Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Manželství byl největší omyl, tvrdí Jitka Obzinová

  0:06aktualizováno  0:06
Novinářskou kariéru začínala jako válečná zpravodajka. Tanky a střelbu později vyměnila za moderátorské křeslo. Od minulého týdne šéfuje zpravodajství televize Prima.

Jitka Obzinová | foto: Lucie Robinson

Víte, že máte pověst chladné drsňačky, která si umí člověka "namazat na chleba"?
Mám přísný obličej, ale drsňačka určitě nejsem. Každopádně tahle vizáž může být k něčemu dobrá – člověk se hned cítí bezpečněji.

Troufnou si na vás lidé?
Takhle situace neposuzuju. Netuším, jestli někoho se svojí pověstí zastrašuju tak, že si na mě netroufne. Mám pocit, že lidé v mém okolí vědí, že jsem otevřený člověk a mohou mi říkat věci na rovinu. A lidé na ulici si na mě troufnou. Každou chvíli to od někoho schytám. Vynadají mi za špatné parkování, často také kvůli psovi.

Proč?

Jitka Obzinová (45)

* Po gymnáziu začala pracovat na poště. Po roce 1989 v Československém rozhlase a později v České televizi, kde působila jako válečná zpravodajka a moderovala zpravodajský pořad 21.

* Od roku 1996 pracovala v televizi Nova jako moderátorka Televizních novin. Později vedla diskusní pořad Sedmička, Zálety a Gilotina.

* V roce 2003 se stala ředitelkou výroby a techniky slovenské televize JOJ.

* Předloni nastoupila do Českého rozhlasu, kde vedla domácí redakci Radiožurnálu.

* Je dvakrát rozvedená, má dvaadvacetiletého syna Františka.

Praha je v centru samý chodník. Když pes udělá hromadu, uklidíte ji, když se vyčurá, tak s tím nic neuděláte. Už několikrát jsem za to dostala vynadáno. Já ale nevím, co s tím mám dělat.

Když si večer pustíte televizi, díváte se na filmy, nebo sjíždíte jeden zpravodajský kanál za druhým?
Večer jsem většinou tak unavená, že si vezmu maximálně nějakou knížku, nakrmím rybičky a tím končím. Člověk dostane do těla přes den tolik zpravodajství, že už se jím večer nezabývám. To už se musí něco stát. Když je nějaká přírodní katastrofa, samozřejmě nejdu spát v klidu v půl desáté, ale abych si běžně pouštěla zpravodajství, tak to opravdu ne.

Jste cílová divačka Primy?
Takovou otázku mi nemůžete dávat.

Já si vás u ní nějak nedovedu představit. Pletu se?
Tak to pozor! Třeba pokud jde o seriál Chirurgové, tak o tom žádná.

Ujíždíte ještě na nějakém?
Když na to mám čas. Se svojí pracovní dobou nejsem typický divák, takže některé časy ujíždějí mně. Je mi to hluboce líto, protože mám ráda seriály z nějakého profesního prostředí, které jsou dělané s nadsázkou a s vtipem.

Předloni jste nastoupila do rozhlasu a prohlásila, že se definitivně vracíte k veřejnoprávní žurnalistice. Chuť na ni vám vrátilo pojetí té komerční novinařiny. Teď jste zpátky v soukromé televizi. Nestřídají se vám chutě moc často?
Když ono to nejde vydržet. Byla jsem v rozhlasu hrozně spokojená. Myslím, že veřejnoprávní novinařina je taková jistota ve společnosti. Kdybych nedostala nabídku z Primy, tak bych se odtamtud nehnula. Asi je ve mně nějaký budovatel nebo inovátor. Nevím, co to je, ale já na takovou nabídku neumím říct ne. Loučení pro mě bylo strašně těžké, protože mám k Radiožurnálu vztah. Nechci říct, že se tam zase na stará kolena vrátím...

... Já bych skoro řekla, že to tak bude. Vaše putování přes nejrůznější média zpátky do rozhlasu tomu zatím nasvědčuje.
Pro mě je rozhlas něco jako domov, ze kterého občas někam expanduju.

Jitka Obzinová

Na Primu přicházíte v době, která soukromým televizím nepřeje. Příjmy klesají, krátí se rozpočty, propouští se. Proč jste nezůstala v Českém rozhlase, kde byste měla nejspíš své jisté?
Ono na to je takové krásné české slovo – nejsem "přizdisráč". Když v pětačtyřiceti takovou nabídku dostanete, říkáte si: "Mohu ji nechat ležet, protože to nepotřebuji. Ve svém životě mám uklizeno, mám velmi příjemné a jisté místo s vynikajícím týmem, nebo mohu tu výzvu uchopit." Zvolila jsem druhou variantu.

Nemáte ani trochu strach?
Člověk, který jde do něčeho, co není jednoduché, se vždycky bojí. Kdo říká, že se nikdy ničeho nebojí, lže, nebo má psychický problém. Když jsem jezdila do Bosny, strašně jsem se bála. Pokaždé jsem se musela přemlouvat, abych tam odjela. Bála jsem se číst Televizní noviny, bojím se i dnes, ale strach lety postupně mizí, protože člověk získává zkušenosti, má určitou představu o práci. Dneska už nejdu do úplné mlhy.

Radila jste se o změně, nebo si takové věci rozhodujete sama?
Samozřejmě jsem se radila. S mojí mámou, která v osmatřiceti letech emigrovala a okolo pětačtyřiceti zásadně měnila práci ve Švýcarsku, kde bylo ostře tržní prostředí. Přesto to udělala a nikdy nelitovala. Radila jsem se s přáteli i s některými spolupracovníky. Všechny jsem postupně přesvědčila, aby mi to doporučili. (smích)

Váhala jste vůbec?
Váhala, ale jedině kvůli týmu lidí v Radiožurnálu. On je to tým snů. Lidé v redakci spolupracují, pomáhají si, téměř tam není cítit rivalitu. Tohle se v životě tak často nepovede. Místo toho, abych si takovou situaci několik let užívala, opustila jsem ji.

Vy jste si ten tým snů postavila. Co pro takovou věc musí člověk umět?
Především jsem si dávala pozor, abych přijímala lidi nejen profesně, ale i charakterově v pořádku. Při řízení lidí je pro mě důležitá pozitivní motivace. Vybírala jsem si lidi, kteří ji unesou, nad kterými nemusí práskat bič. A také lidi, kteří mají v sobě nějakou etiku a morálku.

Jakou vy potřebujete motivaci? Bič, nebo pochvalu?
Samozřejmě mám raději pozitivní motivaci, ale neměla jsem na ni v životě moc štěstí. Když mi generální ředitel Primy řekl svoji představu zpravodajství a mé práce, téměř bezvýhradně jsem s ním souhlasila. To se člověku stane málokdy. Fakt, že nad sebou nebudu mít už žádného jiného nadřízeného, také přispěl k mému rozhodnutí, protože jsem zažila šéfy, se kterými nemělo smysl otevřeně komunikovat. To se pak práce dělá špatně.

Jitka Obzinová

Začátkem devadesátých let jste odjela do rozpadající se Jugoslávie. Byla to pracovní nabídka, která se neodmítá, nebo útěk před něčím?
Když jsem nastoupila v rozhlase, dostala jsem na starost Balkán, protože mladým a nezkušeným se tenkrát dával. Měla jsem informovat hlavně o koupání na Jadranu, ale ono se chýlilo k válce. Jednou jsem šla po chodbě a editor si do mě rýpnul. Řekl, co dělám v Praze, když se na Balkáně střílí. Tak jsem si půjčila starou škodovku a vyrazila. On se mi pak omlouval, že nechtěl, abych riskovala, jenže já byla tenkrát mladá, neměla jsem žádnou zkušenost, myslela jsem si, že se to tak patří. Když jsem pak potkala první tank, bála jsem se, že zemřu. Nakonec jsem zjistila, že se tam dá přežít, nicméně jsem byla přesvědčená, že přijedu zpátky do Prahy, dostanu pochvalu a už nikdy na Balkán nepojedu. Nakonec to mé cestování trvalo čtyři pět let. Pokaždé jsem si říkala, že jedu naposledy, protože jsem se opravdu bála. Žádný soudný člověk nejezdí rád do války.

Vy jste to měla o to složitější, že jste měla malé dítě. Kdo vám syna hlídal?
František tenkrát ještě nechodil do školy. Protože byl hyperaktivní dítě, tak ho nevzali ani do školky a pomáhala mi s ním moje babička. V tomhle směru to nebylo těžké. Odjížděla jsem na týden, maximálně dva. S babičkou jsme se o něj střídaly.

Nikdy vás nenapadlo, že se nemusíte vrátit?
Když si připustíte, že se nemusíte vrátit, tak okamžitě končíte. Kdybych takhle přemýšlela, nikam neodjedu.

Riziko, že se vám něco stane, ale přece muselo být obrovské, ne?
To si nemyslím. Co jezdci formule, letušky? Tihle všichni také riskují. Pravděpodobnost sestřelení je dnes při cestě po dálnici do Brna stejná jako tenkrát v Bosně. Znám spoustu lidí, kteří nemají úplně bezpečná povolání, přesto mají děti.

Vyčítáte si zpětně, že jste se synovi nevěnovala?
Ne, protože já jsem se mu věnovala. Když začal chodit do první třídy, udělala jsem všechno, abych s ním byla. Odešla jsem na Novu hlásit zprávy, pracovala čtyři dny v týdnu a čtyři dny měla volno. Moje pracovní doba byla asi pět hodin. Nikdy předtím jsem neměla tolik času. Kdybych nepracovala na Nově, tak bych nezvládla všechny věci, které jsem s ním stíhala. František má mozkovou dysfunkci. Když nastoupil do školy, objevila se u něj spousta problémů – dyskalkulie, dyslexie, dysgrafie... A k tomu hyperaktivita. Začali jsme chodit k doktoru Tylovi, který propagoval naprosto novátorskou metodu biofeedback. Pomáhá mozku myslet. Dítě se přes spojení s počítačem a elektrody na hlavě učí propojovat pravou a levou hemisféru, které pak spolu lépe komunikují. Částečně jsme tím odbourali hyperaktivitu, okruh logického myšlení, který měl František podle vyjádření lékařů nevratně narušený, se také zlepšil. Díky tomu mohl projít základní školou a nemusel chodit do zvláštní.

Kdy jste zjistila, že se synem není všechno v pořádku?
Věděla jsem, že byl po porodu kříšený. Trvalo to šest minut v intervalech třikrát po sobě. Mozek byl bez kyslíku, ale to mi lékaři tenkrát nepřiznali. Když měl František začít sedět, nešlo mu to, neudržel se. Lékařka si nechala předložit všechny materiály z nemocnice a oznámila mi, že patrně nebude chodit do normální školy, protože má nevratné změny na mozku. Pak už jsem si musela poradit sama. Když začal mluvit, koktal. Tehdy také lékaři řekli, že se s tím nedá nic dělat, že je to na celý život, ale on dnes nekoktá. Museli jsme přijít na všechny možné způsoby pomoci mozku. Hodně věcí se nám povedlo, ale kdyby se tohle stalo dnes, byli bychom asi jinde.

Tenkrát už jste byla rozvedená. Pomáhal vám jeho otec?
Jeho otec byl největší omyl mého života. Roční manželství s ním byl takový zážitek, že už jsem ho raději nikdy nezopakovala. Františka jsem vychovávala sama, bez alimentů, bez sebemenšího zájmu z otcovy strany.

Manželství jste si hned na to zkusila ještě jednou. Proč ani to nevyšlo?
To byla přátelská výpomoc kamarádovi. Šlo jen o fiktivní sňatek kvůli bytu. Nic víc v tom nebylo.

Projevil Františkův otec o syna někdy zájem?
Ne. Myslím, že mě chtěl potrestat za to, že jsem si dovolila se s ním rozejít.

Proč jste se rozvedli?
Protože pil, což jsem samozřejmě na začátku nevěděla. Tihle lidé s tím dokáží na nějakou dobu skončit. Když jsem otěhotněla, přestal se ukázňovat. To jsou věci, které neumím řešit. Nejsem abstinent, ale nemusím pít. V životě uznávám nějaké hodnoty a můj žebříček hodnot se začal s jeho rozcházet tak rapidně, že to nemělo smysl. Řekla jsem si, že raději budu na dítě sama.

Jitka Obzinová

A rodiče ze strany manžela vnuka vídali?
Ne, nikdy o něj neprojevili sebemenší zájem.

Ani vy sama jste je nevyhledala?
Ne.

Jaký je to pro matku pocit, vědět, že někde žije rodina jejího dítěte, která o něj nemá absolutně žádný zájem?
Jediná věc, ke které dojdete, je slovo pohrdání. Oni se bezesporu od někoho dozvěděli, že František má handicap. Jestli to byla příčina, proč ho nechtěli vidět, to nevím. Až zas tak moc jsem se nad tím nezamýšlela. V podstatě jsem byla ráda, že se o něj otec nezajímá, protože jsem k němu měla tolik etických výhrad, že jsem netoužila po tom, aby mu předával své názory na svět. Samozřejmě přišly okamžiky, kdy jsem neměla peníze, říkala si, že se to nedá zvládnout, ale nakonec to vždycky nějak vyšlo.

Jak jste se s manželem vůbec seznámili?
U jednoho mého kamaráda režiséra, který řekl, že je to takový dobrý chlapec. Sice z divné rodiny, ale jinak moc prima. (mluví ironicky)

Musíme říct, že to celé bylo dost absurdní. Vy jste v té době byla kvůli emigraci části rodiny na černé listině komunistů, on byl synem tehdejšího ministra vnitra Jaromíra Obziny. Věděla jste o tom?
Kamarád mi řekl, že se s rodiči nestýká, což byla pravda. Jen mi neřekl, že to je kvůli tomu, že stále něco provádí. Řekl mi, že to je z důvodu politického nesouhlasu, což nebyla pravda. Znala jsem ho tři měsíce a otěhotněla.

Klasický příběh tehdejší doby.
Mně bylo dvaadvacet let, byla jsem hloupá, naivní, chtěla jsem zachraňovat svět. Přišlo mi hrozně romantické, že se s rodinou nestýká, je to vyvrhel, ale jen do té doby, než jsem přišla na to, že i já ho považuju za vyvrhela. Jenomže ve dvaadvaceti si člověk neuvědomí spoustu dalších věcí. Třeba to, že genetika je neúprosná.

To vás napadlo, když jste se nedávno dozvěděla, že František nafotil erotické fotky?
Třeba, František má asi v sobě určitý neklid po otci.

Přemýšlela jste, jestli jste vy neudělala ve výchově chybu?
Myslím, že já, babička ani moje matka jsme neudělaly žádnou chybu, že jsme všechny šance, kterými bylo možné ovlivnit jeho žebříček hodnot, využily. On je dospělý, odmítá naši pomoc, natož radu. Je to chlap, se kterým nelze hnout.

Říkáte mu své názory i teď v dospělosti, nebo už jste přišla na to, že to nemá smysl?
Na to člověk nemůže rezignovat, přestože bude neoblíbený a opomíjený. Když nikdo, tak alespoň já mu to budu opakovat.

Vídáte se s ním vůbec?
On se nevídá se mnou. Já jsem samozřejmě byla přísná matka. On zná moje názory na život, tak je pro něj jednodušší se se mnou nevidět.

A zkusila jste se někdy oprostit od role přísné matky a učitelky?
To neumím. Možná, že až bude starší a život s ním zatřepe, tak si bude formovat hodnoty způsobem, že se k sobě přiblížíme.

Vaše dospívání taky nebylo úplně jednoduché. V necelých osmnácti maminka se sestrou emigrovaly. Proč jste tady zůstala?
Tehdy to tak měl bolševik zařízené. Pustil rodiče jen s jedním dítětem, aby to druhé měl jako rukojmí. Moje matka tenkrát měla těžce nemocná játra. Pracovala jako laborantka, řízla se o zkumavku, dostala hepatitidu a lékaři jí dávali dva roky života, protože tady nebyly žádné léky. Nejspíš by tu už nebyla, kdyby neemigrovala. Pro ni to byla jediná možnost záchrany.

Jitka Obzinová

Podle čeho tenkrát rodiče rozhodli, která z vás pojede sní?
Sestra je mladší, já jsem tenkrát byla už skoro dospělá. Nebyla jsem sama, zůstal tu se mnou otec. Moje sestra bydlí dodnes ve Švýcarsku a je tam moc spokojená. Já jsem byla vždycky vázaná na Prahu, jsem hrdá Češka, asi bych se vracela.

Kdy jste se poprvé po emigraci viděla s matkou?
Asi za pět let. Když zemřel matčin druhý manžel, komunisti mě pustili na pohřeb. Dneska je máma zpátky tady.

Kvůli její emigraci jste nemohla na vysokou školu. Proč jste nešla studovat později, když už to šlo?
Já bych šla, ale v devadesátém jsem začala pracovat v rozhlase, o rok později začala válka na Balkáně, do toho dítě, služby v televizi, výjezdy... Než jsem se nadála, uběhlo deset let a práce bylo stále víc. Chtěla jsem si najít práci, při které bych stihla studovat, ale pak jsem viděla, jaké vědomosti lidé z vysokých škol mají, a řekla si, že to nemám zapotřebí. Myslím si, že jsem se vzdělávala a vzdělávám celý život. Když má člověk rozum v hlavě, tak ví, kde ke vzdělání přijít. Ale to razítko by asi bylo dobré mít.

V roce 2003 jste odešla na Slovensko do televize JOJ, kde jste dělala ředitelku výroby a techniky. Už jste měla dost novinařiny?
Vůbec ne, ale ráda přijímám výzvy. A tohle byla obrovská výzva – televize, do které z české strany nechtěl nikdo jít, protože byla strašná, neměla žádnou sledovanost, byla v totálním minusu. Představa, co všechno tam mohu udělat, že poznám všechny televizní profese, to mě tam nalákalo. Říkala jsem si, že když se budu snažit, mohu být úspěšná. Nebylo moc o čem váhat.

Za dva roky jste se vrátila. Přesto to hodnotíte jako úspěch?
To je komplikovanější. Šla jsem tam s tím, že se televize prodá nejdříve za šest let, protože nebyla v dobré ekonomické situaci. Ale začalo se jí dařit a prodala se za dva roky. S novým majitelem jsem už ale neměla jistotu, že televize bude pokračovat tím směrem, který by vyhovoval mé představě. Tak jsem se vrátila zpátky.

Nemáte chuť po manažerských funkcích jít dělat zpátky do terénu, jako když jste začínala?
Chtěla bych natočit dokument o přírodě. Jen nevím, jestli jsem na to nadaná. Je to zajímavá práce s adrenalinem, ale musíte se jí věnovat celý život, protože jinak se asi těžko stane, že někdo přijde s několika miliony korun a řekne: "Jeď natáčet do Afriky." Ale ono i řízení v médiích je adrenalinová práce. V televizi zvlášť, protože výsledek je vidět hned na sledovanosti. Za nic se neschováte.

A napadlo vás někdy zkusit méně adrenalinovou práci a odejít z oboru úplně?
O tom jsem přemýšlela stokrát, protože občas je tlak opravdu neuvěřitelný. Dokonce jsem si vyzkoušela odejít. Když jsem se vrátila ze Slovenska, dělala jsem na ranči turistického průvodce na koních. Bylo to báječné, jen se tím nedalo uživit. Jako způsob života mně to zcela vyhovovalo. Kdybych někdy vyhrála velké peníze, tak bych se vrátila.

Jenže jste nevyhrála. Vrátíte se tedy teď zpátky na obrazovku?
V žádném případě. Jednak po úrazu od koně nemám potřebu se ukazovat na kameru, druhá věc je, že mě to před ní nikdy nebavilo. Zní to sice paradoxně, ale vždycky mě do toho dotlačily okolnosti. Třeba nabídka jít moderovat Televizní noviny na Novu přišla v době, kdy šel syn do školy, a v tu chvíli to bylo hodně peněz za málo pracovního času. Nejsem typ exhibicionisty, který potřebuje, aby ho kamera snímala, navíc mi to přijde jako nezábavná práce. Musí ji dělat lidé, kteří mají nadání od pánaboha, a to já nemám. U mě je to takový lepší průměr. Bylo by to zbytečné plýtvání energií. Raději budu dělat věci, o kterých vím, že mi jdou lépe.

Autor:






Nejčtenější

Ilustrační fotografie
Hubnutí i výkonnější mozek. Proč se vám vyplatí posilovat

Chcete zhubnout a být ve formě? Potom zařaďte do svého programu posilování. Udělá pro vaší postavu i zdraví mnohem více, než si vůbec myslíte.  celý článek

Kolorovaný snímek rakovinových buněk z elektronového mikroskopu
Osm raných příznaků rakoviny, které byste neměli ignorovat

U velkého počtu nemocných jsou některé nádory objeveny až v pokročilém stádiu. Včasně diagnostikovaná rakovina přitom významně zvyšuje šanci na vyléčení. Které...  celý článek

Babička s dědou se starají o svá vnoučata - jedenáctietou Anežku a osmiletého...
Děti žily ve stanu, než je máma opustila. U prarodičů našly nový domov

Na 35 metrech čtverečních žijí ve dvou místnostech babička s dědou a jejich dvě vnoučata. Jejich máma a prarodičů nejmladší dcera je opustila. Do televizního...  celý článek

Maďarský guláš z vepřového masa
Guláš nejen předvolební. Dejte si klasiku z hovězího či vepřového masa

Za několik dnů tu máme volby a s tímto obdobím býval už za dob Rakouska-Uherska spjatý zvyk podávat voličům předvolební guláš uvařený nebo aspoň podávaný...  celý článek

Z Kary Robertsové se stala mořská víla, která má vlastní show, při které...
Z Američanky je profesionální mořská víla. Zbavila se tak mindráků

Američanka strávila přes 400 hodin výrobou kostýmu mořské víly. Díky rybímu ocasu může předvádět speciální podvodní show a splnit si sen. Jako podmořská bytost...  celý článek

Další z rubriky

Gabrielle Unionová (Beverly Hills, 26. února 2017)
Devětkrát jsem potratila. Dítě pořád chci, říká herečka Unionová

Americká herečka Gabrielle Unionová (44) se s manželem Dwaynem Wadem (36) snaží delší dobu o potomka. Devětkrát podstoupila umělé oplodnění, ale pokaždé...  celý článek

Ivanka Trumpová v Bílém domě (3. února 2017)
Matka tří dětí Ivanka Trumpová přiznala poporodní deprese

Ivanka Trumpová (35) je matkou tří dětí. S manželem Jaredem Kushnerem (36) má dceru Arabellu (6) a syny Josepha (3) a Theodora (1). Dcera amerického prezidenta...  celý článek

Tváří Nákupů Ona Dnes je Jana Stryková
Nákupem psa z množírny napomáháte týrání zvířat, říká herečka Stryková

Diváci si ji zapamatovali jako zdravotní sestru ze seriálu, teď se jim herečka Jana Stryková představí v jiné roli – stala se moderátorkou pořadu o bydlení....  celý článek

Další nabídka

Arome.cz

Jemné metalické líčení: Jediný třpytivý makeup, se kterým můžete i do práce
Jemné metalické líčení: Jediný třpytivý makeup, se kterým můžete i do práce

Patříte mezi milovnice třpytek, ale nemůžete si dovolit nosit do práce příliš výrazné líčení? Sáhněte po metalických očn... celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.