Jednoho napadne, že jste si dali na čas s těmi dětmi. Vašemu nejstaršímu jsou teprve čtyři roky.
Když se kouknu kolem sebe, tak mám pocit, že ani moc nevybočujeme.
Loni v listopadu se vám po dvou synech konečně narodila vytoužená holčička. Kdyby to byl kluk, zkoušeli byste to dál?
Já určitě. Ale Bolek nevím - a na to jsou potřeba dva. Takže bychom to nejspíš nechali jako otevřené téma. Jsem moc ráda, že to vyšlo, ale kdyby ne, klidně bych pokračovala. Klidně bych měla i pět dětí, jsem totiž "rozená rodička". Teprve až u Mariánky se ale cítím být tou správnou mámou.
Vážně? U synů jste si ještě nevěřila?
Pořád je co vylepšovat a doufám, že se mi to s každým dalším dítětem daří o něco víc. Však se taky pořád krmím různou naučnou literaturou.
Kdo vám s tak početnou rodinou pomáhá? Máte paní na hlídání?
Ono je vždycky nejtěžší zorganizovat si čas tak, aby se vše stihlo. Jeníček má čtyři roky, František dva a Mariánka čtyři měsíce. Každý mě potřebuje jindy a jinak. S dětmi i domácností mně pomáhá moje maminka, která se k nám nastěhovala. A taky chůva. Je to čtyřiadvacetiletá žena z Ukrajiny, kterou jsme měli původně na úklid. Dřív bylo uklizeno, ale řvaly děti. Teď je uklizeno tak trochu bohémsky, zato s dětmi je klid. Děti mají chůvu rády, ale i tak je to pro mě zápřah. Od rána do večera.
Můžete ten svůj den přiblížit?
Každý den vypadá trochu jinak, ale večerní rituál se opakuje. Před půl šestou nakrmím Mariánku, pak vykoupu Františka, Jeníčka. Babička se mezitím klukům postará o večeři. Já běžím vykoupat malou a to už kluci čekají na večerníček. Po kojení holčička na chvíli usne, takže mám čas uložit kluky do postýlek a říct jim pohádku. V noci se Mariánka dvakrát vzbudí na kojení. Kolem šesté ráno už kluci vstávají a kolotoč začíná nanovo. Díky chůvě a mamince se to ale dá rozvrhnout, abych mohla dělat i jiné věci.
Které například?
Pondělí a čtvrtky mám povinnosti kolem agentury a farmy a taky se věnuji rekonstrukci domku, kterou jsme začali. Zatím bydlíme nad hospodou, ale teď, když jsou děti, je na čase postarat se o větší soukromí. Abychom měli všichni víc klidu.
Bolkova oblíbená teze, že každému svému dítěti dopřál luxus mít vlastní maminku, s vámi vzala zasvé. Lichotí vám to?
Samozřejmě. Nikdy předtím by mě nenapadlo, že potkám Bolka Polívku. Že ze všech těch žen, které kolem sebe měl, si vybere právě mě. Když přišel správný čas, narodil se Jeníček. Protože Bolkovu tezi znám, nevěřila jsem, že s ním budu mít ještě další dvě miminka. Myslím, že chlapi, kterým táhne na padesát šedesát, začnou některé věci vidět jinak. Život v rodině si víc užívají.
Chcete říct, že Bolek už třeba nemá svoje bohatýrské chvilky s kamarády z mokré čtvrti? Nebo jich ubylo?
On se moc nemění. Mně ale vyhovuje takový, jakého jsem ho potkala. Je pravda, že když se někdy v hluboké noci zvesela vrací z restaurace, taky zrovna nejásám. On ale, jakmile cítí, že ho chci nějak ovlivňovat, výmluvně na mě mrkne a poznamená to svoje: "Neuč orla létat." A mě vychovávání hned přejde.
Když se podívám zpátky do minulosti, obdivuji vaši trpělivost. Vám nevadila ta letitá role hospodyně? Tak vás přece Bolek dlouho představoval.
Nechci být neupřímná a tvrdit, že nevadila. Když jsem přišla po Bolkově boku do společnosti, nejdříve jsem byla vytřeštěná, to slovo mi znělo poněkud hanlivě. Něco jako služka. Postupně jsem pochopila, jak geniálního člověka jsem potkala. Dřív to někdy nebylo zrovna jednoduché, ale ti, kdo nás znali, věděli, jak to je. Viděli, jak hezky se ke mně Bolek chová. Nepotkali jsme se ve dvaceti, ušli jsme předtím každý svůj kus cesty a já jeho minulost musím respektovat. Jsem zastánkyní korektních vztahů a ráda bych, aby to tak cítili všichni zúčastnění. Slušnost si lze zachovat za všech okolností.
Konkrétněji byste to asi formulovat nechtěla, že?
(Na chvíli se zamyslí.) Máte správný odhad.
Člověk má z té doby nějak zafixované, že si Bolek Polívka našel v manželské krizi útočiště v náručí nějaké své obdivovatelky-pečovatelky.
Taky že našel. Bolek ženskou péči potřeboval a já mu ji s láskou poskytla.
Jak jste se vy dva vlastně seznámili?
To už je strašně dávno, bylo to přesně před šestnácti lety, dvacátého dubna. Tehdy jsem ještě jako studentka pracovala v Praze na lodi Kamýk za barem a on tam přišel se společností. Pořád po mně pokukoval. Nad ránem jsem řekla, že mám zrovna svátek, a všem nalila broskvovou. Dal mi pusu, jako že mně přeje k tomu svátku, a já na něj hleděla jak z jara. Vůbec mě nenapadlo, že ho ještě někdy uvidím. Ale druhý den tam byl znovu. Zhoupl se do kajuty, chytil mě za ruce a povídá: "Včera jsem se zamiloval a dneska se jdu podívat do koho."
Takže láska na první pohled?
Jako ve starém filmu. Bolek mi tvrdí, že v jeho případě to tak bylo. A já? Nezapomeňte, že Bolek měl závazky. Byla jsem opatrná. Taky proto jsem po promoci bez váhání odjela do Německa. A rovnou na dva roky. Myslela jsem, že ho to přejde. A nepřešlo. Naopak.
To jste si jednoduše sbalila kufry a dala mu sbohem?
Do flašky od fernetu jsem Bolkovi vložila dopis, že mu děkuji za krásné společně strávené chvíle, ale že nastává doba našeho míjení. Chtěla jsem cestovat, naučit se řeč. Zakotvila jsem v jedné rodině v krásném prostředí Bavorska. Já se nikdy nebála práce, takže jsem tam vařila v restauraci, pak dělala pokojskou v hotelu a taky se starala o dvě holčičky domácích. Podobně to mám teď já s tou naší Naďou z Ukrajiny.
To byla vlastně skvělá průprava na váš současný život. A s jakými plány jste se vracela do Česka?
Po návratu, ve svých pětadvaceti, jsem začala trochu raplovat. Napadlo mě, že by mohlo být pěkné hrát divadlo, taky zpívat a tancovat. Začala jsem chodit do soukromé herecké školy, kterou v Praze zrovna otevřeli. Jednoho dne jsem zašla do pražského Činoherního klubu na představení Podivné odpoledne Dr. Zvonka Burkeho a ještě předtím za Bolkem do šatny. "Jé, nazdar," stál přede mnou překvapený. Byl to zase ten rozechvělej kluk, jak jsem si ho pamatovala. Ten večer jsem cítila, že hraje jenom pro mě. Pak už jsem nevynechala ani jedno představení, jezdila za ním na natáčení. Byli jsme v tom až po uši.
A herectví bylo tím pádem zapomenuto?
Jasně. Po roce jsem toho nechala. Pochopila jsem, že lepší než špatnou herečkou je být dobrou hospodyní.
Feministky by nad vámi teď asi lomily rukama. Vidím, že jste si to slovo hospodyně nakonec ještě oblíbila.
A proč ne? Myslím, že právě tohle Bolka moc bavilo. Nikomu nic nevysvětlovat. Ať si to každý přebere sám. Třeba i feministky!
Viditelně preferujete tradiční rozdělení rolí - muž živitel a hlava rodiny dělá kariéru. Nechtěla jste mít vlastní povolání?
Chtěla jsem mít hlavně vysokou školu. Na pedagogické fakultě jsem studovala etopedii, obor o výchově mravně narušené mládeže. Nebyla to ale žádná moje vytoužená práce. Když jsme pak chodili na praxi k Apolináři nebo do střediska Drop-in, uvědomila jsem si, že pracovat s drogově závislými nebo s bezdomovci není nic pro mě. Teď na zaměstnání samozřejmě nemyslím. Děti potřebují matku vyrovnanou, pohodovou, láskyplnou... Tak to zrovna čtu v jedné knížce.
Děti mají příjmení po otci? A vůbec, kdo vybíral jména?
Děti jsou všechny Polívkovy, ale u Františka to bylo trošku napínavé. Když nejsou rodiče sezdaní, musí se jít na matriku přiznat otcovství a my jsme nemohli najít Bolkův rodný list. Prosazoval přitom Josefa, takže to chvíli vypadalo, že budeme mít doma Jožku Černého. Nakonec jsem Bolka přemluvila, aby to byl František. U třetího dítěte, Mariánky, se Bolek zase přimlouval za Marcelku po mně. Samozřejmě to zase opepřil těmi svými fórky. Prý by ho bavilo, kdyby byla Polívková dřív než já.
Rýsují se už v dětech budoucí osobnosti?
Kluci jsou každý úplně jiný, to je jasně vidět už teď. Jeníček je v mých očích takový farmář, vyspělý, šikovný, víc se prosazuje a mě chce mít úplně pro sebe. Říká mi: "Maminko, celej život chci být s tebou." Večer mě drží za ruku, prý: "To abys mi neutekla." František je zase - jak já říkám - farář. Koukne na vás a vy vidíte to záření v duši. Má to v sobě. Je zadumaný, takový tulák po hvězdách. Mariánka bude asi nakombinovaná.
Tátu asi děti moc nevídají.
To není pravda. Bolek je vidí určitě častěji než jakýkoliv jiný podnikatel, který ráno odjede a vrací se v noci. Pro mě je ale nejdůležitější, že se těší domů. Že od nás neutíká a nevymýšlí si nějaký zástupný program. V mládí si na svoje děti tolik času neudělal, zato teď si rodičovství taky užívá. Byl taky u porodu všech našich dětí.
Bolek má z předchozích vztahů tři už dospělé děti, jak s nimi vycházíte?
I je beru za svoje. S Kamilou a Aničkou jsem v pohodě. Jsme skoro vrstevnice a doufám, že i kamarádky. I s jejich maminkami Evelýnou a Stáňou si rozumím. A Vladimír, co je dospělý, začíná jezdit na farmu stále častěji.
Vaše maminka žije s vámi tady v Olšanech, co váš tatínek?
Ten zůstal v domě, odkud pocházím, ve Svémyslicích, to je Praha-východ. Pomáhá zase bratrovi, už si nechtěl zvykat jinde, takže k nám na farmu jezdí na návštěvu. Ale stejně to má, jako by byl plný dům. Je to legrace: všechny tři děti i já tam máme trvalé bydliště a tatínek za nás platí ročně 600 korun na osobu za popelnice.
Aha, tohle všechno by ale asi změnila případná svatba, nebo ne?
Nezastírám, že svatba by s ohledem na děti byla určitým završením, ale všechno musí dozrát. Máme právě šestnácté výročí seznámení. V únoru jsem k narozeninám dostala od Bolka zásnubní prstýnek, ale vzápětí to zase shodil. Nechám to na něm. Občas o tom spolu i žertujeme.
To vím, on žertů na toto téma rád dává k dobru víc. Třeba že počká, až bude vašemu synovi Jeníčkovi osmnáct, a pak si to od něj nechá raději schválit.
Nebo že počká, až mi bude padesát let, a pak ze mě udělá mladou paní. Když jsem mu před nedávnem řekla, že se oženil pan Karel Gott, tvářil se udiveně: "Neříkej, já myslel, že už jsou s Ivankou svoji dávno."
Nenapadne vás někdy, jak byste žila, nepotkat Bolka?
Potkala jsem muže svého života. Já vím, že se to moc nenosí, když řeknu, že mu chci poskytnout co nejlepší zázemí. A že si nejvíc přeji, aby byl se mnou šťastný. Ale to tak prostě je.
Marcela Černá (38)Narodila se 3. 2. 1970 v Českém Brodě. Vystudovala speciální pedagogiku na Karlově univerzitě v Praze, po promoci odešla na dva a půl roku pracovat do Německa. Díky tomu dnes mluví plynně německy. Po návratu začala studovat herectví a líbil sejí i zpěv a tanec. V současné době se věnuje péči o své děti. S 58letým Boleslavem Polívkou na farmě v Olšanech žije od roku 1995. Mají spolu Jana (4), Františka (2) a Marianu (4 měsíce). Polívka má z předchozích vztahů Kamilu (33), Annu (29) a Vladimíra (18). |
