věk než pohlaví. „To, co jsem se u staršího musela učit tolerovat, to u mladšího beru za samozřejmější.“
Tatínkovy princezničky
Říká se, že holčičky si na svém otci zkoušejí způsoby komunikace s mužem, které se jim ve vyšším věku budou hodit. To, jak se chovají k tatínkovi, je proto poměrně odlišné, jak fungují s maminkou. Ale také sami otcové se v přítomnosti svých holčiček výrazně mění, a to zřejmě podle diktátu genderových stereotypů a společenského očekávání.
Jak vyplynulo ze studie.jejímž autorem je James K. Rilling z Emory University a kterou cituje Psychology Today, zatímco s kluky provádějí tátové všelijaké skopičiny, riskantní akce a adrenalinové zábavy, v přítomnosti dcer bývají klidnější, mluví potichu, zpívají a více reagují na emoční signály.
Je zajímavé, že v komunikaci se syny se otcové vyjadřují docela jinak než když mluví s dcerami. „Klučičí“ debata tak obsahuje převážně povzbuzující a hodnotící slova jako vítěz, vrchol, hrdost či statečnost, ale při povídání s dcerkou přijdou na řadu spíše výrazy s emocionálním nebo analytickým obsahem.
O tom, zda mají tatínkové naopak tendenci nadržovat dcerám, ovšem výzkum nic nezjistil a ani se o potvrzení takové hypotézy zřejmě nesnažil.
Tatínkům 21. století je ovšem nutno připsat k dobru, že jsou rodiči nejen snaživými, ale také přítomnými a se svými dětmi (bez ohledu na gender) tráví mnohem více času, než tomu bývalo zvykem v předchozích generacích. A možná právě díky tomu bude v dohledné době mezi sourozenci méně nevraživosti a nespravedlnosti a více pohody a lásky.