V době svatby v 80. letech studovali oba architekturu a už tehdy za socialismu se snažili podnikat. Na svět postupně přivedli pět dětí a postavili si dům na kraji Prahy.
Po sametové revoluci se do podnikání pustili naplno. Koupili dům na Vinohradech a prodávali nábytek, jenže obchod neprosperoval tak, jak by si představovali. Děti dospívaly a kupily se problémy, takže Ivana se cítila na konci sil. Situace vyústila v manželskou krizi, kterou naštěstí ustáli a jejich vztah se naopak upevnil.
„Natáčení nám náš vlastní život nezměnilo. Helena vstupovala do našeho života ohlášena, takže se stačilo uklidit, aby nás lidé nepomluvili,“ říká za oba dva Ivana Strnadová a vysvětluje, že režisérku znali dlouho a přítomnost kamer jim nevadila, proto se možná někdy otevřeli až moc.
„Když pak vidíte ve filmu věci, které nebyly moc příjemné, netěší vás to. Ale i to je součástí života: radost, bolest i překážky, který ne každý zvládne.“
Zda by do podobného natáčení šli znovu, Ivana neví. Původně s natáčením souhlasili proto, aby měli záznam svatby. „V té době byla jen černobílá fotografie, o nynějších technologiích se nám ani nezdálo. Mezitím se odehrálo plno důležitých věcí, některé ve filmu pochopitelně chybí, a z novomanželů se stali důchodci. Stali jsme se populárními, lidé nás poznávají a oslovují, píší se o nás články do novin a časopisů, jsme tématem diskuzí na internetu. Máme krásně zachycený život, ale ztratili jsme soukromí,“ uvažuje Ivana Strnadová.
25. ledna 2018 |