Martina Kociánová: Šťastné manželství existuje, jen ho musíte najít

  0:07
Moderátorka Martina Kociánová se loni stala maminkou rok a půl starého Daniela, kterého si s manželem osvojili. První dny po adopci přirovnává k operaci bez umrtvení, díky které rodičovství vnímá mnohem intenzivněji.
Martina Kociánová

Martina Kociánová | foto: Petra Pikkelová

Přečetla jste si knihu Rok kohouta od Terezy Boučkové?

Četla jsem část. Přiznám se, že jsem nedočetla.

Proč ne?

Ten sebeobnažující styl byl na mě dost depresivní.

Četla jste ji ještě před adopcí svého syna?

Ano.

A ovlivnila vás nějak v rozhodování?

Mám pocit, že váhání zažívá každý rodič, i ten, který se odhodlává k početí, pokud tedy nejde o "biologickou nehodu‘. Spíše bych měla trochu starost o lidi, kteří neváhají. Myslím, že čím více pocitů člověk sesbírá předem, čím více pochybnostmi si projde, tím více je připravený na realitu.

Martina Kociánová

Tereza Boučková s manželem adoptovali dva syny, třetího mají vlastního. Vychovávali je stejně, ale adoptovaní se nepřizpůsobili většině - lhali, kradli, nepracovali. Došla k závěru, že výchova hraje malou roli, za vším jsou geny. Napadlo vás, že se něco takového může stát i vám?

A vy máte děti?

Jedno.

A položila jste si otázku, že se to může stát i vám?

Určitě. Ale přeci jen, ta pravděpodobnost je snad menší.

Myslím si, že tohle se může stát nám všem. A s geny je to trochu komplikované. Když jsme hovořili s genetikem, tak řekl - to je dané z dvaceti procent výchovou, z osmdesáti geny. Když mluvíte s psychologem, tak ten poměr je podle něj naprosto opačný. A když mluvíte s lidmi, kteří se motají kolem dětí dnes a denně, tak řeknou, že je to padesát na padesát. A teď si vyberte.

Vy jste šli za odborníky a zjišťovali rizika?

Bylo to jedno z příjemných překvapení, že tento stát dokázal vyprodukovat poměrně zajímavý kurz v rámci přípravy na adopci a rodičovství, kterým by měli procházet snad všichni rodiče, a nejen ti adoptivní. Byli jsme jeden víkend na školeních, přednáškách a pohovorech s psychology, genetiky, lidmi, kteří s dětmi dlouhodobě pracují, s pediatry. Přišlo mi to nesmírně smysluplné. Samozřejmě tam zazněly podobné otázky a odpovědi. Ale nakonec stejně zjistíte, že je to v rukou božích.

Předadopční péči líčíte docela pozitivně. Řada lidí, kteří jí prošli, ale má opačný názor. Psychotesty, neohlášené a nepříjemné kontroly sociálních pracovnic, které se dívají do skříní. Věci, které ostatní rodiče podstupovat nemusí. Jak jste tohle snášeli?

V tomhle máme s mužem šťastnou povahu. Ono ale asi hlavně záleží na tom, v jakém jste psychickém rozpoložení, jak k tomu přistoupíte. My jsme se tím vlastně dokázali i docela bavit, protože během toho procesu vznikne dost absurdních situací a zvláštních setkání. Asi to bylo i tím, že jsme měli poměrně štěstí na lidi, kteří nám přišli prověřit domácnost. Není to nic příjemného a samozřejmě si položíte otázku, jak je možné, že mě, když chodím do práce, platím daně, žiju spořádaným životem, někdo takovýmto způsobem prověřuje. Na druhou stranu se tomu snažím porozumět a doufám, že to má smysl. A že se tak děti dostanou do rodin, kde jim nebudou ubližovat.

Opravdu jste si nikdy neřekla "Tak tohle si mohli odpustit!"?

Trochu jsem úpěla u psychologických testů, protože nejsou koncipovány na lidi s podobným zaměstnáním. Na otázky: "Musíte být v práci středem pozornosti?" jsem odpovídala: "Ano, protože by mě jinak vyhodili." Nad každou takovou otázkou jsem volala na našeho pana doktora, že buď odpovím tak, jak cítím, že se očekává, anebo odpovím pravdivě. On mě uklidňoval, že testy nejsou postaveny tak, aby kvůli dvěma odpovědím nepoznal, co jsem zač. Jedna věc mi ale přišla divná. Nepříjemné bylo to, že když máte dítě v předadopční péči, tak jste prakticky vazalem této země. Dostanete jen propouštěcí zprávu v češtině a jinak nemáte na dítě žádné doklady. Kdybyste překročila hranice, tak jste v podstatě únosce. Tahle nedořešenost, která u nás trvala pět měsíců, mi přijde tristní. Náš kolega, který si chce v Anglii osvojit dítě, má od státu dopředu nabídky na to, jakou školu dítě dostane, a další a další věci. Tam je adopce brána jako určitá služba občana sociálnímu systému a potažmo státu. U nás je to bráno trochu tak, že vám stát dělá milost.

Myslíte si, že jste díky testům a kontrolám lepší matka a na rodičovství lépe připravená?

A vy si myslíte, že kdybyste absolvovala psychologický test, tak víte, co dělat s dcerou, když leží v obchodě na zemi a křičí, že neodejde, dokud jí nekoupíte tu krásnou panenku? Ty přednášky a školení se snaží připravit rodiče na různé alternativy, ale je to, asi jako když jdete na školení o bezpečnosti práce. Ukazují vám, co dělat, když stojíte u míchačky, která probíjí a hoří. Ve skutečnosti když přijdete do provozu, tak tam míchačka vůbec není. A pokud tam je a nehoří, tak máte pocit, že jste vyhrála.

Měla jste výčitky, když jste si odváděla syna z ústavu a ostatní děti tam zůstaly?

To byl velký problém. Ale jak jsme tam už předtím chodili, znali prostředí a věděli, jak se o děti starají, tak jsme byli trochu fatalisté. Když jsem Daniela oblékala, Tom nás vyfotil spolu s dalšími dětmi, které seděly na postýlce. Tuhle fotku jsme poslali našim rodičům a napsali popisek: "Jeden odchází, ostatní přihlížejí." A musím říct, že oboje naše rodiče to úplně rozložilo.

Co pro vás bylo nejtěžší?

Paradoxně jsem nejhorší chvíle zažila poté, co jsme se dozvěděli, že budeme mít Daniela. Týden nato jsem dostala zápal plic a nemohla jsem vůbec nic. Ležela jsem doma a hlavou mi kroužily takové nesmysly, jako že ho nemám do čeho obléknout. Nemohla jsem se tenkrát zvednout a jít nakoupit a zařídit, co bylo třeba, jenom ležet a přemýšlet a nechat v sobě míchat důležité věci s prkotinami. Nakonec to vyřešila kamarádka, která má obchod. Přinesla mi pytel oblečení a řekla, ať si vyberu. Možná maličkost, ale mně to nesmírně pomohlo.

Najednou jste byla maminka většího dítěte, které chodí, vyžaduje pozornost. Jaké byly první dny s dítětem?

Samozřejmě to byl šok. S mužem jsme oba zhubli, nemohli jsme jíst, přicházely sny ze zodpovědnosti, kterak na sebe dítě strhává horkou polévku a podobně. Tohle asi mají všichni rodiče. Byli jsme hned rozněžnělí, hned dojatí, hned vystrašení. Nakonec největší komplikací byl fakt, že Danny byl zvyklý vstávat v pět ráno. Ještě donedávna, když jsem musela do televize v deset, tak jsem to brala jako velký trest. V půl jedenácté dopoledne jsem nepřítomně říkala: "Dobré ráno."

Martina Kociánová

A už jste si zvykla?

Nezvykla. Těžko se zvyká, protože když mám zprávy a večerní službu, která končí v půl jedné ráno, tak jdu spát ve dvě. Do pěti šesti hodin pak už není moc času. Ale dá se to řešit. Jsou to přesně ta rána,kdy se můj muž vymrští a řekne: "Daruji ti život." A oba moji muži odcházejí.

Chybí vám měsíce, které jste se synem nestrávila? Máte na co navazovat?

Několikrát jsme si povzdechli, že nás mrzí, že musel být v ústavu tak dlouho. Ale na druhou stranu je Danny prakticky bez problémů, pořádný raubíř, žádné vystrašené dítě se smutnýma očima, a tak můžeme vytvářet novou historii. A asi si tam na nás musel počkat.

Tereza Boučková popisovala, jak se v prvních chvílích od synů nesměla hnout na krok. Měl Daniel nějaké podobné trauma?

Danny je šťastná povaha, ale je pravda, že jsme se od něho také nehnuli a ani nás to nenapadlo. První týdny jsme byli oba dva doma. A pak jsme se u něj pořád střídali. Dodržovali jsme i takové věci, že jsme kromě rodiny nezvali nikoho na návštěvu, aby měl pocit, že jsme jen pro něj. Vždycky u něho byl alespoň jeden z nás, až poslední měsíce hlídala maminka i bez naší přítomnosti. Na druhou stranu je Daniel hodně samostatný. Dodnes, když se ho snažím uspat, tak má pocit, že mě musí bavit. Nikdy neusne, když u něho jsme. Myslí si, že musí mluvit a bavit přítomné. On je opravdu zlatá povaha.

Jak přijala vaše rodina rozhodnutí o adopci?

Když jsme jim řekli, že to uděláme, byli překvapení. Nečekali to. Teď jsou z něj všichni u vytržení. Daniel si všechny získal.

Co je na tom překvapilo?

Žijeme hektický život, o kterém naši rodiče někdy říkají: "Dávejte na sebe pozor, my tomu vašemu životu moc nerozumíme, ale když vás to baví, tak fajn, my jsme rádi." A tak nečekali takový předěl.

Pátrali jste po historii syna?

To jsou věci, které se samozřejmě dozvíte. Víme toho dost.

Má nějaké sourozence?

Řeknu to tak, jako bych se připravovala na politickou kariéru: "Bez komentáře." Nikdo kolem nebude vědět víc, než kolik ví Daniel. Kdykoliv o něm mluvím, tak mi vzadu v hlavě sedí, že jednou tyhle věci bude číst. Nechci, aby ho všichni kolem znali dopředu, nechci, aby všichni věděli, jaký byl, když byl malý, co dělal. Chci, aby, až jednou přijde do školy, měl stejné možnosti jako všechny ostatní děti, o kterých nikdo nic neví. A hlavně nechci, aby jednou říkal, cos to tam o mně vyprávěla.

Ale my o něm zatím nemluvíme.

A ani o něm mluvit nebudeme.

Přeci se ví, že jste adoptovali syna.

Ale takových lidí je celá řada, jen se o nich nepíše.

Jenže vy jste známá, tak proto se píše o vás. Jste připravena na to, že Danielovi jednou někdo řekne, že nejste jeho vlastní maminka?

Dneska většina odborníků doporučuje s tím děti seznamovat, protože jednou se to stejně dozví. A většinou v nejnepříhodnějším okamžiku. Naši kamarádi mají dvě adoptované děti, které už jsou větší. Mají informace úměrné jejich věku a berou to jako běžnou věc. A ono je to opravdu normální. Jediná změna je na začátku v tom, že na člověka není hozen onen hormonální závoj, o který se normálně postará příroda. Je to trochu operace bez umrtvení, ale o to je to intenzivnější.

Kdy jste se rozhodli k adopci? Když vám potvrdili, že nemůžete mít dítě?

K tomu bych se nechtěla vyjadřovat z jednoho prostého důvodu. S mužem jsme odjakživa, když jsme začali plánovat společný život, mluvili o tom, že bychom první dítě chtěli adoptovat. Já bych byla strašně nerada, aby to vypadalo, jako že "nic jiného jim nezbylo". To tak nemusí být a není. To, že člověk má určitý handicap nebo je nemocný, neznamená, že by to jinak neudělal. Bohužel na to tak lidé často pohlížejí. Každý má na adopci jiný pohled a já mu ho neberu. Ale nechápu, proč se lidé nechají léta čtvrtit, krájet, ničit si zdraví, které jim zbylo, v touze po "vlastním" dítěti, když jsou tady tak úžasné bytosti, jako je Daniel.

Jestli tomu dobře rozumím, tak to není tak, že nemůžete mít vlastní dítě?

Nechala bych to. Víc neřeknu.

Nenastoupila jste na klasickou mateřskou dovolenou, dál pracujete. Jak jde dohromady práce ve zpravodajství s malým dítětem?

V práci se střídám po týdnu. Týden práce, týden volna. Když dělám, tak si paradoxně proti svému naturelu ráda beru ranní služby, což znamená, že vstávám ve čtyři ráno, ale zase jsem v poledne doma a můj muž pak odejde do práce. Nebo mám večerní služby, kdy odcházím ve čtyři a přicházím ve čtvrt na dvě ráno. S manželem teď hodně plánujeme, logistiku zvládáme dokonale.

Kromě televize taky zpíváte. V momentě, kdy jste se dozvěděla, že můžete mít Daniela, jste přišla o roli ve vídeňské barokní opeře. Obojí dohromady nešlo. Problesklo vám na okamžik hlavou, jestli role, nebo dítě?

To vůbec ne. Vlastně to bylo tak, že když nám zavolali, že máme Dannyho, tak jsem nabídku ještě neměla. Bylo to pár týdnů po konkurzu. Když jsme se rozhodli, že si Dannyho vezmeme, říkala jsem svému muži, že do měsíce se z Vídně ozvou. Zavolali za tři týdny. To tak prostě je. V té době už jsem počítala s tím, že už jen ze zákona schválnosti tu roli dostanu. Naštěstí doma koncerty a role odmítat nemusím a Daniel se mých produkcí docela rád zúčastňuje.

Martina Kociánová

Dnes moderujete ve zpravodajské televizi Z1. Nabídku na tuhle práci jste zvažovala. Proč?

Protože tady nikdy podobná stanice nebyla. Čekala jsem na informace. V první chvíli, když vám někdo řekne, že chce udělat televizi po vzoru CNN, tak vás napadne, že tady na to není trh. A tak zjišťujete, jak se daří podobným televizím v okolních zemích. Říkala jsem si, zda má u nás budoucnost. A zjistila, že má a že mě baví nevnímat informace a svět stále jen skrze náš český drobnohled.

Je ta práce jiná, než když jste byla na Primě?

Naprosto.

V čem?

V tom, že je to fakt práce.

Takže moderování předtím nebyla práce?

Byla to práce a já ji nezlehčuju, svého času mě strašně zaměstnávala. Když jsem měla jedny mimořádné zprávy, tak jsem měla pocit, že se fakt něco děje. Ale přišla jsem odpoledne do práce a celý den se připravovala na jednu večerní relaci. Teď přijdu do práce, relací udělám deset, včetně jedné hodinové, do toho rozhovory, telefonáty a přímé vstupy. Zpočátku, když jsme začínali, jsem měla pocit, že jsem ještě nikdy nebyla tak sedřená. Navíc všechno přišlo najednou. Musela jsem dělit čas mezi práci, která se rozjíždí, což je vždy to nejlepší, ale nejtěžší, a Daniela. Samozřejmě vždy vyhrál on, ale v práci to nesmí být poznat.

Z Novy jste odešla sama kvůli muzikálu. Na Primě jste musela po deseti letech skončit. Přijít o práci je jedna z věcí, kdy člověk prožívá největší stres. Jaké je to, dostat výpověď?

Bylo to zvláštně nepříjemné. Najednou jste nechtěná. Na to jsem nebyla zvyklá. Prošla jsem různými karamboly, odešla z různých projektů, protože se přežily, neměla jsem v nich už co říct, ale tohle bylo přeci jen jiné. Samozřejmě ego úpělo, ale v duchu jsem cítila, že je to dobře. Protože jinak by člověk na té pohodlné židli ještě rád setrval, přestože mu nic nepřináší. V knize Alchymista se to dá srovnat s prodavačem kukuřice, co věděl, že chce poznávat cizí země, ale raději si koupil stánek, věděl, co ho čeká, tak zůstal. Když se na to zpětně dívám, tak mě mrzí, že jsem se k tomu neměla sama anebo že mě nevyhodili o dva roky dřív. Byla by to pro mě velká služba.

V čem?

Pohnula bych se dál, dělala bych jiné věci. Na druhou stranu mojí omluvenkou před sebou samou je to, že jsem vlastně poslední tři roky na Primě extrémně zapracovala na zpěvu a hudbě. Mohla jsem se jí hodně věnovat a díky tomu si utvořit vedlejší životní proud. Když jsem z Primy odešla, byla jsem ve zmatku, do kterého vás velmi snadno uvrhne skutečnost, že v tomto povolání nás není mnoho. Židlí je velmi omezený počet a židlí, na kterých bych chtěla sedět, ještě méně. Díky tomu jsem se vlastně konečně mohla soustředit na operu a ty dva roky jsem si užila. Dnes mě mrzí, že jsem tehdy neměla odvahu na chvíli přerušit úplně všechno, udělat předěl, odjet na dva měsíce a splnit si to, co jsem chtěla dávno - ujít aspoň posledních 700 kilometrů z pouti do Santiaga de Compostela. Takový předěl teď už nějakou dobu neudělám. Ale mám teď zase jiný, opravdu zásadní předěl.

Našla jste tenkrát snadno novou práci?

Když odcházíte z takového postu, tak všichni žijí v domnění, že jste zavalená nabídkami. Ale ono to tak není. Jeden můj kolega říkal, že se bavil s velkou firmou, která hledala mluvčího a říkala mu: "My nemáme ani odvahu vám to nabídnout." On o to přitom stál, protože práci neměl. Já jsem sice nebyla v této pozici, na druhou stranu to nebylo tak, že by mi všichni mohli ruce utrhat. Tak jsem dělala to, na co dříve nebyl čas. Víc jsem se věnovala psaní, začala spolupracovat s našimi egyptology. Snažila jsem se popularizovat jejich práci na vykopávkách v Abúsíru a Bílé poušti v Egyptě.

Jako rodina jste přišli o jeden příjem. Tlačilo vás to při hledání nové práce?

V té době jsem dostala více moderovacích nabídek, takže vlastně ne. Peníze moderátora v televizích jsou takové, že když dostanete dobrou nabídku na moderování akce, dostanete to, na co pracujete měsíc.

S kolegy sháníte peníze na zničený klášter v Pivoni na Domažlicku. Na opravu jsou třeba stovky milionů. Skutečně věříte, že se vám, tak malému sdružení, ho podaří zachránit?

Ale ten klášter už zčásti zachráněný je. Kdybyste ho viděla před šesti lety a teď, je to nesrovnatelné. Jedno křídlo, které bylo spadlé, znovu stojí. A tak ještě pár desítek milionů a bude to.

Nevadí vám, že za sebou okamžitě nevidíte konkrétní výsledek?

Samozřejmě by se mi líbilo, kdyby přišel podnikatel, který by řekl, že se výjimečně rozhodl nedat peníze fotbalistům, ale dá je na klášter, který bychom opravili za rok. To by byl zázrak. Navíc je trochu hořké, že ten zázrak je úplně klidně možný, ale já nevím, proč ho nikdo neudělá. A to nemám nic proti fotbalu. (smích)

Vy jste prostě idealistka. Stejně tak až idylicky působí i vaše manželství. Máte na to recept?

Nechci to říkat, protože to jsou věci, které člověk může zakřiknout. Nemáte je dané jednou provždy. Za to můžete jedině děkovat a snažit se dál. Je to věc, při které, když se bude člověk rozněžňovat, tak mu to nebudou lidi přát nebo ten, kdo to nemá, bude smutný. Ale já jsem ráda, že v tuto chvíli můžu těm, kterým to nefunguje nebo jsou sami, říct: "Hledejte, existuje to."

Martina Kociánová

Martina Kociánová (1971) vystudovala historii a muzeologii na Slezské univerzitě v Opavě a konzervatoř v rodné Ostravě.

Už při škole pracovala jako redaktorka a moderátorka zpravodajství České televize v Ostravě.

Od roku 1994 moderovala dva roky zprávy v TV Nova. Odešla kvůli roli v muzikálu Krysař. Deset let pak působila na TV Prima. Po výpovědi přešla na ČT 24. Od letoška pracuje ve zpravodajské televizi Z1.

Po celou televizní kariéru se věnuje zpěvu, nyní výhradně klasickému.

Za manžela má novináře Tomáše Turečka. Na konci loňského roku adoptovali tehdy rok a půl starého chlapce Daniela.

Autor:
  • Nejčtenější

Žena se dvěma vagínami má dva přítele, sexuální potěšení má rozdělené

21. března 2024  7:54

Annie Charlotte se narodila se dvěma vagínami. Ačkoli zprvu pro ni byl její zdravotní stav šokem,...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

26. března 2024,  aktualizováno  8:54

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Obří melouny už nejsou in, i muži mohou kojit a další zajímavosti o prsou

24. března 2024

Ňadra obvykle poutají pozornost mužských očí, jsou ovšem také částí lidského těla, která je...

Dvaadvacetinásobná matka přiznala závislost na těhotenství

22. března 2024  8:15

Sue Radfordová z Velké Británie má dvaadvacet potomků. Třiadvacetkrát byla těhotná a nevylučuje, že...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Žena si vysnila plastiku prsou v Turecku, život se jí změnil v horor

25. března 2024  7:59

Třiatřicetiletá Stephanie Briggsová z Velké Británie roky šetřila na operaci, po které měla mít...

Osa střevo-mozek. Mikrobiolog o léčbě vlastní stolicí i vlivu na duševní zdraví

28. března 2024

Premium „Dejte svoji stolici do banky, bude se vám hodit,“ vyzývá molekulární biolog Petr Ryšávka, který...

Jedno ze siamských dvojčat se dočkalo svatby, druhé se vdávat nechtělo

28. března 2024  14:27

Čtyřiatřicetiletá Abby Henselová z USA se vdala už v roce 2021. O sňatku ovšem promluvila až nyní....

Intersexualita pro mě byl šok, říká žena bez ženských pohlavních orgánů

28. března 2024  8:45

Alyssa Ballová byla od mala vychovávána jako dívka. Ve skutečnosti ale úplnou dívkou nebyla. Pravdu...

KVÍZ: Oslavte den učitelů. Poznejte známé kantory a procvičte si znalosti

28. března 2024

Den učitelů se letos potkal s prázdninami, a k tomu ještě s přípravou na velikonoční svátky. Jestli...

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...