Lakomství totiž u malých človíčků bývá něčím jako přirozenou vývojovou fází. Tříleté dítě v sobě ještě nemá dostatečně zakotvenou jistotu, že mu hračka zase bude vrácená. Chcete-li, aby tohle období brzy skončilo a dítě se dokázalo bez problémů podělit o to, co má rádo, s vaší pomocí to půjde určitě rychleji a lépe.
Podělit se, ale s mírou
Když Monika vypráví o "lakomém" období svého dnes šestiletého Filipa, málokdo by věřil, že opravdu mluví o jednom a tom samém dítěti. "Prožili jsme období, kdy pro mě byla každá návštěva hřiště traumatem," říká. "Někdy okolo druhého roku začal být Filip úplně posedlý svými hračkami. Nikomu nic nepůjčil, choval se agresivně, plakal a vztekal se, jen se na jeho věci někdo podíval. Nakonec jsme úplně přestali chodit mezi děti a hrát si vycházeli až pozdě k večeru, když hřiště prořídlo. Strašně jsem se styděla…"
To, že je dnes Filip pohodový kluk, který s lakomstvím rozhodně problém nemá, je do značné míry i zásluha Moničiny kamarádky Jany. Tenkrát prohlásila, že se přece s Filipem nemohou uzavřít před světem, protože pak bude jeho chování ještě horší, navíc, když má po prázdninách nastoupit do školky. Se svými dvěma dětmi chodila pravidelně za Filipem a Monikou na návštěvu.
"Monča měla vždycky pláč na krajíčku, když Filip vyváděl a proháněl moje děti za to, že mu sáhly na nějakou kostičku z lega. Ale já pokaždé přinesla i naše hračky a trpělivě trvala na tom, že si je budou vzájemně půjčovat a vyměňovat, až se mi asi po dvou měsících podařilo docílit toho, že nám Filípek půjčil auto dokonce do druhého dne. Bylo vyhráno…"
Situace pod kontrolou
Marie Pokorná s dlouholetou praxí učitelky v mateřské škole se domnívá, že za neochotou dětí se podělit nemusí být zrovna vždycky lakota: "V posledních letech mi připadá, že děti jsou vedené k velkému sebevědomí a chovají se dominantněji. Chtějí mít situaci pod kontrolou a rozhodovat. Jde mnohdy spíš o touhu po hlavním slově ve společnosti než primární nechuť někomu něco dát."
Ne a ne a nepůjčím!!! (Ilustrační snímek)
Naše malá by se rozdala
Na druhé straně znají učitelé případy dětí, které by se naopak "rozdaly". "Paradoxně jde často o jedináčky, u nichž by se to možná neočekávalo," říká Marie Pokorná. K takovým dětem patří i Pavlínka. Rodiče jí odmalička vtloukali do hlavy, že se musí o všechno rozdělit, vždycky všechno půjčit, že s lakomými dětmi si nikdo nebude hrát.
Její matka přiznává: "Bála jsem se, že je jedináček, že možná nebude schopná přizpůsobit se kolektivu a podělit se. Tak jsem vždycky hodně dbala na to, aby, když má sama z něčeho radost, dokázala stejnou radost zprostředkovat ostatním. Dát ochutnat svoji čokoládu, půjčit kočárek, cokoliv. Dneska je Pavle osm let a co má, to rozdá. Řešíme opačný problém. Mám pocit, že ji děti využívají, že jí všechno seberou a ona se tomu není schopná bránit…"
Děti ti to zničí
Tak jako v batolecím věku je "lakomství" normální a ani sebelepší výchova tento stav nemusí příliš ovlivnit, v pozdějších letech, jak je vidět i z předcházejícího případu, už rodičovský vliv bývá velmi patrný.
V psychosomatické poradně skončila například sedmiletá Klárka. Jedináček, milovaný a rozmazlovaný až hrůza. Z anamnézy vyplynulo, že rodičovská láska zašla tak daleko, že si otec s matkou od děvčátka nikdy nevzali ani bonbón. Měla bys jich málo, kdybychom ti je ujídali, říkali jí něžně.
S každou hračkou, s každou novou věcí, kterou dostala, se jí dostalo též důrazného poučení, aby si ji hlídala a hlavně nikomu nepůjčovala, protože děti by jí to mohly zničit. Klárka se bála půjčit ve třídě i tužku kamarádce, aby se doma nezlobili. Výsledek?
Kamarádka řekla, že už se s Klárkou kamarádit nebude a vlastně se s ní nekamarádil nikdo. Klárka začala mít nechuť chodit do školy, objevily se u ní bolesti bříška, přidaly se horečky… V pozadí "lakotného" chování dítěte se mohou skrývat různé důvody a klíč k jejich rozkrytí většinou mají v ruce právě rodiče.
Příklady táhnou
Psycholožka Ilona Špaňhelová tvrdí: "Je zapotřebí, aby se rodič zamyslel nad tím, jak se chová a jakým příkladem může být pro dítě. Je důležité, aby dítěti řekl, jak je pěkné se rozdělit a jak příjemné pocity přitom může mít. Pokud dítě nabízí rodiči například bonbón, má si ho vzít a poděkovat. Potvrzuje tak, že to, co dítě dělá, je dobré a že i on z toho má radost."
"Dokázat se rozdělit je vlastnost, k níž se děti musí umět dopracovat a která jim později přináší i větší oblibu v kolektivu," doplňuje ji Marie Pokorná. "Na druhé straně je dobré hlídat, aby si dítě nekupovalo přízeň ostatních tím, že všechno rozdá, a nechá si cokoliv líbit. Takových dětí si paradoxně ostatní také příliš neváží…"
