Co se děje s tělem, které plave skoro devět hodin v kuse?
Mozek není dostatečně prokrvený, takže je zpomalený. Smysly jsou utlumené, málo slyšíte, málo vidíte. Poslední hodinu už jsem skoro nemohla vytáhnout ruku z vody, každý záběr byl přemáhání, přemýšlela jsem, který sval zapojit, aby to ruce zvládly. Půl hodiny před cílem jsem počítala každou minutu, měla jsem toho plné zuby a těšila se, až budu konečně doma v suchu a v teple.
Žádná euforie, že cíl je na dosah?
Ta se dostavila až na lodi, kdy mi začalo docházet, že jsem to dokázala a ta výzva je po dvou letech tréninku za mnou. A euforie byla samozřejmě na začátku, když jsem v šest ráno, ještě za tmy, skočila do vody na jižním cípu Manhattanu. Kochala jsem se fosforeskujícími světly ve vodě, výhledem na východ slunce, mosty, které jsem podplavávala. To bylo moc pěkné.
Kdy tohle nadšené kochání skončilo?
Asi po třech hodinách. Přeplavala jsem nebezpečnou Hell Gate – Pekelnou bránu, místo, kde se schází proudy tří řek a v době přílivu a odlivu jsou tam velké víry a vlny, hodně lodí se zde potopilo. Stihla jsem tenhle úsek zvládnout včas a následovala řeka Harlem, v které jsem plavala proti proudu. Kvůli němu jsem se držela blízko zdi, kde se hromadí odpadky, a přemýšlela jsem o tom, jestli tohle mám zapotřebí. V řece Hudson se proud obrátil a nakoplo mě, že od splněného snu mě dělí už jen čtyři hodiny plavání.
Jak se přihodí, že se člověk vrhne na dálkové plavání a triatlony?
Od pětatřiceti jsem měla pocit, že se moje tělo rozpadá. Pomalu jsem začínala tušit, že v téhle kondici nepřežiju pětačtyřicítku, takže jsem se vrhla na triatlony jako na poslední možnost, jak se dát dohromady. První rok jsem absolvovala patnáct triatlonů a jeden půlmaraton.
Po něm jsem ale zkolabovala, tělo přestalo fungovat. Už předtím mi vypověděly službu ruce, nebyla jsem schopná dát prsty k sobě, nezapnula jsem si knoflíčky na halence. Příbor jsem musela držet v pěstích. V noci jsem se budila bolestí. Doktoři mi neustále opakovali, že je to tím, že žiju v New Yorku, že každý Newyorčan je deprimovaný a unavený. Až jsem narazila na mladého doktora, který mě vzal jako výzvu. Nabral mi krev do desítek zkumavek a začal testovat nemoci od a do zet.
Co odhalil?
Byla to celiakie čtvrtého stupně, ukázalo se, že ve střevech už nemám žádné klky a živiny z jídla se nevstřebávají. Já celé roky jedla chleba, pila pivo a tím jsem ji hezky živila. Kdybych ten poslední rok extrémně nesportovala, tak by se na to ještě nějaký čas nepřišlo, protože tělo by tak rychle nezkolabovalo.
Martina Pavlicová
|
