Samo nic neroste
Je to jen pár minut, co se mi pan Pošík svěřil, že nesnáší prohlížení cizích rodinných alb. A stejně mu najednou ukazuji fotku dcery. Asi mi z očí kouká, že by mě ten recept na šedesátileté manželství fakt zajímal, tak mi ho Naděžda ještě jednou opakuje.
„Jednou musí povolit ten, podruhý onen.“
Líbí se mi to. Stejně jako rada, kterou mi dával Bohumír Bauer. Ještě si vybavíte ten jeřáb, na který ho režim poslal po srpnu 68? Jel s ním pak i na kandidátské zkoušky na ČVUT; pěkně zaparkoval před fakultou a ještě v kabině se převlékl do obleku. Hlavně si to s ním často štrádoval za prací do přírody. Když už tam byl, vždycky z voňavé krajiny něco manželce přivezl, květinu nebo větvičku modřínu.
A tady jsme u té rady: „Přijdou chvíle, kdy zjistíte, že ta ženská je váš život. Jak napsal Lennon: Mám rád život, protože jsem tam našel tebe. A mám rád tebe, protože ty jsi můj život. Je potřeba si to uvědomovat. Živit to. A občas to zalejvat. Samo od sebe to totiž neporoste.“