Moje gynekoložka mě okamžitě nechala doma, protože těhotenství bylo rizikové (tehdy jsem pracovala jako chemička s organickými rozpouštědly), dneska bych asi šílela strachy, že miminko nebude zdravé, ale tenkrát jsem si byla 100% jistá, že je vše v pořádku, prostě jsem si byla jistá. A čím jsem si byla také jistá, a to od prvního okamžiku, že to bude kluk a bude se jmenovat Toníček po tatínkovi.
VŠECHNY VAŠE PŘÍBĚHY ČTĚTE ZDE
Musím přiznat, že celé těhotenství mi bylo neskutečně zle, měla jsem bolesti až křeče v podbřišku a pořád se mi chtělo spát. Ale vše jsem ustála a blížil se termín porodu, který jsem měla 6.3. a 8.3.
Byla neděle 6.3. a po obědě jsem ucítila první stahy, opakovaly se po 15 minutách a já měla pocit, že to stále není ono. Nepřišly mi tak intenzivní, a tak jsem vydržela až do večera a šli jsme spát. Já jsem pochopitelně nespala celou noc, stahy byly už po 5 minutách, ale prostě chyběla tomu ta intenzita! Zase jsem si byla jista tím, že to jsou jenom poslíčci. Ale přišlo ráno, manželovi jsem sdělila, že už pojedeme do porodnice a šla jsem se vysprchovat. Ve sprše mi odešla krvavá hlenová zátka a teď už jsem věděla, že to vážně začalo.
Přijeli jsme do porodnice v Kadani, kde jsem chtěla rodit už odmalička. Vyšetřila mě nějaká ne moc příjemná doktorka a sdělila mi, že dneska možná porodím! Šla jsem na monitor, kde mi žádné stahy vůbec nenatočili a já si v tu chvíli připadala jako úplný pablb, když jsem je měla už skoro 24 hodin. Takže jsem dostala klystýr, okamžitě jsem letěla na záchod, pak do sprchy a tam mi praskla voda, která tekla jenom malinkým "čůrkem".
A tak jsem vážně začala rodit, stahy jsem měla stále po 5 minutách a teď už fakt víc než intenzivní. Už jsem byla strašně unavená, snažila se chodit, chvíli ležet a po celou tu dobu mi byl manžel oporou. Porodní asistentka byla moc hodná, ale pokaždé, když mně vyšetřila, tak mi tvrdila, že to bude holka a navíc miminko bylo pořád špatně natočené. Kolem 18 hod. už jsem konečně šla na sál, protože se mi chtělo strašně tlačit, ale pochopitelně jsem nesměla. A najednou bylo všude ticho, ani živáčka(už jsem si myslela, že když nejsem žádná hysterka, neřvu tam a nevyžaduju se žádné pozornosti a tu strašnou bolest a únavu si nechávám pro sebe, že na nás snad zapomněli!).
Ale pak to přišlo, manžel zavolal, že už rodím a to byl cvrkot. Doktor, porodní asistentka, sestry z dětského oddělení, injekce, kapačka, mimi nešlo ven, tak z každé strany sestra a asistentka mi doslova hupsly na břicho a tlačily se mnou. Chválil mě jak pan doktor, tak všichni okolo, jaká jsem vzorná maminka a pěkně dýchám a tlačím. Najednou jsem cítila jak je venku hlavička, pak to zabolelo, jak šly ramínka (v tu chvíli byl pan doktor mokrý od hlavy až k patě, protože prorazila ta plodová voda, které se předtím tak moc nechtělo) a najednou bylo mimčo venku.
Takže 7.3.1994 v 18.36 se mi narodil chlapeček 3,65 kg a 51 cm, jméno má pochopitelně po tatínkovi, Antonín.
Teď už je mi hej,ale po porodu jsem byla šíleně oslabená, nemohla jsem se ani otočit v posteli, neměla jsem vůbec sílu, do toho vysoké teploty, nateklé stehy, problémy s kojením, ale o malého jsem se postarat musela! Ještě tak dva roky jsem nemohla pořádně sedět, to jak mi při porodu hnuli s kostrčí, ale čas všechno zahojí.
Jenom odvahu mít druhé dítě jsem už nenašla, a tak máme jedináčka a jsem za to moc a moc ráda, protože syn nám dělá jenom samou radost!
| JAK JSEM RODILA? Napište nám. Vybrané příběhy oceníme knihou z nakladatelství Zoner Press z edice Encyklopedie ženy. |
