| Martina Formanová odpoví čtenářům on-line dnes od 14 hodin ZDE |
Ve Spojených státech žijete už dlouho. Zajímá mě, jestli jste už spíš Američanka, nebo ještě Češka. Dáváte třeba na každém kroku spropitné?
Dávám. Lidi, co pracují v domě, kde máme byt, z těch "tipů" žijí. Když nedám, nepotrestám majitele, co je málo platí, ale ty, kteří mi podrží dveře nebo mi přinesou balíček nahoru.
Američan je bez auta jako chromý. Jezdíte všude autem, nebo taky chodíte pěšky?
Strašně ráda chodím. Jenže musím používat auto, protože doma v Connecticutu nedojdu ani pro mléko. Nebo pro mléko možná, do obchodu to mám míli. Ale když jsem v Praze, s radostí se projdu.
A co v New Yorku? Baví vás procházky po Manhattanu?
Jojo. Každá ulice je jiná. Čtvrti jsou tak různé… Máte úplně pocit, že jste každou chvíli v jiném městě.
Pijete kafe bez kofeinu?
Ne.
Vyhledáváte "low fat" potraviny - s nižším obsahem tuku?
Ano. Třeba mléko. Ale nemám ráda umělý cukr, raději si dám takový ten hnědý, protože je zdravější. Když jdeme s klukama na oběd, pohlídám si složení sójové omáčky. Ale nejsem tím posedlá, kolikrát je v nápisech na zboží dost podvodů. Leckdy je na nich "low fat" jen proto, aby se lidi cítili lépe, když si tu koblihu dávají...
Chodíte k psychoterapeutovi?
Nechodím. Ale chtěla bych. Jednak proto, že bych jednou chtěla psychoterapeuta dělat. A taky si myslím, že to člověku pomůže odbourat bloky, které mu zavázejí v životě. Ale abych byla upřímná, tak mně osobně to vždycky přišlo jako vyhozené peníze, abych dala někomu dvě stovky a pak mu něco vykládala. To je radši dám mamince nebo sestře... Dáme si dobré šampaňské a hned je mi líp.
Je tedy pravda, že skoro každý Američan má svého psychoterapeuta?
Je. Ať dočasně nebo permanentně. Potřebují jim říkat věci, které nechtějí říct svým blízkým. Buď proto, že mají pocit, že je s tím otravují, anebo nechtějí, aby vypadali slabší. Já jsem holt ta stará česká "self-help" škola.
Říkáte taky místo pozdravu „How are you doing?“, aniž byste čekala na odpověď?
Trvalo mi, než jsem si na to zvykla. Zpočátku jsem se úporně snažila popsat, jak se mám, a nechápala, že tázající nevěnuje mé odpovědi pozornost.
Zajímají vás víc prezidentské volby ve Státech, nebo v Česku?
Větší událostí jsou pro mě ty americké. Myslím si, že pro Česko nemá tak velký význam, kdo se stane prezidentem, protože nemá tolik pravomocí. Pro Ameriku ano, zvlášť nyní. Politicky i ekonomicky jsme se vychýlili tak daleko, že se to kyvadlo musí zase zhoupnout na druhou stranu.
Co je podle vás největší problém Ameriky? Válka v Iráku, klesající kurz dolaru, zhoršující se životní úroveň střední třídy?
Všechno. Měli bychom se vrátit k pokoře! Začít se zase chovat slušně ke zbytku světa, ke spojencům i nepřátelům. I ekonomicky se musíme dát do latě. Jsou tu lidé, půl procenta populace, kteří si přidělují prémie 900 milionů dolarů za rok, i když pracují ve společnostech, které jsou ztrátové. To přece není normální! A lidi, kteří dřou na plný úvazek, nemají na zdravotní pojištění! Tohle není ta Amerika, kterou jsme obdivovali.
Takže vy zřejmě budete volit kandidáta demokratů...
Když jsem přišla do Ameriky, tak jsem si myslela, že patřím k republikánům. Protože to přece byli ti, co bojovali proti komunistům, prosazovali volný obchod, ten pravý kapitalismus. Jenže když se teď podívám na odlišnosti mezi republikány a demokraty, v každém bodě jsem pro demokraty.
Máte mezi demokraty svého favorita?
Mám. Baracka Obamu.
Proč ne Hillary Clinton?
Když to vyhraje mezi demokraty, tak ji nakonec budu volit. Ale mám pocit, že je v politice tak dlouho, že už v tom zkrátka umí chodit. Hlasovala pro válku v Iráku a dneska tvrdí, že byla mylně informována. Barack byl informován stejně, a hlasoval proti, ačkoli to tehdy chtělo doslova osobní odvahu.
A další česko-americké rozdíly: Jak u vás vypadají Vánoce? Rozdáváte si dárky 24. prosince večer, nebo až ráno?
Naše děcka nechtějí čekat až do rána. A podle mě je to rozumnější. V Americe děti nemůžou usnout, protože jsou vynervované, aby ráno něco neprošvihly. Pak probudí rodiče v nějakou příšernou hodinu, třeba ve čtyři. My to máme lepší. Děti si hrají s dárky už večer, ráno si hrají dál a nás nechají spát.
A koho vaši kluci uznávají - Ježíška, nebo Santa Clause?
Oni si to vysvětlili mezi sebou. Jimík se ptal: "Mami, jak to, že v Čechách nosí dárky Ježíšek a tady Santa Claus?" Andík mu na to říkal: "No, Santa by nestihl sám oběhnout celou zeměkouli, tak na to má v Čechách Ježíška."
Co rozdíly ve výchově? Jste spíš česky přísnější, nebo americky liberálnější?
Pozor na zobecňování. Musíte rozlišovat americké oblasti a společenské vrstvy. Je pravda, že lidi kolem nás v Connecticutu bývají zabezpečení a děti si pořizují, když všechno ostatní mají. Takže se děcka nepodřizují světu dospělých, ale dospělí dětem. Naši známí často jezdí na dovolenou tam, kde je to "kids friendly". Na večeři se jde tam, kde se to hodí pro děti.
Takže v těch rodinách vládne dětský kult?
Docela jo. Ale opravdu se to nedá tvrdit o celé Americe.
A jak tedy vlastně funguje rodičovský tandem Forman - Formanová?
Hodně nám pomáhá máma a často i táta, kteří s námi v Konouši (stát Connecticut) bydlí. To je fajn. Když jdeme s Miloškem na večeři, nepotřebujeme žádné čtrnáctileté baby sitters nebo nějakou paní, kterou neznáme a o které nevíme, v jaké náladě přijde.
Paní a slečny na hlídání, to je další americká zvláštnost, že?
Já občas zírám, že si pustí k dětem cizí lidi. Když jsem do Ameriky přišla, nějakou dobu jsem hlídala děti. Jedna Jihoameričanka, která mě skoro neznala, mě doporučila do rodiny se slovy: Tak tady je Martina! A oni odešli na celý večer. Nestačila jsem se divit: vůbec nevědí, jak se jmenuju příjmením ani z jaké jsem země. Auto by mi nesvěřili, abych jim ho neťukla, ale dvě děti mi tady nechají a jdou!
A jak to máte s výchovou vy dva?
Milošek má svůj svérázný styl. S dětmi dělá to, co ho baví. Jinak všem okolo radí. A má teorii, jak se mají děti vést. A na mně pak je, abych jeho teorie uvedla do praxe.
Co se syny nejradši dělá? Pořád ještě hrají šachy a biliár?
Ano. A chystají se na mariáš.
Při čem spolu stráví nejvíc času?
Při večeřích. U nás se denně vedou velice seriózní debaty, co se bude večeřet nebo kam se půjde. Vždycky máme plán. To se nesmí brát na lehkou váhu!
Jak takové plánování vypadá?
Milošek přijde a řekne: "Půjdeme do té a té restaurace. Pojďte, vyzkoušíme to tam a tam." Teď máme oblíbenou jednu francouzskou, kde je domácí prostředí. Klukům se líbí v japonské restauraci, kde vaří před vámi, šéf si hází s přísadami ve vzduchu. Naopak odmítali s námi chodit do indické: "V žádném případě, tam to smrdí!" Ale nakonec si i tam našli dva chody, které jim vyhovují.
Takže zdědili po tátovi lásku k jídlu?
Určitě. Když jdou spát, tak si nechávají vyprávět. Žádné pohádky, téma číslo jedna je jídlo. Nedávno chtěli vysvětlit, jak to mají vegetariáni, jak vegani. Zaujalo je, že si lidé dávají sami omezení, co jí. Zjistili taky, že v některých náboženstvích se některá jídla nesmí. A vyzvídají, co jsem jedla, když jsem byla těhotná. A oni mi to schválí nebo mi třeba řeknou: "To jsi teda neměla jíst."
Do nich asi oběd tlačit nemusíte, že?
Vídám rodiče, jak zápolí s děckem: "Tak prosím tě, dojez aspoň to, co máš na talíři! A ještě jedno sousto!"U nás to vypadá jinak: "Ne! Měl jsi tři chody, to stačí! Už nic nedostaneš. Polož tu vidličku. Neber to bratrovi!"
Nemají Andy s Jimem problémy s tloustnutím?
Musím dávat pozor, aby dost sportovali. Na podzim si vymohli, že chtějí začít s hokejem. A musím říct, že fakt byli stateční, protože na ledě padali jako švestky. Ani necekli, i když byli otlučení. Taky jsem ráda, že hrajou tenis, basket a docela rádi lyžují.
Netrápí vás, že synové s vaším manželem nejspíš nestráví tolik času jako jiní kluci se svými otci?
Jistě, je optimální, když je táta mladý a dělá s dětmi všechny sporty. Ale naši kluci si nic zvláštního neuvědomují. Hodně na něj dají, berou ho jako šéfa domácnosti. Vědí, že táta je doma nejvyšší rozhodovací síla. Jasně, je to starší chlap, na druhou stranu mám kamarádky, které mají mladé manžele, co pracují celý týden a děti v podstatě nevidí. Já jsem prostě spokojená s tím, jak to u nás funguje.
Jak často je slavný režisér Forman doma?
Miloš? No, skoro pořád! Hodně čte, a když pak má nějaký projekt, jako nedávno v Maroku nebo v Paříži, jedeme s ním. On se nás jen tak nezbaví!
Váš manžel má při natáčení pověst mrzouta, třeba ráno, než se rozkouká. Je takový i doma?
(smích) No, po ránu je bručoun. Ale já taky potřebuju hrnek kafe, abych se probrala.
Nechce se mu vstávat?
Nechce. Někdy vstává ve čtyři odpoledne.
V kolik chodí spát, když vstává po obědě?
Někdy až ráno. Miloš nemá žádný denní rytmus. Čte si do tří do rána, jindy nespí celou noc. Já bych se z toho zbláznila.
Bývá na vás někdy nevrlý?
Snaží se nebýt, i když… Jsme lidi. Ale já jsem šťastná. On se mnou třeba úžasně prožíval všechno kolem mých knížek. A když se večer vracím domů, těším se tam. Vidím, jak se v oknech svítí, a mám ohromnou radost.
A vy sama nemáte obavy z budoucnosti? Že budete stárnout sama? Váš muž je o čtyřiatřicet let starší.
Znám asi tři případy manželů, mezi nimiž byl velký věkový rozdíl, a mladší žena zemřela dřív než její muž. Vždyť se mi něco může stát a ještě se Milošek bude starat o mě! Já vím, že je větší pravděpodobnost. Ale víte, co si myslím? Že život není o pravděpodobnostech.
V Česku se teď používá výraz "sexy mozek". I vás na muži přitahuje inteligence?
(smích) Ale náhodou jo! Fakt. Podle mne je vzhled u chlapů druhořadý.
A není tohle jen pozérský výrok?
Samozřejmě by mě nepřitahoval odporný chlap. Ale podívejte se, kolik starších mužů mělo krásné a mladé ženy. A nemuseli být bohatí. Vemte si Ludvíka Vaculíka. Ten není bohatý, ale má sexy mozek.
Váš manžel ho má taky?
No určitě! (smích) Podle mě spíš vydrží pohromadě manželé, kteří si mají o čem povídat, než ti, kteří se přitahují hlavně fyzicky. Čímž ovšem nechci říct, že bych každému radila, aby si našel partnera staršího minimálně o dvacet let. To opravdu ne.
Měla jste starší partnery. Čelila jste nařčením, že jste "zlatokopka"?
Pro starší muže jsem očividně slabost měla. Hnedle téma pro psychoanalýzu! Ale zlatokopka? Karel a Miloš mají přece společných spoustu jiných věcí než jen prachy! Neřeknu, kdyby byl jeden můj partner velkouzenář a druhý vlastnil železárny. Ale muži v mém životě jsou ze showbyznysu, protože jsem k němu vždycky tíhla, baví mě. A hlavně, dneska mám hezkou rodinu a na nějakou anonymní jedovatost kašlu.
