V létě už jste zahájila přípravu na olympijské hry v Soči, trénujete v podstatě jedenáct měsíců v roce. Stihnete někdy vůbec nějakou dovolenou?
Jeden týden u moře se mi nechce nikdy oželet. Já se tou představou, jak ležím ve dvacátým patře hotelu na lehátku s drinkem v ruce, koukám na hory a sluníčko a poslouchám zvuky vln, těším už v průběhu roku. Pro mě to znamená žádné telefony, žádné SMS, jen slunečník, knížka a já.
S kým k moři jezdíte?
Loni jsem byla s kolegyní a kamarádkou z týmu Kájou Erbanovou a letos s celým oddílem. Jedeme vždy poslední týden před tím, než začneme naplno makat. Kromě ranního běhu nebo kola nic moc fyzicky namáhavého neděláme a nabíráme síly.
Ráda plavete?
Vodu já raději v pevném skupenství. Bojím se hloubky. Plavu jen potud, pokud dosáhnu. A nejvíc ze všeho mě děsí takové ty legrácky s potápěním. Když to na mě někdo z kámošů zkusí, nekompromisně odcházím. Nemůžu za to, cítím při té představě sebe pod vodou bezmoc z toho, že nemůžu dýchat.
Vizitka
|
Led a sníh vás neděsí, čili lyže jsou vám bližší?
Na sjezdovkách jsem nikdy nestála, zato běžky ovládám od dětství. Už jako úplně malá jsem na nich s dědou běhala. A moje mamka si coby školačka na nich dojela pro český mistrovský titul. Jen už na ně nemám dneska čas. A taky si nechci ublížit. Mám přece jen nějakou zodpovědnost za své tělo.
Není divu, je to váš pracovní nástroj. Máte v běžném tréninkovém zápřahu čas na regeneraci?
Na tu fyzickou ano. Nedám si ničím nabourat svůj denní plán a tam patří i popolední odpočinek vleže doma na pohovce. Potřebuju hodně spát a někdy mi ani noční desetihodinovky nestačí. Umím snad už docela dobře číst své potřeby a rozumím signálům těla. Prostě si zdřímnu, když to potřebuju, ať se děje, co se děje bez ohledu na to, že se mi lidi smějou, že jsem jako mimino. Co mi trošku chybí, je masér a fyzioterapeut v jedné osobě. Nemám moc ráda kolem sebe víc lidí, jsem z nich nesvá, a tak bych docela brala někoho jakože dva jednom. No, zatím není součástí týmu ani jeden. Uvidíme, co přijde.
A na čistě psychický relax chuť nemáte? Myslím tím ono rozbití stereotypu, aby člověk nevyhořel. Přece jen sport je vaše práce a věnujete se mu vlastně nepřetržitě.
Jasně, že mám. Jen si asi představuju pod vybočením ze všednosti přesně to, co ostatní za všednost pokládají. Pro mě je třeba zážitek sednout si v kině do sedačky, vzít si do ruky colu a popcorn a zírat s ostatníma na plátno. Naposled jsem si to dopřála letos v dubnu a zase si rok počkám. Pak mě rozptýlí sporty, které běžně nedělám a taky klidně tradiční žďárská pouť anebo si jen sednout a koukat na televizi. Mám-li ale úplně vypnout a vyčistit si hlavu, potřebuju hudbu, ležet a když mluvit, tak vést jen nepodstatný řeči.
Vy si podle všeho díky svému solitértsví té samoty docela užijete?
To si nemyslím. Mám kolem sebe děcka z týmu a s nimi sdílím dobré i zlé. I když jsou všichni mladší, nemám dojem, že nepatřím mezi ně. Je ve mně pořád ještě kus dítěte. Dávají mi strašně moc sil všeho druhu. Při tréninku třeba člověk nemyslí jenom na to, že ho něco bolí, když se pořád směje. Navíc před závody mi ta bezstarostná atmosféra očišťuje hlavu a nejsem tolik nervózní. Ano, pak přijde doba, kdy se musím soustředit jen sama na sebe, ale to mé okolí ví, je na to připraveno a jde mi takříkajíc "z cesty". Druhá věc je, že si nepouštím lidi k tělu. Trvá mi dlouho, než k někomu získám důvěru. A taky mám nejspíš v povaze, že si skoro všechno nechávám pro sebe.
Kde se pak ve vás vzala odvaha pustit se teď před olympiádou do dokumentu a zpovídat se pro knihu?
Upřímně, já neměla moc na výběr. Trenér mi, dá se říct, tuhle novinu oznámil, ukázal mi ty lidi ze štábu a řekl, že už je to domluvené. U nás to ale není nic výjimečného.
Kouč rozhoduje o vás bez vás?
Je v tom spíš kus přežité historie. Kdysi to tak bylo. A bylo to v pořádku. Já byla malý pískle, kouč se mnou všude jezdil a razil mi cestu. Se všemi většinou mluvil on a všechno za mě dělal. Já se dívala a učila se od něj, dokud jsem v tom neuměla aspoň trochu chodit. Asi mi to spoléhání na Petra Nováka zůstalo někde v morku kostí zažraný a když náhodou něco, převalím to na něj.
Spoléháte se na silnějšího, když nemáte pevnou půdu pod nohama?
Dá se říct. Ale to neznamená, že si neumím dnes hájit svoje. Nemám problém s tím, když trenér při rozhovorech s novináři mluví první. Někdy se mi úplně přesně nelíbí, co říká, ale nechám ho věci doříct a pak si povím svůj názor, i když úplně jiný. Nebojuju o pozice a nejdu ani do žádné ostré negace. Vyříkat si neshody můžeme mezi čtyřma očima, ale ne veřejně.
Hádáte se často?
No tak jsme spolu dlouho, to by asi nebylo normální, kdyby bylo nebe bez mráčku. My se spíš tak popichujeme.
Jaký je váš vztah?
Jestli čekáte, že problémový, tak to se mýlíte. Petr je člověk, který mi svým způsobem změnil život a pomohl, abych dosáhla svého. Já už jako malá, sotva jedenáctiletá holka po olympiádě v Naganu prohlásila, že bych zlato jako Claudie Pechsteinová jednou taky chtěla. A on mě k němu dovedl. A vede mě dál v mém sportovním životě, i když víme oba, že naše osobní cesty se začínají pomaličku po těch patnácti letech intenzivní blízkosti oddělovat. Dřív mi stál Petr za zády a já neříkám, že mi kolikrát svým způsobem hodně nepomohl, ale člověk se chce osamostatnit a žít si podle sebe. To je stejné jako, když dítě opouští rodinné hnízdo. Jenže u většiny tohle rozhodnutí nastane do dvaceti, a u mě holt až v šestadvaceti.
Dospěla jste?
Spíš měním pohled na svět. Když mi bylo dvaadvacet, byl Vancouver a já se o nic jiného než o tu placku nezajímala. Teď ji samozřejmě taky chci, ale už svůj osobní život vidím trochu jinak. A právě proto, že si ho neumím představit bez boje o stupně, na kterých se mi pořád hrozně líbí, tak se musím snažit skloubit osobní s profesním, neboli sportovním dohromady. A to pak nemůžu z několika věcí ustoupit ani o píď. Musím se hlídat a vědět, co mám dělat a co si dovolit nemůžu.
Očima autorkyMartina je oříšek. Měla jsem tu čest strávit více času po jejím boku a jsem za to vděčná, protože učinit si na ni názor po jednom setkání, zmýlím se. Má tvrdou skořápku a nenechá se vyvést z míry city a emocemi. Pro vrcholového sportovce plus, v osobní rovině už to tolik sympatií nemusí přinést. Jenže u Martiny se trpělivost vyplácí. Obdarovala mě po nějaké době důvěrou a já pochopila, že pevnost, kterou si kole sebe staví, bude víc než projev z podstaty nepřístupného ega spíš ochrana nitra, které si sice ví rady s jakoukoliv bolestí těla, ne už tak srdce. Je neskutečně cílevědomá a disciplinovaná, což jsou vlastnosti dospělé osobnosti, přesto si v mnohém drží duši dítěte. Motivem je u Martiny vždycky touha, ne kalkul. Jaký jiný důkaz člověčiny chtít? |
Máte na mysli disciplinu v osobním režimu bez světských radovánek?
Taky. Nemůžu si dovolit někde ponocovat a chodit na party. Potřebuju minimálně osm hodin kvalitního spánku, aby tělo zrelaxovalo. Mám v plné přípravě třífázový trénink a nemám čas ani dojít na poštu, natož třeba na kino nebo divadlo. To jsou pro mě zvláštní příležitosti, kterých si užívám, když mám na jaře po sezoně pár dnů volna.
Není vám to líto?
Proč? Já si to vybrala. Vím, proč to dělám. Na druhou stranu těžko někomu, kdo to nezažil, vysvětlím, o čem je pocit z vítězství. Neumím tu euforii k ničemu přirovnat, snad jen k momentu, když se narodil můj bráška.
Vy jste s bráchou Milanem jedno tělo, jedna duše. Jak jste snášela jeho nedávný odchod ze sportovní dráhy rychlobruslaře?
No jo, zůstala jsem v tom sama. Žertuji, ale ne zas tak moc. Strávili jsme spolu nejvíc let mého života, byl u mých začátků v bruslení a celou dobu mě doprovázel. To je víc než nejlepší přítel. Ať bylo, jak bylo, tak to nikdy nevzdal a bojoval za náš tým a pro nás. Chápu ale, že došel do bodu, kdy ho přestalo bavit jezdit ve druhé desítce B skupiny a nepohnout se dopředu. Jasně že bych ho chtěla mít vedle sebe, ale zase na druhou stranu nemůžu ho držet jen kvůli sobě, on přece může být dobrý v něčem jiném. Svůj život si musí žít sám, podle toho, jak chce on a nekoukat na ostatní. No a čas ukáže. A já budu Milana podporovat, ať už bude dělat cokoliv.
Když jsme u toho muže ve vašem životě, nemůžu se nezeptat na partnera, i když tuším, že jste na podobné otázky velmi háklivá.
Já jsem spíš otrávená z toho, jak si média dosazují ke mně, že jsem nějaká divná, když nemluvím o svých láskách. Vím, že nedostatek informací svádí ke spekulacím, ale to mě právě štve. Co je na tom divného, když řeknu, že jsem single?
A jste?
Ono je mimochodem těžké při devíti měsících strávených venku s někým udržovat vážný vztah, jak se říká. Navíc já se snažím chránit svoje soukromí, protože doufám, že jsem normální člověk a takovým způsobem bych chtěla žít. Prostě si myslím, že na to má každý právo. Je jasné, že mě někdo pozná, když půjdu po ulici, nebo pojedu na bruslích či na kole, ale nemusí všichni vědět všechno.
Vaše soukromí odolalo i onomu chystanému papíru a plátnu?
Nějaké procento toho, co je můj osobní svět, si nechávám pro sebe. Ale nejde o nic, co by zkreslovalo můj obraz. Myslím, že na světě není nikdo, kdo by o druhém věděl sto procent. Každý máme svá tajemství, něco, co je jen naše a musíme se s tím vypořádat sami.
Třeba zlomená srdce?
Třeba.
Na konkrétnější vyprávění evidentně čekám marně. Ve své první osobnější výpovědi rozebíráte úplně všechno, včetně vztahů v rodině a sportu, svých proher a sportovních ambicí?
Ano. I o mém období revolty mluvím. Není pravda, že by žádné nebylo. I já chtěla v jednu chvíli žít jako ostatní vrstevníci, vykašlat se na pravidla, ale rodiče a trenér mi připomněli, co jsem kdysi chtěla a já se zase hezky rychle vzpamatovala.
Nelekla jste se své otevřenosti?
To asi ne. Já zase, když se do něčeho dám, nepolevím, dokud nejsem spokojená. A já to chci vždycky co nejlepší. To je stejné jako ve sportu. Mám cíl a nic mě od něj neodkloní. Vidím jen jednu cestu v tu dobu. Kdyby mi v tu chvíli trenér řekl, ať přeplavu oceán, abych byla stoprocentně připravená, udělám to. Nepřemýšlím nalevo, napravo. To se doslova o knize a filmu říct sice nedá, ale moc bych chtěla, aby se lidi současně dozvěděli, že když se řekne rychlobruslení, není to nic jednoduchýho, dojet si pro medaili. Není to samo sebou. A pak bych si přála, aby si lidé odnesli jasné poznání, že jsem úplně normální člověk. I s chybama.
