Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Marika Gombitová: Čtyři topoly mi musí stačit, jiným nestačí celý svět

  0:51aktualizováno  0:51
Pojede po dálnici mezi Bratislavou a Prahou na svůj velký pražský koncert. To znamená, že uvidí přesně to osudné místo a bude to ve stejný den jako tehdy v roce 1980. Tehdy a tam se stala havárie, kvůli níž Marika Gombitová nemůže chodit.

Marika Gombitová - tady je jí dobře. Což je vidět i na její tváři. | foto: Archiv Mariky GombitováProfimedia.cz

„Stalo se to v noci z 30. listopadu na prvního prosince,“ říká. „Loni jsem tam náhodou jela ve stejném termínu. Teď tam prvního prosince pojedu zase,“ zavzpomínala v rozhovoru pro Magazín DNES + Tv.

Marika Gombitová v číslech

1956: Rok, kdy se 12. září narodila v Turanech nad Ondavou.

12: Tolik jí bylo, když poprvé veřejně vystoupila, a to ve Stropkově se svými třemi bratry. Ti měli skupinu Matador, ale nikdo jim neříkal jinak než Gombitovci.

4: Čtyři roky studovala strojní průmyslovou školu v Košicích.

1976: Podepsala první profesionální smlouvu jako zpěvačka skupiny Modus.

3: O tři roky později zářila jako interpretka skladby Vyznanie, která se stala hitem.

1980: Zvítězila na populárním festivalu Sopoty v Polsku.

16: Tolik měsíců strávila v nemocnicích a rehabilitačních ústavech po dopravní nehodě z roku 1980.

3: Třikrát získala druhé místo v československé anketě Zlatý slavík.

1996: Dostala cenu Slovenského svazu autorů a interpretů za celoživotní přínos slovenské hudbě.

64: Počet písní, k nimž sama složila hudbu.

Sedíme v jejím bratislavském bytě a atmosféra je poněkud rozpačitá, protože nevím, jak se ptát na to, co mě zajímá, aniž by jí to bylo nepříjemné. Marika Gombitová ale vypadá spokojeně, mluví o plánech do budoucna. Je krásně jemně nalíčená, v černém tričku se zlatým nápisem jí to sluší. Směje se, protože její psi, bišonci, se právě rozhodli předvést, co to znamená, když dva bišonci dávají najevo radost. Takže čekáme, až dobojují, kdo z nich na ni bude nalepený co možná největší plochou svého těla. Dokonáno. Oba se jí konečně naskládali do náruče.

Pořád je však ve vzduchu, že se Marika ocitne, byť jen na okamžik, na tom místě u Brna, kde se stala ta strašná havárie. Téma nehody, kvůli níž úspěšná zpěvačka na vrcholu kariéry ochrnula, je stále s ní, i když jí tehdy bylo čtyřiadvacet a teď jednašedesát.

„Když jsme tudy projížděli loni, bylo v autě naprosté ticho. Asi všichni mysleli na totéž. Ale jeli jsme dál a nikdo nic neřekl. Tak to bude i letos.“

Jaký je teď váš život?
Žiju zpomalený život, mnoho času mi zaberou různé zdravotní a rehabilitační rituály. Nemůžu dělat několik věcí najednou. Trochu mi chybí okolní svět, protože i když vycházím z bytu, je to vždy cíleně na nějaké místo. Musela jsem se smířit s tím, že žiju ve zredukovaném světě, ale snažím se s tím vyrovnávat. Ještě nedávno, když jsem bydlela v malém bytě, jsem si někdy smutně, někdy s troškou ironie říkávala, že z okna vidím den co den čtyři topoly a musí mi to stačit. Jiní mají k dispozici celý svět a je jim to málo.

Co si představit pod výrazem život plný zdravotních a rehabilitačních rituálů?
Denně musím absolvovat množství nevyhnutelných cvičení. Je to vlastně, i když vzdáleně, porovnatelné se sportem, protože se mi tím nahrazuje to, co má člověk, který není v takové situaci jako já – tedy pohyb. Každé ráno začínám cvičením, s nímž mi pomáhá rehabilitační sestra. Dělám cviky na břiše, na zádech, posiluju s činkami, pak následuje masáž. To všechno trvá asi tři hodiny. Potom přijdou dechová cvičení, důležitá kvůli bránici, kterou mám v důsledku zranění oslabenou. Až potom se můžu věnovat zpívání a dalším aktivitám.

Kdybyste měla popsat období, ve kterém se právě nacházíte, myslím z pracovní stránky, jaké je?
Prožívám pěkné období. Jsem vyrovnaná, nehoním se za ničím, co by mi kazilo moje pocity či náladu. Už jsem si našla svůj postoj k tomu, co se kolem nás děje. Mám ustálené vztahy, mám své přátele, snažím se skládat hudbu. Loni jsem napsala svou první autobiografickou knížku Úlomky vzpomínek a moje agentura uspořádala velký narozeninový galakoncert v Bratislavě. Letos bych chtěla potěšit své fanoušky v Praze, proto jsem ráda přijala nabídku vystoupit tam v adventním čase 2. prosince. Koncert proběhne v Tipsport areně pod názvem Sen Mariky Gombitové a bude to můj první autorský koncert. Tenhle koncert bude pro mě opravdu speciální.

Proč?
Protože je koncipovaný tak, že po celý večer budou znít moje písničky, ke kterým jsem napsala hudbu. Já zazpívám svoje „best of“ za doprovodu skvělé kapely Štefana Bugaly, další písně uvedou moji hosté. Pozvání přijali mladí a talentovaní zpěváci z Česka i Slovenska, a tak se moc těším, že uslyším své písničky v nových šatech. Před nehodou jsem komponovala jen občas, ale po úrazu jsem v sobě našla k mé velké radosti chuť tvořit a začala jsem psát systematicky. Napsala jsem přes šedesát skladeb. Takže na koncertě zazní takový průřez mou tvorbou.

Tři kamarádky

Je nás při rozhovoru víc. Kromě Maričiných dvou bílých chlupatých parťáků také Andrea Pakesová a Eva Kožejová, kamarádky a manažerky. Tyto dámy tvoří trio, které se sžilo tak, že si dokonce pořídily byty vedle sebe, což pro Mariku Gombitovou znamená výraznou pomoc. Její zdravotní stav je takový, že sama bez pomoci žít nemůže. Ovšem zároveň to má s dámami poněkud složité. Obě ji totiž stále chválí, zatímco ona se jeví výrazně skromná.

Andrea Pakesová: „Je to poprvé, co má Marika koncert složený výhradně z písní, ke kterým napsala hudbu. Nazpívala 235 písní, z toho k šedesáti čtyřem sama složila hudbu. Mnozí lidé ani nevědí, u kolika skladeb je autorkou, jaká veledíla složila.“

Marika: „Prosím tě, jaká veledíla?“

Andrea Pakesová: „Ale ano, například Koloseum je veledílo. A hodně lidí ani neví, že jsi ho napsala.“

Marika: „Píšu písničky. Jestli se lidem líbí, jsem ráda. Ale nepoužívej, prosím tě, slovo veledílo.“

Eva Kožejová: „Marika je příliš skromná. Vždyť ji fanoušci milují. Nikdy nezapomenu na koncert v Lucerně. Kolik tam bylo lidí, jak se mačkali, jak tam doslova viseli na pódiu.“

Marika: „Ale to se přece na koncertech děje, tak to mají i jiní umělci.“

Eva a Andrea takřka jedním hlasem: „Ne, nebuď tak skromná.“

„To vás takhle vychvalují pořád?“ ptám se Mariky.
„Je třeba je trochu mírnit. Ale velmi mi pomáhají, můj život by bez nich nebyl takový, jaký je. Jsou mou největší oporou, jsou moje rodina. Bez nich bych tady možná nebyla, kdyby mě v roce 2011 nezachránily.“

K tomu, co se dělo v roce 2011, se ještě dostaneme, teď si řekneme, jak se tyto tři kamarádky daly dohromady.

Andrea byla Maričinou fanynkou, založila její fanklub, znají se už 32 let. Eva se s Marikou setkala, když byla po nehodě v nemocnici v Bratislavě. Náhoda, znaly se už dřív z východního Slovenska. Eva, farmaceutka, pracovala v nemocniční lékárně, a tak kdykoli měla volno, zašla za ležící Marikou. Postupně u ní trávila čím dál víc času. Lékárny bývají v nemocnicích centrem, kam se sbíhají všechny informace, takže Eva zanedlouho věděla, co Marika ještě netušila: zranění jsou tak závažná, že už nikdy nebude chodit.

„Pamatuju si, jak jednou seděla vedle mě a najednou se rozplakala. Já se jí ptala, proč pláče, a ona řekla, že nemůže zhubnout. Vzpomínáš na to?“ říká Marika.

Eva: „No ano, já už to tehdy věděla. Ale co jsem měla dělat? Tak jsem řekla první blbost, která mě právě napadla.“

Eva byla při všem, co Marika vydržela. Když se dusila při těžkém zápalu plic, když ji bolela zpřelámaná žebra, když se probouzela z jedenácti operací, když před ní všichni tajili, že se už nikdy nepostaví na nohy, ba že si asi ani nikdy nezazpívá, protože její ochrnutí částečně postihlo i bránici. Dva roky po nehodě s ní jela i do Moskvy, kde se Marika během čtyř měsíců podrobila dalším zákrokům, které slibovaly naději. Nakonec to bylo jen další zklamání.

Eva celou tu dobu stála při ní a pomáhala jí.

Časem se k nim připojila Andrea, přestěhovala se s rodinou do Bratislavy a teď jsou všechny tři skoro stále spolu. Společně zvládají všechno snáz, domácnost, vedení společné agentury Crystal studio, organizování vystoupení, společných cest...

Vzpomínáte si na své první vystoupení po nehodě?
Bylo to po šesti měsících. Na to nikdy nezapomenu. Byla jsem v rehabilitačním ústavu v Kladrubech. Tehdy jsem ještě neznala odpověď na zásadní otázku, jestli vůbec budu někdy zpívat. A do toho zavolal Kamil Peteraj, který měl na starost program Bratislavské lyry, že bych tam měla vystoupit. Já ještě nemohla ani pořádně sedět, většinou jsem ležela. I když jsem cvičení nezanedbávala, bylo to všechno pro mě velmi těžké. Ale pamatuju si, jakou jsem z toho měla radost. Radost, zodpovědnost, strach, těšení se na fanoušky. Všechno dohromady. Až později jsem se dozvěděla, co kolem toho bylo.

Co bylo?
Už jsme měli po zkoušce. Všechno se podařilo, seděli jsme v šatně. Do toho volal někdo z ministerstva kultury, že rozhodně nemám vystupovat. Že to nezvládnu, zhroutím se, rozpláču. Tehdy nebylo zvykem, že by lidé na vozíku vystupovali v televizi. Zvykem spíš bylo, že postižení byli odsunováni do ústavů, kde nebyli vidět. Později jsem se dozvěděla, že někteří lidé dokonce vedli řeči, že mě organizátoři táhnou na pódium jako cvičeného medvěda. Dnes už je mi jedno, kdo co tehdy říkal, je to dávno pryč. Pro mě ale tehdy bylo podstatné dokázat, že to zvládnu. V situaci, ve které jsem byla, to pro mě bylo moc důležité.

Jak to dopadlo?
Vystoupila jsem, ale musel se za mě zaručit lékař. Ještě jsem neměla srostlá žebra, špatně se mi dýchalo, nemohla jsem pořádně sedět, přesto jsem tehdy, poprvé od nehody, pocítila trochu štěstí. Ten pocit z návratu na pódium byl nepopsatelný. Moje touha zpívat a být zase v kontaktu s publikem byla tak silná, že překonala všechny zábrany ve mně i okolo mě. Dodalo mi to naději.

Vy jste pak v dalších letech po nehodě pracovala hodně. Víte, docela mě to překvapilo, protože ve spojitosti s vámi často padá věta: Po úrazu se stáhla do ústraní. Tak jak to je?
Jsem ráda, že se na to ptáte. Po nehodě jsem zvládla natočit sedm profilových desek, odehrála jsem okolo sto padesáti koncertů a zúčastnila se desítek televizních vystoupení. Máte pravdu, že to někdy novináři neberou v úvahu a jen napíší: Po nehodě se uzavřela a nekoncertovala. To mě velmi mrzí. I proto jsem napsala autobiografickou knihu Úlomky vzpomínek, abych některé věci uvedla na pravou míru.

Fotogalerie

Je nějaká otázka, kterou nemáte ráda a často ji dostáváte?
Pokud mě něco zabolí nebo se mě dotkne, tak to jsou impertinentní otázky. Já vím, že žijeme v době velké zvědavosti, odkrývání soukromí a obnažování se. Ale přece jen jsou věci, především zdravotního charakteru, které se dotýkají osobní podstaty. Na ty nerada odpovídám. Zažila jsem toho dost, i mě to bolelo, někdy jsem přemýšlela, jestli by nebylo lepší to skončit. Na druhé straně vždycky zvítězí ta energie, kterou mi dodávají fanoušci. A musím říct, že je mám úžasné. Když cítím, kolika lidem můj osud není lhostejný, je to pro mě výzva, abych zpívala dál.

Prožila jsem lásku

Dívám se na ni a pořád mě napadá totéž: Jaké to je, když krásná, úspěšná žena ve čtyřiadvaceti zjistí, že už nebude chodit? Že její stav je tak komplikovaný, že na vozíku sotva zvládne sedět? Vždyť do té doby stále jen slyšela, že je úžasná a že má velkou budoucnost. Její popularita byla na vrcholu a začala se prosazovat i na mezinárodních festivalech. Čtyřiadvacet. Věk, kdy má člověk to nejlepší před sebou. Lásky, manželství, děti.
Čímž se opět dostáváme k největšímu rozporu, který se objevuje. K té nesmyslné, v článcích často omílané větě: Po nehodě se stáhla do ústraní a přestala vystupovat. Jenže ona nejen pracovala, vystupovala, ona prožila i lásku.

Vyšlo to najevo, až když loni napsala knížku vzpomínek. Ta kniha je poměrně otevřená, a tak v ní došlo i na téměř neznámou kapitolu jejího života.
V roce 1987 si turisté a obyvatelé italské Florencie všímali nepřehlédnutelného páru. Fešného Itala a křehké blondýny na vozíku. Mluvili spolu anglicky. Galantně tlačil její vozík, když bylo třeba, prostě ji vzal do náruče a přenesl přes plnou restauraci ke stolu předem prostřenému pro dva. Ta blondýnka se trochu červenala rozpaky, ale bylo vidět, jak je okouzlená.

„S Albertem jsem se seznámila, když jsem byla už sedm roků na vozíčku. S ním jsem si poprvé naplno neuvědomovala svůj handicap, prožili jsme spolu mnoho krásného. Těžko říct, jestli mě překvapil jeho zájem. I v tomhle stavu, ve kterém žiju, pracují city, sympatie, všechno to, co dělá život krásným a zároveň složitým, jsou to nějaké vlny, které se v nás zvedají a dělají život naplněnějším,“ říká.

Alberto pracoval v klenotnickém byznysu. Když nebyla u něj, jezdil za ní na Slovensko. Představil ji rodině, nechal jí udělat na míru vozík, zařídil konzultace u italských lékařů. Asi nechtěl uvěřit tomu, o čem už tehdy ona neměla pochybnosti.

„Tehdy jsem si ve své velké zamilovanosti neuvědomovala, že jeho bratr a otec mají obavy o jeho budoucnost, že začínají jeho jistotu podrývat. Pak jednou přijel a oznámil, že pro nás dva bude lepší, když se rozejdeme. Doma prý vedli dlouhé rozhovory a nakonec usoudili, že při jejich pracovním nasazení a hlavně vzhledem k Albertově postavení si nemůže dovolit, aby měl manželku na vozíku. Musí pracovně stále cestovat, starost o mě by nezvládl. Dosnila jsem sen o muži, který nepovažuje můj vozík za problém, vynese mě na rukou až do nebe, a přestala jsem si věřit.“

To je její popis té doby v knížce. Dnes se k tomu už nerada vrací, přesto mi vysvětluje: „Byl to krásný vztah, to se nedá smazat, naopak, žije to ve mně, doznívá a naplňuje hlubším poznáním smyslu života. Láska nás dovede dál než rozum, někam až k obsahu toho, proč tady vlastně jsme. Láska mi nepomohla odpovědět na mnoho otázek, naopak mi položila další, složitější. Ale naplnila mi život.“

S Albertem pak ještě léta zůstala v kontaktu, i když se oženil. Vzal si sestřičku z rehabilitačního oddělení, na kterém sám ležel poté, co se v roce 2004 vyboural na motorce. Byl zraněn přesně v té části páteře jako Marika. Zůstal na vozíku.

Marika: „Dlouho jsem se nemohla vyrovnat s tím, co se mu stalo. I když naše láska nevydržela, ve mně zůstalo poznání, že má smysl v ni věřit.“

Smířená? Ne!

Míváte sny? Ptám se, protože se váš adventní pražský koncert jmenuje Sen Mariky Gombitové.
Ano. Sen vám dává lehkost bytí, někdy člověka nadnáší a mě osobně zbavuje toho, čemu se říká zátěž. Když sním, sama si připadám ušlechtilejší. Všechno kolem je krásnější, nadějnější. Koneckonců i v mých písních je hodně snů a musím říct, že nebýt snů, z mnoha těžkých situací bych se nedostala.

Dostáváte často otázku, jestli se dá vyrovnat s něčím takovým, co vás potkalo? Zajímá mě to, ale nevím, jak se na to zeptat, aby to nebylo hloupé.
Myslíte, že se s tím dá vyrovnat? Smířit se s tím? Nedá. Když se mi to stalo, bylo mi dvacet čtyři let. Měla jsem rozběhnutou kariéru, krásný, radostný život před sebou. Trvá to dlouho, než člověk najde v sobě sílu a poděkuje Bohu za svoje utrpení, protože můj život vůbec není lehký.

Tak jinak. Co je třeba k tomu, aby se dalo žít, byť nesmířená?
Jediným lékem je čas a pokora. Hluboká, křesťanská pokora založená na víře v to, že život může být krásný, když si ho tak představujeme. Jde o to, naučit se žít ve svém vesmíru a dívat se na věci z jiného, ze svého úhlu. Je třeba přestat vnímat to, co mají jiní, jak se k životu stavějí, zda si ho váží, či ne. Musela jsem se naučit brát si ze svého současného života to dobré.

A to je co?
Za normálních okolností bych nepoznala, jakou mám v sobě vnitřní sílu a vůli. Naučila jsem se trpělivosti. Velmi si vážím každé chvíle, protože vím, že v průběhu pár vteřin může být všechno jinak.

Kdyby vám někdo tehdy na konci roku 1980 v nemocnici řekl, že zase jednou budete mít vyprodané sály a koncertovat, co byste si pomyslela? Uvažovala jste tak tehdy, nebo jste si myslela, že se to už nikdy nepodaří?
Stále jsem žila mezi krutou beznadějí a nadějí, že se to snad všechno zlepší. Vlastně hudba mě udržela při životě. Léčila mě, otevírala mi nové duchovno. Všechna slova a melodie získaly hlubší význam a díky nim jsem se dostala z toho beznadějného stavu do rovnováhy. Je to rovnováha, za kterou je mnoho těžkých chvil, ale i slova, která jsem si často v duchu říkala: Mariko, musíš! Měla jsem štěstí, že ti z mých přátel, kteří mi tehdy zůstali, mi stále opakovali, že budu zase zpívat. I když byly dny, kdy jsem tomu nevěřila. Jejich podpora mi ale pozvolna vracela odvahu a sílu. V nouzi člověk opravdu pozná přátele a já jsem jim za to nesmírně vděčná. A rovněž tak mým věrným fanouškům, kteří mi věřili a po celý čas při mně stáli.

Rebelka s afro účesem

Jediné, o čem se jí mluvit nechce, je období, na které sedí ta mnohokrát opakovaná věta, že se stáhla do ústraní. Jde o dobu mezi roky 2007 až 2011, kdy se v jejím životě odehrálo něco, co je dodnes obestřeno záhadou. Ani ve své knize se této kapitole moc podrobně nevěnuje. Šlo o to, že se přestala stýkat se svými přáteli a mnozí to kladli za vinu její tehdejší ošetřovatelce, která s ní bydlela. Marika jejich vztah popisuje: „Nesedly jsme si a já tehdy udělala velkou chybu, že jsem ji hned nepropustila.“ Zkrátka žila v izolaci, ztrácela síly, naději.

Tvrdí, že tu jí znovu dodaly kamarádky Andrea a Eva. Když zjistily, v jakém je stavu, začaly rázně jednat. Do té doby se datují počátky jejich současného pěkného soužití, které jí zase dodalo elán, chuť skládat písničky, zpívat. 

Eva: „Říká se, sejde z očí, sejde z mysli, ale všimněte si, že u Mariky to neplatí. Má stále obrovské množství fanoušků a ti, kteří ji znají z dřívějška, už vodí na vystoupení i děti, takže ji znají všechny generace.“ 

Andrea: „Vždyť udávala módu, styl. Měla vždycky výjimečnou image.“ 

Marika: „Až na to, že tehdy nikdo nevěděl, co slovo image znamená. Já tedy rozhodně ne.“

Andrea: „Ale všichni si pamatují tvůj styl.“

Marika: „Prostě jsem si jednou zašla do kadeřnictví a řekla, že bych chtěla afro, což byla taková speciální trvalá.“

No jasně, blondýna s afro účesem! Však taky způsobila v poněkud upjaté socialistické populární hudbě slušný rozruch, to si přesně pamatujeme všechny, rozesmějeme se.

Marika: „Tehdy vadilo kdeco. Vlasy, kostýmy. Přitom jsem neměla žádnou vizážistku, nikdo mi neradil, nepomáhal. Všechno jsem si vymýšlela sama a pořád byly nějaké problémy. Vyčítali mi, že prý dělám při vystoupeních moc extravagantní pohyby. Vidíte, vyčítali mi pohyby, tanec. Vadilo, jak jsem se hýbala...“ Chvíle ticha.

Naštěstí ji tentokrát přeruší bišoní kluci, kteří se právě vzbudili. Takže znovu vítání, boj o přízeň, usazení se na ní. Marika hned působí veseleji, je znát, že ji mnohem víc baví povídání o psech než o minulosti. Vyptává se, jaký je ten můj, klade otázky, podle kterých se pozná, že člověk psímu světu opravdu propadl. Kupříkladu: Jakou má váš bišon povahu? A vypráví o tom, jak ti její ještě nikdy nebyli sami, jak s ní všude jezdí, i na ten velký pražský koncert se chystají společně.

„Dobře dojeďte domů,“ říká mi nakonec mezi dveřmi. A já nikdy nezapomenu na to, jaké to je, slyšet ta slova od ní. Jaký ta běžná fráze v tu chvíli měla význam.




Nejčtenější

Po měsíci v KLDR byla jako Severokorejci. Myslela jen na jídlo a vodu

Koreanistku Ninu Špitálníkovou jsme oblékli do šatů Karen Millen, šperky ALO...

Stačily jen čtyři týdny v KLDR a studentka koreanistiky Nina Špitálníková se začala chovat jako všichni Severokorejci....

Ivan by mě klidně nechal spát i na skříni, říká manželka šéfa Pirátů

Lydie Bartošová, manželka Ivana Bartoše, šéfa pirátské strany

Přezdívá se jí Kněžka chaosu a Lydii France Bartošové to připadá trefné. „Neřídí mě lineární systémy, a i když se zdám...



Sexuoložka: MeToo je štvanice na muže, která se obrátí proti ženám

(Ilustrační snímek)

Když byla před pár dny americkým magazínem Time vyhlášena Osobností roku 2017 kampaň MeToo upozorňující na problematiku...

Šikanovaného kluka se zastaly celebrity Bieber, Perry i Beckhamová

Školák Keaton Jones na videu své matky promluvil o šikaně.

Maminka školáka Keatona Jonese z amerického města Knoxville ve státě Tennessee na sociálních sítích zveřejnila video,...

Příběh Blanky: S manželem jsme dítě nechtěli, teď ho má s kolegyní

(Ilustrační snímek)

Až donedávna jsem si myslela, že se s manželem na všem shodneme a že budeme parťáky navěky. Už na počátku vztahu jsme...



Další z rubriky

Joan Collinsová: Módní trendy jsem nikdy nesledovala

Herečka Joan Collinsová si vybrala šaty s flitry a i ve věku třiaosmdesáti let...

Potkat Joan Collinsovou (84) v ležérním oblečení, nebo dokonce teplácích, je téměř nemožné. Britská hvězda si totiž...

Po měsíci v KLDR byla jako Severokorejci. Myslela jen na jídlo a vodu

Koreanistku Ninu Špitálníkovou jsme oblékli do šatů Karen Millen, šperky ALO...

Stačily jen čtyři týdny v KLDR a studentka koreanistiky Nina Špitálníková se začala chovat jako všichni Severokorejci....

Šikanovaného kluka se zastaly celebrity Bieber, Perry i Beckhamová

Školák Keaton Jones na videu své matky promluvil o šikaně.

Maminka školáka Keatona Jonese z amerického města Knoxville ve státě Tennessee na sociálních sítích zveřejnila video,...

Čtyři velká ALE, proč domácí pleťová maska není taková výhra

Čtyři velká ALE, proč domácí pleťová maska není taková výhra

eMimino Avokádo, banán, ovesné vločky, nebo vajíčko nebo želatina. Ingredience z kuchyně přeneste do koupelny a nechte přírodu, ...



Najdete na iDNES.cz