Svatba Češky s Irem, společné plány na život napřed v USA, pak v manželově rodném Belfastu, dítě, rozvod, soud o malou Amy, obrovský stres...fakta, podobná tolika jiným, jen je třeba dosadit jiná jména, jiné země.
Mediálně nejznámější je osud paní Krajníkové, jíž vzal exekutor děti násilím a odvezl za otcem do Argentiny. Už skoro rok si bez svého Kevina zoufá i matka, která si nepřála zveřejnit své jméno, anebo pan Tomáš Viták, kterému manželka odvezla šestiletou dceru do Španělska. Případů, kdy jeden z rodičů unese dítě do jiné země, přibývá.
Po svatbě se život Evy Peake vyvíjel podobně jako všechny ostatní, dávno popsané. Tak proč se opakovat? I přes všechny potíže s českými úřady, které matka pětileté Amy dnes s odstupem času hodnotí jako "nejhorší možné", se jí totiž podařilo dceru vysoudit. Srdceryvné drama pro ni skončilo pohádkovým koncem a její příběh může být povzbuzením pro rodiče, jejichž práva dočasně vzala za své.
Byla jsem zamilovaná
Manžel žil od svých 16 let v USA ve spřátelené rodině. Rodiče ho tam poslali v době vážných nepokojů v severním Irsku, při nichž jim jeden syn zahynul. Vařil v kuchyni restaurace, kde jsem tehdy pracovala. Chodili jsme spolu necelý rok a v lednu 2001 byla na Floridě svatba. Joseph v té době bydlel u svého v té době už rozvedeného pěstouna Freda. Byl stydlivý, plachý jako dítě a já zamilovaná," popisuje třicetiletá Eva Peake svého o sedm let staršího exmanžela.
Pár týdnů po svatbě mě chytil žlučníkový záchvat a bylo jasné, že dřív nebo později budu muset na operaci, jenže už jsem byla těhotná. Bylo jasné, že po porodu budeme potřebovat nějaké rodinné zázemí, tak jsme se přestěhovali do Belfastu. Tam jsme bydleli u manželových rodičů ve dvou pokojích a měli jsme v plánu se časem do Ameriky vrátit.
Amy se narodila 16. července 2001 a protože nám Fred nabídl finanční pomoc, když se do USA vrátíme, chtěl se tam Joseph vrátit. Mezitím jsme ale ještě plánovali, že na Vánoce pojedem malou ukázat mým rodičům do Česka. Jenže manžel si vzal do hlavy, že chci i s malou už v Česku zůstat. S pomocí jeho rodiny se mi podařilo mu to napoprvé vymluvit. Jenomže když bylo Amy pět týdnů, chytil mě znovu žlučník. Tři dny jsem strávila na kapačkách a manžel přišel s návrhem, že poletí s Amy zpátky do Ameriky a já pak po operaci přiletím za nimi. Odlétali 1. října. Od té doby jsem Amy půl roku neviděla.
V Belfastu bych mohla na operaci nejdřív koncem roku. Nechtěla jsem tak dlouho čekat, a tak mi to máma domluvila v Čechách a já hned odletěla domů a 17. října podstoupila zákrok.
Pár dní po propuštění z nemocnice mi do telefonu Joseph oznámil, že si najel právníka, zažádal o rozvod i o to, aby mu soud svěřil dceru do péče. "Prý mi nevěří a že nebude čekat, až se s ním budu chtít rozvést já, že to raději udělá on," zdůvodnil své rozhodnutí a ještě mi oznámil, že mi zrušil veškerá víza. Když píplo v telefonu, hned se ptal, jestli to nahrávám. Působil úplně paranoidně.
Začal boj o dceru
Devět dní jsem telefonovala na všechny strany, obvolávala možné i nemožné instituce. Paní Vodičková z Fondu ohrožených dětí mi dvakrát položila telefon, právnička Nováková z Mezinárodního úřadu pro ochranu práv dítěte mi vyčetla, že proč prý by dítě nemohl vychovávat jeho otec, z ministerstva zahraničí mě záhadně přepojili na policii v Českých Budějovicích. Marně jsem hledala někoho, kdo by mi poradil nebo pomohl. Dozvěděla jsem se vždy jen to samé: bez rodného listu dcery mi tu nikdo nepomůže. Chápu, že úředníci jednají podle předpisů, ale čekala bych, že si mě pozvou, vyslechnou, nasměrují mě, řeknou třeba, že mám odletět zpátky do Belfastu a obrátit se o pomoc tam. Nic takového. S lidským přístupem jsem se v Česku nesetkala. Bez správného papíru jsem nikoho nezajímala.
V zoufalství jsem tedy zavolala sociální pracovnici v Belfastu, s níž jsem se tam spřátelila a požádala ji o to, aby zašla na matriku a vyzvedla Amyin rodný list.
Jenže jsem nevydržela doma jen tak čekat. Odletěla jsem tedy na konci října zpátky do Irska. Svého svatebního svědka jsem telefonicky do Států poprosila, aby mi vyzvedl a poslal oddací list. Pro další postup jsem potřebovala mezinárodní ověření obou dokladů, takzvaný Apostille. A protože dcera byla v Americe, obrátila jsem se na americkou ambasádu. Poradili mi, že mám okamžitě odletět do Států, aby prý tamní úřady nenabyly dojmu, že o dítě nestojím. Na 8. listopadu jsem si tedy koupila letenku z Dublinu, protože tady procházíte americkou emigrační kontrolou ještě před odletem. Kdybych "neprošla", nemusela bych letět z Ameriky zpátky.
Nikam nepoletíte
Odlétala jsem na pozvání kamarádky, počítala jsem tak na tři týdny, ale když se mě zeptali, řekla jsem jim popravdě, že nevím jak dlouho se zdržím. "Jak to myslíte?" Vzal si mě úředník stranou a já mu odvyprávěla celou story. "Nikam nepoletíte," řekl mi, ale vážíme si, že jste se přiznala a pomůžeme vám. Posíláme fax na americkou ambasádu do Belfastu, zítra si tam dojděte." Byl to úplně jiný přístup než v Česku. Úředníci mi tu pomohli, i když nemuseli. V té chvíli jsem se ale zhroutila. Teprve časem se ukázalo, že mě svým způsobem zachránili, protože kdybych letěla do Států nezajištěná, bez peněz a bez zázemí, dceru bych nedostala!
Irové mi pomohli víc než Češi
Z ambasády v Belfastu jsem šla na pohovor do mezinárodní organizace pro ochranu dětí a mládeže. Je to vlastně stejná instituce, jako tady v Brně. Tři hodiny se mě vyptávali a pak mi řekli, že dostat Amy zpět do Irska potrvá tak tři měsíce. Okamžitě kontaktovali mezinárodní organizaci pro ztracené a odcizené děti ve Washingtonu a obeslali kalifornské právníky s žádostí, aby se zdarma ujali případu "pro dobro věci". A protože jsem v Irsku pobývala i pracovala legálně, měla jsem i tam nárok na právníka zdarma. Z USA se ozvali dva právníci a já už jen všem dokola opakovala celou historii. Nezištně mi se sháněním práce i s ubytováním pomáhali sousedé, kamarádi, vlastně samí úplně cizí lidi. Kdybych mohla, všem bych z celého srdce poděkovala.
Teprve 8. března americký soud rozhodl, že Amy se musí vrátit do země, kde se narodila. Měla se vrátit 30. března a manžel měl okamžitě po příletu uvědomit mě i soud. Neozval se, a tak do bytu jeho rodičů vtrhla večer policie. Od té doby se mnou jeho rodina už nepromluvila. V Belfastu se Joseph konečně objevil i s malou až 4. dubna.
Mám dceru i bolesti břicha
Případu se chopili irští právníci. Žádný z nás se Amy nechtěl vzdát. O dceru jsme se pravidelně střídali a předávali si ji vždy po třech dnech na neutrální půdě, obvykle v centru na náměstí. Soud sháněl informace, chodila nás kontrolovat sociální pracovnice, musela jsem doložit fotky, kde budu v Česku s Amy bydlet.
Exmanžel nakonec přišel s návrhem, že se dcery vzdá, ale chce ji vidět třikrát do roka - na Vánoce, Velikonoce a o prázdninách. Po pár dnech váhání jsem jeho návrh zamítla a dohodli jsme se, že u něj bude šest týdnů o letních prázdninách. Pětadvacátého června 2002 jsem vyhrála soud. Žijeme s dcerou v Česku a ona tráví každé prázdniny s otcem v Americe.
Jsem s Amy šťastná. Ale všechen ten stres se podepsal na zdraví. Trpím žaludeční neurózu a každý den mě nesnesitelně bolí břicho.
