Neobyčejné ženyDalší díl dokumentárního cyklu Neobyčejné ženy vysílá ČT 2 v neděli 15.8. od 21 hodiny. Po Mathě Gellhornové se mohou diváci těšit na tanečnici, herečku a zpěvačku latino-hispánského původu Josephinu Bakerovou. |
Martha Ellis Gellhornová se narodila v roce 1908 v Saint Louis v USA. Její dětství nebylo ničím výjimečné, snad kromě toho, že díky mamince, aktivní člence hnutí sufražetek, se už od útlého věku mohla seznamovat s problematikou ženských práv. Ze střední školy Martha předčasně odešla, aby mohla psát pro americké noviny. Po několika měsících se rozhodla, že se stane zahraniční korespondentkou, a tak v roce 1930 odjela do Paříže.
Martha věřila tomu, že všechno, co ji zajímá, se odehrává v Evropě a zejména pak v Paříži. Do francouzské metropole přijela bez peněz, a tak psala články pro kohokoli, kdo o to stál. V Paříži se také poprvé zamilovala. Prožila románek s myslitelem Bertrandem de Jouvenelem, který skončil potratem.
Milenkou ženatého spisovatele
Martha se vrátila za moře a začala psát o dopadech velké hospodářské krize, která drtila miliony amerických rodin. Zároveň bylo stále jasnější, že spíše než nestrannou reportérkou bude bojovnicí proti nespravedlnosti a utrpení nevinných lidí. Její články zaujaly samotnou Eleonor Rooseveltovou, která ji pozvala do Bílého domu. Tehdejší první dáma USA se nakonec stala její mecenáškou a po matce i nejdůležitější ženou v životě.
Martha Gellhornová
O Vánocích roku 1936 potkala Martha na Floridě Ernesta Hemingwaye. Napoprvé na ni sice žádný zvláštní dojem neudělal, postupně se ale spřátelili. "Je to podivný ptáček, moc roztomilý, ohnivý a úžasný vypravěč," napsala Martha Eleonor. Krátce na to Hemingway odjel do občanskou válkou sužovaného Španělska, kde chtěl bojovat proti armádě generála Franka. Martha usoudila, že tam musí také: s batohem, pytlem konzerv a padesáti dolary v kapse překročila španělské hranice a stopem dojela až do Madridu, kde se přidala k Hemingwayovi a stala se jeho milenkou.
Z válečného Španělska napsala Martha do časopisu Colliers článek, který se stal velmi slavným a v podstatě stál na počátku její kariéry válečné reportérky: "Stará žena se šálou kolem ramen drží za ruku vyděšeného malého chlapečka a běží po náměstí, když dopadne další granát. Malý kousek zkroucené oceli, rozžhavený a velmi ostrý, vylétne z granátu a zasáhne chlapečka do krku. Stará žena tam stojí, drží mrtvé dítě za ruku a hloupě se na ně dívá. Neříká nic..."
To, co viděla Martha ve Španělsku, jí otřáslo a způsobilo, že se začala bát budoucnosti. Jenže času nebylo nazbyt: druhá světová válka byla na spadnutí a Martha považovala za svou povinnost být uprostřed dění. Odjela do Československa, psala reportáže o ruském útoku na Finsko, ale nakonec dala na čas přednost soukromému životu před kariérou a ke konci roku 1940 se provdala za Hemingwaye. "Jsme dobrá dvojice a oba jsme bláznivě šťastní, že jsme svoji," napsala do Bílého domu přítelkyni Eleanor.
Jenže idylka netrvala moc dlouho. Hemingway hodně pil a pořádal bujaré flámy, po kterých Martha nacházela dům v příšerném nepořádku. Čím dál víc se s Ernestem hádali a začali se jeden druhému odcizovat. Hemingway trpěl tím, že Martha pořád někam odjíždí. Jenže ona se zoufale snažila hrát v probíhající válce svou roli a její neochota podřídit se rodinnému způsobu života nakonec jejich vztah zničila.
Martha Gellhornová a spisovatel Ernest Hemingway
Aby se Hemingway pomstil, rozhodl se sám jako válečný reportér zapojit do událostí v Evropě. A ze všech časopisů, pro které mohl psát, si vybral právě Colliers, čímž připravil Marthu o práci. Ta v dopise matce napsala: "Už prostě nikdy nechci slyšet jeho jméno, minulost je mrtvá a zošklivila se mi."
Sestřičkou při vylodění v Normandii
Na jaře roku 1944 vrcholily přípravy na spojenecké vylodění v Normandii. Martha nechtěla při tak důležitém okamžiku chybět, přestože ženy do válečné zóny nesměly. Martha v den spuštění operace potloukala po pobřeží tak dlouho, než jí padla do oka velká nemocniční loď. Pod falešnou identitou zdravotní sestřičky se nalodila na její palubu a díky tomu se mohla stát součástí Dne D. Na plážích v Normandii pomáhala při ošetřování a pak napsala strhující článek.
Za nepovolené překročení kanálu La Manche byla Martha potrestaná. Přišla o cestovní doklady a akreditace všeho druhu. Přesto dokázala po celý zbytek války pronikat od jedné fronty ke druhé, přičemž spoléhala na svůj vtip, šarm a krásu. Když ji ve Francii přistihli, jak se potuluje s poznámkovým blokem nedaleko velitelství jedné z výsadkových divizí, předvedli ji před velitele Jamese Gavina, nejmladšího divizního velitele amerického armády. Martha ho přesvědčila, ať ji propustí a dovolí jí pokračovat v práci. Tři měsíce nato se setkali v jednom pařížském hotelu, kde začal jejich milostný románek.
V Dachau se v ní něco zlomilo
V dubnu 1945 Martha doprovázela americkou armádu do Dachau, ovšem na hrůzu, která ji čekala, nebyla připravena. "Za dráty a elektrickým plotem seděly ve slunci živé kostry. Neměly věk ani tváře, všechny vypadaly stejně a nepodobaly se ničemu, co jsem kdy viděla."
V Dachau se v Marthě něco zlomilo. Neměla klid a hledala samotu v Portugalsku. Pak se chtěla usadit v Londýně, ale nakonec se vrátila do Ameriky. Ovšem i tam zůstala jen tak dlouho, aby mohla dopsat další román. Nakonec si koupila dům v Mexiku.
Zároveň se rozhodla k adopci dítěte. Odjela do Itálie a jezdila po tamních sirotčincích tak dlouho, až jí padl do oka malý Alessandro. Dala mu jméno Sandy a vzala si ho domů. O něco později při cestě do Londýna potkala Toma Matthewse, bývalého redaktora časopisu Time. Byl vzdělaný, bohatý a hlavně ovdovělý – tedy ideální manžel a tatínek pro Sandyho. Pár měsíců na to byla svatba – život Marthy byl najednou plný služebnictva, večírků a koktejlů. Měli skutečně krásný život, jenže Martha se začala nudit a řešení našla v cestování. Stále častěji opouštěla svou rodinu a odjížděla na výpravy do Afriky.
Útěk do války ve Vietnamu
Její další manželství skončilo v okamžiku, kdy si Tom našel milenku. Po devíti letech byla Martha sama a zároveň se zhoršoval její vztah se Sandym. I když ho vždycky milovala, nebyla přirozenou a láskyplnou matkou a dovedla se k němu chovat velmi tvrdě. Martha chtěla psát, chtěla cestovat a rostoucí Sandy pro ni byl čím dál větší přítěži. Zároveň se ale cítila provinile, že svoji roli matky nezvládá.
Jistým únikem tak pro Marthu byla válka ve Vietnamu. Do Saigonu dorazila v srpnu 1966, aby našla zraněné a znetvořené, navštívila uprchlické tábory a sirotčince a hovořila s lékaři a s dětmi hrůzně popálenými napalmem. Po hrůzných zkušenostech poprvé v životě cítila, že stojí na špatné straně, a proto napsala ostrý článek, ve kterém Ameriku za její přístup nemilosrdně zkritizovala. Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat – Martha se nesměla do Vietnamu vrátit.
V září roku 1970 zemřela její matka a Martha přišla o důležitý opěrný bod svého života. Matka pro ni byla nejbližší bytostí a ona se k ní neustále vracela, ať byla kdekoli. Martha, tvrdá a nekompromisní novinářka, najednou nevěděla, co si počít. "Nezbyl mi žádný cit pro směr, žádný bod, zdá se mi, že nevím, proč tu jsem."
Martha propadala zoufalství, nevstávala z postele a odmítala s někým mluvit. Až do konce života si vyčítala, že matce nepomohla odejít rychle s pomocí toho, čemu říkala "pilulky sbohem". Začala brát antidepresiva a se Sandym, který byl závislý na drogách, se téměř přestala stýkat. Jak stárla, trpěla tím, že přichází o svou krásu a špatně vidí.
Nenapsala bestseller, nenašla trvalý vztah
Přesto ani v pokročilém věku neviděla důvod, proč by se měla držet stranou od světových událostí. V roce 1994 se rozjela do Brazílie, aby napsala reportáž o zabíjení brazilských dětí, které byly oběťmi pouličních gangů. Mluvila s právníky i policisty, navštívila přelíčení s podezřelými z vražd a mluvila i se samotnými dětmi, ale když po návratu domů reportáž napsala, byla zklamaná.
Martha si ve svých devětaosmdesáti letech připadala stará, ošklivá a unavená, a proto se rozhodla, že si sama rozhodne, jak její příběh skončí. Rozloučila se s přáteli, dala do pořádku určité vztahy, a pak si vzala pilulku, o které věděla, že jí přinese rychlou a bezbolestnou smrt. Rozhodla se, že spáchá sebevraždu, a skutečně to udělala. Než zemřela, nesmírně litovala dvou věcí: že nikdy nenapsala bestseller a že se jí nikdy nepodařilo najít trvalý vztah.
