Ona

Na startu lyžařského maratonu Marcialonga se sešlo šest tisíc běžců | foto: newspower.it

Maraton Marcialonga máme úspěšně za sebou. Byla to ale pekelná dřina

  • 0
Vyhrál Švéd Oskar Svärd, náš Stanislav Řezáč byl čtvrtý a já s Davidem Vávrou jsme těch šílených sedmdesát kilometrů dojeli. Víceméně jsme i splnili naše předsevzetí. Skončili jsme na hranici první a druhé třetiny v čase něco přes pět hodin, dvě hodiny za vítězem, a závod si do mrtě užili. Jak v dobrém, tak ve zlém.

Jinými slovy byla to pekelná dřina. Já nakonec překonal nachlazení, Davida snad ani už moc nebrzdila naražená žebra z hokeje. Zato jsme dostali ránu, jak už to v životě bývá, odkud bychom ji nečekali.

Totálně jsme promazali. Ve stoupání to bylo perfektní, zato ve sjezdech jsme trpěli. Většina Marcialongy se přitom jede z kopce. Byli jsme snad nejpomalejší v naší části startovního pole.

Řezáč doběhl čtvrtý

Český běžec Stanislav Řezáč na trati slavné Marcialongy

Dálkový běžec na lyžích Stanislav Řezáč skončil čtvrtý na slavné italské Marcialonze. Čtvrtý závod FIS Marathon Cupu na 70 kilometrů klasickou technikou vyhrál vítěz Jizerské padesátky Švéd Oskar Svärd.

Bohužel kolem nás byli sami závodníci. Zprvu to bylo na ručník do ringu, ale přišlo nám to nefér, tak jsme to nakonec dojeli. A jsme rádi.

A takhle to ve stručnosti probíhalo z mého pohledu.

Na startu, který jsem málem nestihl, jsem málem umrzl. Rozehřál jsem se až někde na konci první třetiny závodu.

Skoro jsem se seznámil se čtyřmi Norkami, doteď nevím, co na mně viděly. Obávám se, že jen chtěly, abych jim uhnul ze stopy. Ale říkaly to mile.

V průběhu závodu jsem se asi šestkrát málem počural (před závodem jsem to nestihl), ale nakonec to dobře dopadlo. Jenom jednou jsem upadl, ale bez následků. A nebyla to má vina. Dalších asi pět krkolomných situací jsem jen tak tak ustál.

Ve Vigo di Fassa jsem málem ohluchl, když mi asi sedmdesátiletá babička zařinčela kravským zvoncem přímo u hlavy.

Ze čtyřhodinového soupažování jsem se změnil v Ramba, ale bojím se, že až se zítra probudím, budu mít tělo ohnuté do skoby.

Asi pětkrát jsem slyšel z davu volat své jméno, lidi mají v rukách startovku a křičí na závodníky jménem. Peter, Petře, Petr...

Jinak asi nejčastější slova vyslovená v neděli v severní Itálii musela být Forza, Bravissimo a Dai, Dai, Dai....

Díky perfektně dodrženému občerstvování, které nám naordinoval náš trenér Jirka Novotný, se mi vyhnuly větší krize. Poslední pekelný kopec, postrach Marcialongy, jsem vyjel narozdíl od mnoha ostatních v pohodě a v cíli se usmíval blahem.

Pět minut poté jsem už ale nebyl schopen převlíct se do suchého a mluvit do telefonu. Škoda, že tam nebyl nikdo z Hollywoodu, angažovali by mě ihned do třinácté série Zombie útočí.

Jinak to bylo báječné. Pekelně dlouhé a těžké a krásné. Jako život. Příště si líp namažeme a poletíme jako čerti.

Ve středu se těšte na velkou reportáž s glosami Davida Vávry.