Radmila Sobotková
|
Kdysi jste v rozhovoru uvedla, že pokud bude váš manžel kandidovat na prezidenta, tak se s ním rozvedete. Rozmyslela jste si to?
No to už jsem prošvihla, to už bych to bývala musela dávno podat. Takže jsem si to rozmyslela.
Musel vás manžel přemlouvat?
Nemusel, já si myslím, že to všechno dobře dopadne a nebudeme se muset rozvádět.
Co tím myslíte, dobře dopadne?
To už nebudu rozebírat (smích).
Máte obavy z funkce první dámy?
To byste měla taky, to vám změní úplně celý život. Mně se změnil jenom tím, když manžel vstoupil do místní politiky. Pamatuji si, když přišel sedmnáctý listopad, přišla jsem z práce a on ležel na pohovce a nadšeně jsme se bavili, že komouši padli. On se na mě podíval a říká: "A nemysli si, že mi zakážeš pracovat v tý politice!" A já jsem odvětila, že bych mu to nezakazovala, že je mi jasné, že se bude chtít zapojit a dát věci do pořádku. Myslela jsem si, že podá nějaké návrhy, pomůže, a pak se vrátí ke své práci na oddělení. Byl tehdy primářem na plicním oddělení, byl v nemocnici i v Liberci známý a řekla bych, že i oblíbený. Strašila jsem ho, že jako na politika na něj budou lidi nadávat, ale nakonec jsem si musela zvyknout.
Seriál partneři kandidátů na prezidenta
|
Jak byste to popsala čtenářkám, které nemají za manžela politika?
Zejména jde o čas. S manželem si něco naplánujeme, ale nejde to, protože má jiný program. Když jsem chodila do práce, tak jsem se těšila na výlety a další věci, na které jsem tehdy neměla čas. Ale teď to taky nejde. Druhá věc je, že on žije v Praze a já v Liberci. Všechny kamarádky, se kterými chodím plavat, cvičit a na "babince" mám v Liberci, o to bych v Praze přišla. A manžel odejde ráno v osm a vrátí se večer, takže bych vlastně byla celý den sama. Některá by se těšila, že může žít v Praze, ale já ne. Doma se cítím v Liberci a v Harrachově, kde máme chalupu.
Dokážete si představit sebe jako první dámu?
Upřímně řečeno ani moc ne. Radši nad tím ani moc nepřemýšlím, abych nezačala panikařit.
Bojíte se složitých pravidel etikety?
Je to složité a pořád se musíte učit. A mně už se v mém věku moc učit nechce: kterou nohou vystoupit z auta, co přesně komu říct. Protokol vás vede každou minutu. Když se řekne, že se v pět odjíždí, tak se přesně v pět odjíždí. Znáte to ale sama, že někdy se prostě něco stane a přesně na minutu nestíháte. To ale podle protokolu neexistuje. Když se ze mě stala manželka předsedy Senátu, tak jsem si najednou nemohla dovolit jen tak vyběhnout v Harrachově v teplákách, musela jsem si pořídit garderobu, chodit ke kadeřnici. Navíc jako první dáma bych měla i vlastní povinnosti, je mi jasné, že paní Klausová se určitě neulejvá, zatímco manžel pracuje.
Povinnosti první dámy vás zrovna nelákají.
Přesně tak. A když jsem byla s manželem několikrát na služebních cestách, měli jsme do poslední minuty naplánovaný program. Rozhodně to není, jako když jedete na dovolenou. Viděla jsem sice spoustu krásných věcí, byla jsem ve spoustě zajímavých zemí, ale nemůžete tak někde pobíhat s batůžkem po trhu.
Jak jste se jako manželka předsedy Senátu popasovala s pravidly etikety?
To jsem se musela postupně naučit. Velmi mně pomohla děvčata ze senátního protokolu. Třeba když jsem zapomněla, co jsem měla na sobě na minulé návštěvě Hradu. Bylo by faux pas tam přijít znovu v tom samém, i když je to až za rok a já to mezitím zapomněla. Nejsem ten typ, co by trávil svůj čas v Praze v Pařížské ulici nakupováním kostýmků.
Podporujte nějakou charitu?
Ne, nepodporuji a mám k tomu své důvody. Od osmnácti let až do důchodu jsem dělala vlastní charitu. Ne tedy finančně, protože na to jsem neměla peníze. Ale dávala jsem pacientům, co jsem mohla. Schvaluji pouze přímou charitu, abyste přímo viděla, kam peníze jdou. Třeba když se při povodních dávali peníze rovnou do ruky starostovi, který zajistil opravu věcí důležitých pro obec. Nemám ráda organizace, kde se na tom živí čtyři lidi, pak se peníze rozdají a nikdo pořádně neví, kam jdou.
První dámy se ale většinou charitě věnují.
To mají všechny za úkol. Tak já si asi dám jiný úkol. Ale o tom zatím vůbec neuvažuji.
Jste zdravotní sestra. Jste obětavá a starostlivá?
Asi ano, takovou povahu nemá každý. Pět let jsem se starala o maminku, to byl velký závazek, ale musela jsem. To by mi nedalo, abych se o ni nepostarala. Nemohla jsem nikam odejít, pokud to bylo nutné, musela jsem sehnat hlídání. Nemohla zůstat sama, potřebovala pomoc se vším, s jídlem, s hygienou. Moje sestra mi říkala, že by to asi nezvládla, starat se o ni dennodenně. V nemocnici je to navíc pořád něco jiného než s příbuzným. Pacienta je vám třeba líto, máte s ním soucit, ošetříte ho a pak jdete domů. Ale když je to vaše rodina a s tím dotyčným jste neustále, je to náročnější.
Stěhovala byste se jako první dáma do Prahy?
To je těžké. To by mi asi bylo nařízeno.
Nutit vás nikdo nemůže.
Ale jsou příležitosti, při kterých musím s manželem být. Nebo vyloženě nemusím, ale je vhodné, abych tam byla. Kdyby se to stalo, tak mi všechny mé kamarádky řekly, že by přijely za mnou. Že prý budou v Lánech obdělávat záhony a mýt chodby a dělat mi společnost.
Jak jste se s manželem seznámili?
Seznámili jsme se nemocnici. Já jsem se v roce 1970 vrátila po mateřské dovolené na rentgenové oddělení a manžel tam později nastoupil. Byla jsem vdaná a manžel ženatý, takže to bylo složité období, na které nerada vzpomínám a trochu si to vyčítám. Naštěstí jeho dvě dcery a můj syn vzali vše dobře a jsou všichni spokojení a scházíme se spolu, když je to možné. Jedna dcera žije v Táboře a je lékařka, druhá žije v Jáchymově a je profesorka. Syn žije v Praze, takže není snadné se dohromady sejít.
Ptačí zob: rodinný recept"Znám ten recept od své maminky, která ho zná od své. Takže pro nás je to rodinný recept a můj manžel si ho oblíbil."
|
Čím vás okouzlil?
To je těžké, možná kdybyste ho poznala blíž, tak by vás taky okouzlil. Jako lékař byl velice šikovný, pracovali jsme spolu na angiografickém sále. Tam se rozšiřovaly všechny možné cévy, kromě srdce. Manžel byl opravdu velice šikovný, třeba do tenoulinké cévečky lymfatického systému zaváděl jehlu o průměru 0,3 milimetru. Také je velmi rozumný a na oddělení se ukázal být velmi praktický. Když po revoluci začali chodit dealeři a nabízet nejrůznější zařízení, vždycky se snažil vytěžit co nejvíc pro oddělení. A taky se mně líbil jako chlap.
Máte společné záliby?
V zimě jezdíme na lyže, manžel je skvělý lyžař. Já jsem jezdila jenom na běžkách, ale v padesáti mi koupil sjezdovky a naučil mě sjezdovat. Každý rok už říkám, že s ním nepojedu, ale každý rok s ním jedu do hor do ciziny lyžovat, protože dřív jsme nemohli nikam. V létě jezdíme taky do hor, do revoluce především do Tater, dneska taky do Rakouska a na další místa. V padesáti jsme také začali stanovat. Bylo to dlouho, ale dneska už to odmítám. Chodíme i plesat a všechny dámy říkají, že je výtečný tanečník. I když u valčíku mu vždycky musím poradit, na kterou stranu a kterou nohou začít.
Máte vnoučata? Jaký je váš manžel dědeček?
Máme vnoučata od manželových dcer, takže jsem "falešná" babička. Přemek je s dětmi úžasný, má pořád takovou dětskou duši. Moje sestra má čtyři děti a když byly malé, tak nám je posílala do Harrachova. Přemek je všechny naučil lyžovat a chodili jsme s nimi po horách. Já jsem taková ta přísnější, komisnější, a on si s nimi hraje.
Proč si myslíte, že by měl být váš manžel prezidentem?
No to taky nevím! (smích) Já bych mu to nepřála.
Kvůli závisti nebo politickému tlaku?
Lidi si závidí kdeco, i když si koupíte novou sekačku. Když jsme měli tři děti na vysoké škole, já jsem brala dvanáct set a manžel o něco víc, tak nikoho nezajímalo, že nemáme peníze. Když si je pak po revoluci vyděláte, tak se najednou ptají, jak jste k tomu přišli. Kdybych si to bývala psala, mohla jsem jim ukázat, kolik víkendů za rok jsme strávili prací. A když jsem po těch posledních příšerných volbách slyšela lidi říkat, jak je Senát příšerný a na nic, tak se mi až chtělo brečet. Když bych na to ale koukala obecně, tak bych si jiného kandidáta nevybrala, nikdo jiný by mě neoslovil. Tři čtvrtiny jsou komunisti, další mají zase jiné problémy. Takoví lidé mě nemohou oslovovat.
