Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Máte rakovinu varlete, řekli mi lékaři v 27 letech

aktualizováno 
Jsou to téměř dva roky, co jsem se dozvěděl zprávu, která je pro každého člověka vždy zdrcující. Začalo to tím, že jsem pociťoval v tříslech tupou bolest, která přecházela až do levého varlete. Ano, byla to rakovina, napsal do redakce iDNES.cz svůj životní příběh devětadvacetiletý Aleš.
Ilustrační fotografie - Pacient, infúze, nemocný, nemocnice, lékař

Ilustrační fotografie - Pacient, infúze, nemocný, nemocnice, lékař | foto: Profimedia.cz

Zkraje jsem ale bolesti nevěnoval moc pozornosti, jelikož byla opravdu zanedbatelná. Jenže po týdnu to začalo znovu a po dalším zase znovu, intenzivněji.

A zároveň jsem si nahmatal jinak tuhou tkáň u levého varlete než u pravého. Ještě tentýž den jsem tyto příznaky hledal na internetu a 90 procent odkazů znělo "nádor varlete".

Bál jsem se na tuto variantu jen pomyslet a samozřejmě si říkal, jestli s návštěvou lékaře ještě nepočkám. Přesto jsem sebral odvahu a ještě ten samý večer jsem lékaře navštívil. Donutila mne k tomu jediná věc: rok před tímto problémem můj otec díky včasnému nálezu překonal rakovinu ledviny – Grawitzův nádor. Přišel sice o jednu ledvinu, ale neměl žádné metastázy a nádor byl v tom nejranějším stádiu, takže podstoupil pouze operaci a dodnes žije v podstatě bez omezení.

Druhý den na operaci

Po tom, co mě lékař vyšetřil, mi sdělil, že mám bulku na levém varleti a je nutné neprodleně varle odstranit. Hned druhý den jsem podstoupil operaci. Vše se odehrálo tak rychle, že mi to přišlo jak ve snu, a nemohl jsem uvěřit, že je to realita.

Zkrátka jsem si nepřipouštěl, proč já, zdravý mladý kluk, docela sportovně založený, by měl onemocnět takovou chorobou? Nevěřil jsem tomu. Každé ráno, kdy jsem čekal na histologii, jsem se probouzel a říkal jsem si, že se mi to celé jen zdálo. Pořád jsem doufal, že se doktoři spletli, a byť jsem přišel o jedno varle, řeknou mi, že to byl omyl.

Jenže histologie ukázala smíšený zhoubný nádor seminomu + embrionálního karcinomu, který bývá dosti agresivní.

Dále jsem obíhal další vyšetření. CT břicha, CT hrudníku, rozbory krve a další, aby mohl onkolog určit následnou léčbu. Onkolog mi na základě těchto výsledků sdělil, že mám již i zvětšené břišní uzliny a dokonce i uzlina na krku byla zvětšená, což už se bere jako metastáza, jelikož je to šířeno krví.

Ačkoli jsem po operaci necítil žádné bolesti, aktuální testy vykazovaly rychlé zhoršování zdravotního stavu. Můj strach narůstal a já si přál co nejdříve podstoupit jakoukoli léčbu.

Pomohla mi chemoterapie

Velmi mi psychicky pomáhala rodina i přátelé. Léčba zněla chemoterapie. Na první jsem nastoupil v Motole asi pět týdnů od operace. Ještě před tím jsem si uschoval sperma do spermobanky, protože při léčbě vždy hrozí riziko, že může být poškozeno i druhé zdravé varle.

Pořád mě drželo pohromadě to, že přestože jde o rakovinu, je to druh velmi dobře léčitelný bez trvalých následků, i když je to samozřejmě individuální.

Léčba se odehrávala vždy týden v nemocnici, kdy mi byla v podobě infuzí podávána chemoterapie do žíly, a pak tři týdny doma, aby se tělo trochu zregenerovalo před další dávkou.

Poprvé jsem cítil mírnou nevolnost, ale dalo se to vydržet, protože člověk dostává spoustu tlumicích léků proti zvracení a tělo je ještě při síle. Jediné, co se u mne projevovalo, bylo nervové postižení.

Nedokázal jsem chvíli ležet, chvíli sedět, stát, na cokoli se soustředit, a nedalo se to nijak zastavit. Po propuštění domů po první dávce jsem pak několikrát zvracel a přibližně týden jsem cítil nevolnost.

Pokud by měl někdo podobný problém, může se na mě obrátit, rád mu poskytnu bližší informace.

Psát můžete na mail: venda1@email.cz 

Dalších pět dávek chemoterapie jsem již absolvoval v krčské Thomayerově nemocnici, kde je onkologické centrum specializované přímo na tento druh nádorů. Na druhé dávce jsem byl již bez vlasů a postupně mi vypadalo i obočí, řasy a veškeré ochlupení.

Stupňovalo se zvracení i nevolnost v době mezi hospitalizacemi v nemocnici. Zhoršoval se můj krevní obraz, protože s každou novou dávkou chemoterapie je tělo oslabenější a hůře se krvinky obnovují. Ubývají červené, bílé krvinky a krevní destičky. Toto je však individuální. Někomu se krevní obraz zhoršuje více a rychleji, někomu méně a pomaleji.

Bolest celou noc

Když spadnou krvinky pod minimální mez, musí vám je v nemocnici dopichovat, aby se rychleji obnovovaly. Mně dopichovali jen jednou bílé krvinky po poslední dávce chemoterapie. Ale leželi se mnou i kluci, kterým museli dopichovat krvinky třeba již po první nebo druhé chemoterapii. Dopichování červených krvinek a destiček nebolí, nepříjemné je jen dopichování bílých krvinek, ale i to se dá trochu vhodnými léky utlumit.

Bílých krvinek jsem měl bohužel málo, takže jsem si prožil takovou tepavou bolest, kdy mě bolely všechny dlouhé kosti, v páteři, pánvi, ve stehnech, což značí, že se krvinky obnovují.

Bolest trvala celou noc, takže jsem nespal, ale ráno, když mne maminka vezla na kontrolu, zda bílých krvinek přibylo, bolest přestala. Vydržet se to ale dalo, zvláště když jsem věděl, že ta bolest znamená růst bílých krvinek.
 
V nemocnici a dalších necelých čtrnáct dní doma po hospitalizaci jsem zhubl vždy asi šest kilogramů. Jelikož mi bylo neustále špatně a nebyl jsem schopen toho moc sníst. Měl jsem takový ten pocit, jako když má člověk po opici žaludek na vodě. Pak se mi již začalo dělat lépe, a tak jsem se snažil úbytek kil před další hospitalizací vždycky dohnat.

Držela mě maminka

Nejvíce mi v tomto směru pomáhala maminka. Každou chvilku do mne vnutila kousíčky jídla, zeleninu, červenou řepu pro tvorbu červených krvinek a lepší regeneraci těla. Nutila mne po malých douškách neustále pít, protože bez velkého přísunu tekutin by mohly selhat ledviny.

Nutila mě v těch nekritičtějších dnech chodit na krátké procházky a snášela mé nevrlé poznámky a nepříjemné odpovědi. Položila by za mne život, kdyby mohla. Nebýt jí, myslím, že bych celou léčbu snášel mnohokrát hůře. Držela mě jak fyzicky, tak psychicky.

V období mezi hospitalizacemi v nemocnici, když jsem se již vždy dostal z těch nejhorších dnů, jsem vždy odjel na Sázavu na chalupu, kde jsem se snažil vždy nějak zabavit: procházkami, rybařením, sekáním zahrady a jinými drobnými aktivitami. Chodil jsem třeba i dvakrát týdně na dvě až tři hodiny do práce. Pomáhalo mi to oprostit se od neustálého přemýšlení nad touto nemocí, jejími důsledky a litováním se.

Léčba zabírala dobře. Po dvou chemoterapiích již byly velmi pozitivní výsledky. Krevní markery, které indikují v těle nadměrné bujení, se dostaly do normálních hodnot a zvětšená uzlina na krku třikrát tři centimetry se zcela ztratila. To mi dodalo strašně moc síly s touto nemocí dál bojovat.

Po čtyřech chemoterapiích již na CT vyšetřeních nebyly známky žádných metastáz ani zvětšených uzlin v těle. Nakonec jsem dostal ještě dvě takzvané zajišťovací chemoterapie, byť údajně někteří lidé s mou diagnózou dostávají až 12 nebo 15 chemoterapií.

Dva roky jsem zdravý

Po šesti chemoterapiích jsem léčbu ukončil. I s operací trvala má léčba necelých 8 měsíců. Nyní jsem již dva roky po léčbě, zdravý, žiji normální plnohodnotný život, sportuji, chodím se bavit a nejsem ničím omezen.

Jediné, co mne po ukončení léčby trochu trápilo, bylo brnění chodidel nohou, které trvalo asi rok. Po chemoterapiích tohoto typu se to někdy stává. Co je to ale za banalitu proti boji, který člověk momentálně vyhrál. Postupně jsem si na to zvykl, a pak to samo odeznělo. Každých čtvrt roku chodím na sledování markerů a po půl roce vždy na PET/CT celého těla.

Musím konstatovat, že přístup lékařů i sester v krčské nemocnici je naprosto profesionální. Třikrát denně mě chodili při hospitalizaci kontrolovat, optat se na mé zdravotní potíže a v případě potřeby mi pomáhali je minimalizovat. Vše je dokumentováno, každý negativní i pozitivní účinek na léky, každá změna zdravotního stavu, počet vypitých litrů tekutin, váha před každou hospitalizací, krevní obrazy a další.

Měl jsem štěstí

Za poslední dva roky jsem některé věci ve svém životě změnil. Začal jsem se jinak stravovat, jím více zeleniny, více ovoce, méně tučného, uzeného i smaženého. Zkrátka snažím se jíst vyváženě.

Mám samozřejmě strach z recidivy. Ale na druhou stranu si v duchu říkám, jsou na tom lidé s mnohem horšími diagnostikami i mnohem horšími následky, jenž tato nemoc zanechá a z těch nehezkých vzpomínek, které jsem si prožil, si snažím vzít to pozitivní.

Například jinak smýšlím nad lidskými problémy, rozlišuji více a méně důležité problémy. A to, že jsem a budu do konce života sledován, beru jako plus. Kolik lidí má dnes takové štěstí přijít se špatnou diagnózou včas k doktorovi a začít se léčit?
 
Tím bych chtěl všem doporučit, aby skutečně využívali možných dostupných prevencí, samovyšetření a v případě problémů v sobě neřešili strach z toho nejhoršího a vydali se včas tím správným směrem, který může být sice nepříjemný, ale má také šťastný konec.

Vážení čtenáři, článek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 Kč. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci.

Autoři:



Nejčtenější

Análie nebo Melanomia? Rodiče se předhánějí ve vymýšlení neobvyklých jmen

(Ilustrační snímek)

Většina z nás vybírala jména potomků v rodině, případně ve známé knížce Jak se bude jmenovat? Výběr jména u nás i dnes...

Chudým kráskám plní jejich sny. U dcery bych byl zásadně proti, říká

(ilustrační snímek)

Luxusní dárečky, výlety za hranice šedého průměru, nákladný život v krásných kulisách... Která žena po něčem takovém...



Příběh Karolíny: Manžel má milenku a odmítá ji opustit

(ilustrační snímek)

Vdaná jsem už téměř patnáct let. Za tu dobu mi manžel byl několikrát nevěrný, ale vždy, když to na něj prasklo, své...

Koupelna bez teplé vody a všude zima. Mise pomohla tátovi s malým synem

Julián s Matyáškem si během rekonstrukce bytu užívali v Mikulově.

Svého drogového období Julián (29) lituje. Jenže nezůstalo bez následků, ze vztahu s přítelkyní se narodil syn Matyáš,...

Klidně bych kvůli roli přibrala i dvacet kilo, přemýšlí Bára Poláková

Barbora Poláková

Herečka a zpěvačka Barbora Poláková se kvůli klipu k jedné z písniček připravované desky ostříhala. Krátkovlasou...

Další z rubriky

Chodit na záchod často je lepší, než moč zadržovat. Hrozí i selhání ledvin

Ilustrační fotografie

Chodíte „na malou“ až desetkrát za den a připadá vám to příliš? Podle lékařů se nemáte čeho bát, pro vaše zdraví jde o...

Angína si hledá oslabené jedince. Když vás dostane, k lékaři musíte

(Ilustrační foto)

Oteklé mandle, bolest v krku při polykání, někdy i problémy s dýcháním. Příznaky angíny jsou téměř nezaměnitelné, ale...

Hormony štěstí a dobré nálady. Přivoláme je objetím i správným jídlem

(Ilustrační foto)

Tím, jak přesně hormony fungují, co s námi dělají a jak můžeme jejich hladinu zvýšit nebo vyrovnat, se dlouhodobě...



Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.