Jsi moderátor, novinář. Co je větší fuška, odmoderovat dobrý rozhovor, nebo si dát dlouhý běh?
To se nedá srovnat, běh je pro mě lineární námaha. Moderování bývá víc vyčerpávající. Občas lezu ze studia a mám na sobě mokrou košili, jsem fyzicky úplně na dně.
Je pro tebe teda běhání relaxem po práci?
Je to opačně, běhám raději ráno, mám to spíš jako přípravu. Ráno si dám devadesát minut a pak je to prima. V hlavě nic neřeším, mám vymazáno.
Kolikrát týdně si běžecké boty obouváš?
Teď jsem byl v tréninkové fázi a běhal jsem třikrát týdně. Víckrát to nejde kvůli času.
Skončil jsem na prach. A chtěl to změnit
Před prázdninami jsi běžel na Šumavě čtyřiasedmdesát kilometrů, teď zase více než dvacet hodin po Beskydech. Jsi zkušený běžec?
V mládí jsem běhal hodně, protože jsem závodně vesloval, ale pak to šlo stranou. Nahradil jsem to kolem a k běhu se vrátil, když mě bylo 37, před třemi lety. Líbí se mi dlouhé tratě, nikdy jsem nebyl na sprinty. Vše letos odstartoval můj první maraton, pak následovala ta Šumava a Beskydy.
To je po dvou letech docela dobrý výkon.
I mě to překvapilo.
Běhat jsi začal sám od sebe?
Přitáhnul mě k tomu kamarád Mirek Čepický, který běhal maratony. Jednou jsme byli společně na dovolené, a když se dověděl, že mám s sebou běžecké boty, navrhl společný výběh. Dali jsme desítku v lese a já jsem z toho byl totálně na prach. Normálně jsem se cítil sám před sebou trapně. Zase začít pořádně běhat mě vlastně donutil právě tenhle moment.
Běžeckýma očimaMartina Veselovského jsem do té doby, než jsme se setkali, znal jen z televize jako moderátora. Působil na mě vždycky sympaticky a realita mě nezklamala. Ještě než jsem se proti němu posadil, mi nabídl tykání. Povídání běželo tak lehce, že by jeden řekl, že jsme staří známí. Působí velmi přemýšlivě a jeho odpovědi jsou jasné, bez kudrlinek. Myslím, že i jeho běh bude podobný: s tahem rovnou vpřed. Doufám, že si s ním brzo zaběhám, nebo ho přemluvím, aby se proběhnul společně se čtenáři Rungo.cz. |
Do těch dlouhých běhů tě navrtal kamarád Mirek?
Byl to nápad nás obou, shodli jsme se, že nás to ve městě už nebaví a láká nás víc příroda.
Když jsi začal znovu intenzivně trénovat, změnil jsi stravování?
V podstatě ne. Na zásadní změnu jídelníčku nemám vůli, vlastně ani motivaci. V lepší fyzické kondici ale jsem i tak.
Po závodě mě dala dohromady manželka
Na začátku září jste dali s Mirkem společně Beskydskou sedmičku, ta má celkem 89 kilometrů. Byl jsi před startem nervózní?
Ne, byl jsem strašně motivovaný.
A nejtěžší okamžik na tomhle extrému?
Poslední kopec, který měl podle propozic těsně pod tisíc metrů, měl dva vrcholy. Tam nastal okamžik, kdy jsem toho měl naprosto plný zuby.
Jaké to je dát takovou štreku ve dvojici? Povídáte si?
To moc ne. Neumím si představit běžet s někým cizím, neznat ho. My o sobě dost víme, i tak ale došlo k nějaké neshodě. Do budoucna to musíme dořešit, musíme spolu víc mluvit a vnímat se. Musíš totiž hlídat nejen sebe, ale i toho druhého. Prostě se poslouchat navzájem.
Co ti takový závod dá?
Překvapilo mě, že jsem si po hrozné době sáhnul blízko ke dnu. Dokázal jsem přemoct svoji hlavu. A přežít. Vlastně jsem na sebe i trochu pyšný. Na veslování patřilo mezi oceňované vlastnosti to, že někdo umí jít za své fyzické hranice. Mě teď potěšilo, že to jde i ve čtyřiceti letech, aniž bych poté na dva dny lehnul a nemohl fungovat. (smích)
Ale trochu utahaný jsi zase byl, ne?
Asi den. Moje manželka je aromaterapeutka, takže mi provedla speciální masáž a druhý den už jsem byl v pohodě. Žádné puchýře, nic se mi nestalo.
Martin VeselovskýNarodil se v roce 1972, vystudoval gymnázium v Praze, nedokončil studia na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Pracuje jako televizní a rozhlasový redaktor a moderátor, v Českém rozhlasu 1 - Radiožurnálu si v pořadu Dvacet minut Radiožurnálu zve aktuální hosty z politiky, vědy, kultury a sportu. Od ledna 2008 moderuje pořad Události, komentáře na ČT24. Předtím moderoval nedělní diskusní pořad Sedmička na Nově. Má dcery Rozálku a Viktorii. |
Řešili jste nějak speciálně vybavení?
Moc ne. Testovali jsme to na Šumavě, zjistili jsme, že táhneme zbytečně moc věcí, proto jsme to zmenšili jen na povinnou výbavu, která je daná. Tady hrozilo jen to, že byla v noci větší zima. Můj organismus je nastavený tak, že i noční běh jsem odběhl v moiře a v triku, rychle se zahřeju. Chtěli jsme to dát na normálnějším jídle, protože na Šumavě nám nebylo dobře z gelů.
Musím najít novou motivaci
Co říká tvoje okolí na takové záliby?
Moje žena se trochu bojí. Pro lidi, kteří neběhají, je to za hranicí jejich představivosti. Ale v našem podání to byl spíš přechod přes Beskydy proložený během. Nahoru se rozhodně šlo, černá sjezdovka byl nejmírnější terén, a dolů to běžet taky moc nešlo.
Takže to pro tebe byl víc běh, nebo přechod?
Mluvím o tom jako o běhu, ale je to vlastně přechod. Výsledkem bylo, že jsme dali přes pět kilometrů v hodině, což je vlastně chůze. Rychlá chůze. Jinak to ale nejspíš nedám. První to dávali tempem deset kiláků na hodinu, to je pro mě sci-fi.
Co bys chtěl, aby ti běhání dalo pro život?
Největší výzva, kterou se chci naučit, je nepustit do hlavy to, že už to bolí a že nemůžu. Bohužel mám k tomu sklony. (smích)
Plánuješ někdy den tak, aby běh dostal přednost?
Někdy asi jo. Dřív jsem vodil mladší dceru do školky a pak si šel rovnou zaběhat. Teď nastoupila do školy a já zjistil, ke svému zděšení, že si jdu raději lehnout. Musím najít novou motivaci, je to pro mě nová situace.
Jsi nervózní, když musíš vynechat trénink?
Ne, ale jsem pak naštvaný sám na sebe, že musím čas věnovat něčemu jinému.
Co je tvým běžeckým snem?
Chtěl bych se dostat do fáze, že když už mě bude maraton v půlce otravovat, lehce přidám, abych to měl co nejrychleji za sebou.
