Moje babička pila ráno i večer velký hrnek bílé kávy - meltu napůl s mlékem a k tomu často suchý chleba.. Dožila se sta let.. ;-)

Ona melta bola kava chudobnych dnes kava bohatych:-)

Jj, ja hladovim hodne a rad..

O čem byl ten článek ? ;-)

dneska se ten svět experty na všechno jen hemží. přitom před dvěma roky byl každý trenérem hokeje jen v česku

Tak to hladovění zkusím. Ale teď jdu na oběd.

Taky po obede zahajim hladovku..

To je jak stim covidem. Pred nim melo 70% rodičů problem pomoct decku s úkolem z matematiky 7. třídy, dnes jsou všichni experti na epidemiologii :D a tady stejne tak, profíci kam oko dohledne. Pěkný rozhovor, palec nahoru. Ale i doktor je jen člověk s názory, které nějak zpracuje a nemusí se všem líbit.

Tak buď je 100% šance, že budu dementní a umřu stejně, akorát budu delší dobu zátěž pro okolí. Nebo si vezmu lék, který mi na 70% pomůže a na 30% zabije. Pro mě volba jasná....

Problém bude v jakém stadiu nemoci se budete rozhodovat. Když už u vás propukne, tak něž vám jej podají nebudete vědět co s vámi dělají. A pravděpodobně už nebudete svéprávná. Tohle rozhodnutí by jste musela mít ve zdravotní dokumentaci když vám to ještě myslí.

Preventivní odhalování by bylo nákladné, protože by každý musel jít na magnetickou rezonanci mozku. Když už jsou příznaky je podle mě pozdě.

A pak je tu další otázka. Nebylo by možné už konečně začít vážně uvažovat o eutanazii? Není tento lék tak trochu s 30% eutanazie?

Jo to je ten lék, kdy po schválení, z dozorčí rady FDA odstoupili na protest tři zástupci, a federální investigativní organizace (OIG) bude vyšetřovat, proces, který vedl ke schválení.... Mechanismus akce léku je revolucni, ale bohužel zůstává relativně neucinnej, tedy zatím, než se vychytaji mouchy.

pokračování příběhu. Moje matka začala mít příznaky demence až v 81 letech, 9 let po otcově smrti. Hned jsme si nechali diagnostikovat u ní Alzheimera. Testy ještě zvládala na 25 bodů, takže na léčbu měla nárok, cílené léky dostala.

Do 85 let byla doma, já musela dělat na 1/2 úvazku a ke konci před mým důchodem 2 roky vůbec. Starala jsem se o matku. Když jsem nezvládala, šla v 85 letech do domova seniorů se zvláštním režimem, to byste nevěřili, jak se obyčejné státní domovy bez zvláštního režimu dokážou šikovně bránit přijetí neagresivní, hodné paní, která zapomíná a musí dostat jídlo a běžnou péči.

Byla na tom stejně jako jiné nediagnostikované, ale protože měla onu diagnózu a brala léky na Alzheimera, tak ji prostě nevzali, i když měla 2 roky zažádáno.

Psala jsem si o tom i s ministerstvem a paní Ivou Holmerovou, odpověď byla, domovy si to mohou dělat, jak chtějí - tedy i státní a kdo se jim nelíbí nemusí ho přijmout. Státní domovy se zvláštním režimem nebyly a nejsou, čekací doba je roky.

Tak tedy musela do soukromého domova. Vystřídala 2, za dobu 4 let, které tam maminka strávila - to rodinu stálo 600 tisíc korun - nad důchod a státní příspěvek - bylo to ale dobré řešení, protože jako důchodkyně mám už taky své neduhy a jako jediný pečovatel jsem nezvládala.

Naštěstí všichni spoříme, maminka i já, takže na to bylo.

Letos maminka zemřela, v zařízení po prodělaném Covidu zeslabená upadla, zlomenina krčku a za 3 měsíce na následné péči se zlomenou nesrostlou a neoperovatelnou nohou - přišla milosrdná smrt.

To je smutné. Přidám příběh mé babičky (nesouvisí s Alzheimerem), kterou odvezli do psychiatrické nemocnice v Kroměříži, aniž bysme to chtěli. Tam po pár dnech umřela na selhání orgánů (kvůli lékům, co ji podávali). Dalo by se to označit i jako zabití. Soudně jsem to nikdy neřešila.

Babička byla do dlouhého věku čilá a zdravá, jenže vlivem vysokého tlaku v jejím devadesátým roce života, upadla na několikrát tak nešikovně hlavou (jednou na roh lednice, jindy na kliku u dveří), že si způsobila na levém uchu hluchotu a na pravé téměř neslyšela - lehounce s naslouchadlem a bohužel si poničila i zrak. Takto s těmi zraněními žila tři roky. Jinak byla ale v pořádku (myslím mozek, smýšlela normálně).

Část naší rodiny, co bydlí v Otrokovicích ji často navštěvovali a dohlíželi hlavně aby brala pravidelně léky na tlak. Příběh začíná v době, kdy se rozhodli, že chtějí jet na 3 týdny na dovolenou. Celá rodina jsme se dohodli, že dáme babičku na jeden měsíc do domova důchodců. Jen po dobu té dovolené. Babička souhlasila, jeden měsíc nebrala jako problém. Domov důchodců měl taky místo na jeden měsíc. Vše se zdálo být zalité sluncem a v pořádku.

Jenže v domově důchodců si ona po nocích broukala nějakou melodii, která ji hrála v hlavě, což se jí dělo od dob toho pádu na roh lednice. Ale nic nebezpečného. Ona si podle mě ani neuvědomovala, že si brouká nahlas, jak byla skoro hluchá a neslyšela se. Jenže ostatním seniorům vadilo, že nemohou spát. Tak se zaměstnanci domova rozhodli odvézt ji do Kroměříže do psychiatrické nemocnice. Tam ji přijali. Udělali to bez našeho vědomí. Akorát nám dali vědět dodatečně, že jestli babičku chceme navštívit, tak je v Kroměříži.

Hned jak jsem se to dozvěděla, tak jsem tam jela. Viděla jsem tam babičku v dezolátním stavu. Otupěná léky. Pomalu chodila, pomalu mluvila. Plakala a ptala se mě: Leničko proč jsem tady. Říkám: Neboj, pojedeme domů. Zařídím si to v práci a můžu být s tebou a nebo, pokud se nebojíš Prahy, můžeš žít u nás. Ale oni mi ji nec

Otec se s Alzheimerem začal léčit pozdě a navíc léčbu a chození po doktorech odmítal a návštěvy neurologa v bytě byla ze strany zdravotnictví nemožná. Nakonec doslal cílené léky na Alzheimera měsíc před smrtí v roce 2004, kdy už je nedokázal ani pomalu spolknout.

Pomočování, nenalezení WC, buzení se v noci 4krát za sebou a chození po bytě, vyhazování matky z bytu - co tam ta paní dělá apod, matka ho zamykala, když odběhla na nákup. Otec po strašném půlroku zemřel , v podstatě se udusil , už neuměl dýchat. Domovy nebyly na psychiatrii ho nechtěli, patřil na Karlák, ale tam neměli techniku na obnovení činnosti srdce a Bohnice, které ji měli, ho nechtěli vzít, protože tam nepatřil.

Otce se ujala v konečné fázi na měsíc geriatrická klinika v Londýnské, kde po marném hledání vhodného pracoviště, kam by otec patřil, otec zemřel.