Ona
Halfarovi

Halfarovi - Svatba manželů Halfarových z Kobeřic. | foto: Archiv rodiny

Manželství na celý život? Zkušení radí: Pevné nervy a vydržet

  • 355
Oslavili spolu zlatou, diamantovou i platinovou svatbu, jsou spolu padesát, šedesát i sedmdesát let. Tři páry, do jejichž života zasáhla válka i roky totality.


Zatímco ženy doma vychovávaly děti a staraly se o rodiče, jejich muži vydělávali na živobytí. Časně ráno vstávali na šichtu, a když se vrátili, čekala je míchačka a cihly na stavbě vlastního domu. I když se spolu kolikrát pohádali, svou stárnoucí ženu za mladší nevyměnili.

Neporušili ani svůj slib daný před oltářem a nerozvedli se. Jak to zvládli? Co je drželo pohromadě?

Příběh první: Vydržať!

"Pevné nervy a vydržať, vydržať, vydržať!" takto vtipkoval pětaosmdesátiletý Josef  Klásek z Kravař, když měl prozradit tajemství, jak přežít šedesát let společného života.

I teď, když jsou v důchodu, mají manželé své funkce jasně rozděleny. Otec, coby hlava rodiny, za každého počasí vyjíždí na kole do ulic na nákupy, zatímco jeho žena zajišťuje chod domácnosti. "Kdybych neuvařila a neuklidila, tak v domě není pořádek. Chlapi si jenom stěžují a nic nevydrží. Celý život přitom po nocích hrával na muzikách a já na něho čekala doma," špičkovala svého muže drobná ženuška. Protože má ale v poslední době problémy s pamětí, vzal manžel vaření na sebe, přestože to nikdy v životě nedělal. Také úklid už zvládají společně.

Společný život začínali těsně po skončení druhé světové války a dobu namlouvání prožil ženich v zákopech. Stejně jako tisíce dalších mužů z Hlučínska totiž musel narukovat k německé armádě. A díky své milé nakonec neskončil na seznamu padlých bitvy u Stalingradu.

"Tenkrát jsem si kvůli Anežce prodloužil dovolenku a ke své jednotce už jsem se zpátky do Ruska nedostal," vzpomínal tehdejší kulometčík.

Brali se ve vypůjčených šatech
Rodina jeho nastávající se po útěku před frontou vrátila do zcela vyrabovaného domu, takže na svatbu si mohli dovolit pozvat jen dvacet hostů. A vše, co na sobě měli nevěsta i ženich, měli vypůjčené.

"Byl jsem oblečený do obleku svého kamaráda Jirky Bílka, který se ženil o čtrnáct dnů dříve. Ani během obřadu nic neklapalo. V kostele už zvonili, a já byl teprve na cestě, protože auto chytlo defekt. Sestře, která jela kočárem, se polámalo kolo a družička vystoupila z auta přímo do skvrny od oleje a zamazala si šaty. A aby toho nebylo dost, o svatební noci se pod námi zřítila i postel," popisoval svatební katastrofy ženich a přemítal, že možná proto jim to spolu tak dlouho vydrželo.

Ani po svatbě neměli mladí manželé na růžích ustláno. Aby zajistili rodině bydlení, začali stavět dům. A protože peněz nebylo, veškerou maltu na stavbu domu namíchali vlastníma rukama.

 
Josef Klásek

Příběh druhý. Hlavně se nehádat

Recept na to, jak přežít společně více než padesát let, prozradili i manželé Halfarovi z Kobeřic. "Člověk se musí radovat z každé maličkosti, brát život jak to jde a nehádat se. Jestli jsme spolu někdy nemluvili, tak ne déle než pět dnů," přiznali svorně. Hlava rodiny k tomu přidala, že správný chlap musí rodinu uživit.

"Dneska by mladí chtěli všechno hned. Já jsem do večera dělal na stavbě našeho domu a ve čtyři ráno už jsem vstával na šichtu," vzpomínal na nelehké začátky Josef Halfar, kterého v Kobeřicích všichni znají jako výborného muzikanta.

Když je z obecního úřadu oslovili, jestli si přejí vystrojit zlatou svatbu, moc je to potěšilo. Využili i možnosti inzerovat o svatbě ve vysílání obecní televize a její průběh si později nahráli i na video.

"V obřadní síni se sešla celá naše rodina a bylo to velmi dojemné. V duchu jsem vzpomínala, jak jsem tenkrát jako mladá stála v bílých šatech a závoji, a nemohla jsem se ubránit slzám," popisuje své dojmy ze zlaté svatby třiasedmdesátiletá Marie Halfarová, která pochází z Jižní Moravy. Přestože celý život bydlela v jednom domě s tchyní, vždycky spolu vycházely zadobře.

"Zpočátku mi sice trochu dělalo problémy zdejší hlučínské nářečí, pak jsem si ale rychle zvykla. Trapas byl, když jsem pak na jižní Moravě chtěla v obchodě koupit butky a zahlavky (boty a polštáře)," zažertovala žena, která na přání manžela zůstala v domácnosti. Do práce šla až po třiceti letech, když byly děti velké. Aby získala nárok na důchod, začala pracovat napřed v lékárně a potom v opavské Jednotě.

Hostinskému vypili i vaječný koňak
Své první ano si řekli před oltářem v poutním kostele v Hlubokých Mašůvkách nedaleko od Znojma. A protože v roce 1956 měl platnost jen obřad úřední, museli dva týdny předtím ještě na úřad v Kravsku.

"Už začátek obřadu byl pro nás Severomoraváky nezvyklý. Podle místních tradic obcházeli družbové všechny družky po dědině s muzikou. A ani to nestačilo. V každém domě nás ještě počastovali vínem, takže obřad místo v půl desáté začal až v půl dvanácté. Ale asi to tam bylo normální, protože pan farář v kostele trpělivě čekal," vzpomínal na svou první svatbu tehdejší ženich. Další překvapení čekalo svatebčany ze severu Moravy, když je podle tradice zastavila skupiny maškar. Přes cestu, po které se ubíral svatební průvod, natáhli šňůru s navěšenou dětskou výbavičkou a hračkami.

"U nás v Kobeřicích maškary vždy jenom čekají, kolik peněz jim svatebčané hodí do klobouku. Tam nás naopak častovaly vínem a byly mile překvapeny, když dostaly i nějaký peníz. Největší šoky ale zažil při návštěvě naší rodiny místní hostinský. Jako správní Hlučiňaci jsme byli zvyklí pít tvrdý alkohol, kdežto tam dávají přednost vínu. Nakonec to dopadlo tak, že jsme mu vypili i vaječný koňak," usmíval se Josef Halfar, který celý život pracoval jako "bílý" zedník na různých stavbách Teplotechny.


Manželé Halfarovi

Příběh třetí. Kolem manželky se točí i v pětadevadesáti 

Manželé Kočí z obce Háj ve Slezsku jsou spolu už neuvěřitelných sedmdesát let. Začalo to láskou na první pohled a pětadevadesátiletý Josef se kolem své sedmaosmdesátileté Zdenky dodnes točí. Tu jí uvaří kafíčko, tu něco přinese. Jako v každém vztahu to někdy zaskřípalo, ale vždy to spolu nějak vyřešili.

Teď se už manžel nemohl dočkat, až vyrazí do zahrádky stříhat stromy a okopávat záhonky. Je totiž dlouholetým členem místního svazu zahrádkářů.

"Začalo mě to bavit, když jsme se do Háje po válce přistěhovali z Brna, odkud pocházím. Mojí specialitou jsou jahody. Dostal jsem od kolegy speciální odrůdu až z Ameriky a od té doby ji vyšlechťuji. Sám si taky stromy roubuji, a když jsem byl mladší, chodil jsem stromy stříhat i sousedům," prozradil o sobě vitální důchodce, který za války pracoval v brněnské zbrojovce jako frézař a pak se stal zaměstnancem dráhy.

Celý život vstával ráno ve čtyři hodiny a dojížděl z Háje vlakem do Svinova. Tam přestoupil na jiný přípoj, který ho dovezl do dílen na ostravském hlavním nádraží. Jeho žena se zatím starala o rodiče, výchovu dětí a domácnost.

"Měli jsme u domu kousek pole a za to, že nám je sedlák obdělal, jsme mu to museli odpracovat. Tak jsem zůstala s dětmi doma, a když se provdala dcera, hlídala jsem i vnoučata," prozradila vitální žena, která s vařením už sice spoléhá na dceru, ale lehce vyluští několik křížovek denně.

Platinovou svatbu sice nestvrdili dalším obřadem, ale oslavili to s celou rodinou. "Já bych i nějaký obřad chtěla, ale manžel pro to není. A tak jsme to postupně oslavili doma a děti nám nechaly nám zahrát písničku na přání v rozhlase," přiznala Zdenka Kočí.

Svatba byla tradiční, s koláči a zabijačkou
Když v lednu roku 1938 jako nevěsta v nových dlouhých bílých šatech s vlečkou a závojem stála po boku ženicha v tmavém obleku a bílých rukavičkách u oltáře hájeckého kostela svatého Valentina, svážela svatebčany všechna tři auta, co v dědině byla.

"Celkem museli odvézt třicet hostů a naposledy zastavili před naším domem, aby odvezli nevěstu. Jenže my jsme je neslyšeli, a tak jsme se opozdili. Všichni svatebčané už mrzli v kostele a měli strach, co se stalo," vzpomínala žena, která svého nastávajícího poznala v šestnácti, když v Háji sloužil jako československý voják. Podle tradice se v pondělí před svatbou pekly koláče, které pak rodina roznesla po celé dědině. Ve čtvrtek se zabíjelo prase, aby byly na svatebním stole ty nejlepší zabijačkové speciality. Hostina se odehrávala v domě rodičů a jídlo připravovala pozvaná kuchařka.

"Po skončení vojny odjel manžel domů do Brna, ale protože jsme byli moc zamilovaní, každý týden k nám jezdil vlakem na rande. Vždycky v sobotu přijel a v neděli odpoledne musel odjíždět. Otci se zdálo, že zbytečně moc utratí za jízdenky a tak rozhodl, že moc utratí, ať se raději vezmeme," doplnila Zdenka Kočí.


Manželé Kočí