Působil jste jako psycholog v Bosně po válce v Jugoslávii. Jak se člověk dostane na takové místo?
Na konci roku 1994 jsem přes Člověka v tísni dostal nabídku spolupracovat s University of Kiel na programu, jenž se staral o traumatizované lidi v muslimské části Mostaru. Strávil jsem tam více než tři měsíce a naším úkolem bylo pomáhat lidem poškozeným stresem. Ten byl jak dlouhodobějšího rázu, tak i akutního. Většinou šlo o lidi, kteří zažili bombardování v průběhu války a utekli z vesnic do lesa. A nakonec se jim podařilo dosáhnout pomoci Červeného kříže nebo jiné humanitární organizace. Moje práce spočívala v tom, že jsem s nimi jako psycholog mluvil. Měl jsem tak možnost pozorovat vliv těžkého stresu na jejich prožívání a chování. Například děti po válečných zkušenostech začaly koktat. Potom jsem ještě spolupracoval s Unicef a pracoval pro Člověka v tísni v severní Bosně a Hercegovině v Maglaji (85 % obyvatel Maglaje tvoří muslimští Bosňáci, pozn. red.), kde jsem také poskytoval psychosociální pomoc.
24. července 2020 18:15
