Ačkoliv Jana Weissová v nadpřirozeno ani na duchy nevěří, ten den prý měla divnou předtuchu. Její muž Václav jezdí čtyřicet let se vším možným. To odpoledne se chystal jen projet s kamarádem motorku, kterou si právě přivezl z opravy.
"Říkala jsem mu ať nikam nejezdí, že nemám dobrý pocit," vzpomíná Jana na letní odpoledne před pěti lety.
Rovinka nedaleko Postoloprt na Lounsku se stáčela vlevo a právě v té chvíli se zadní kolo přestalo točit. Motorka mířila rovně, ven ze silnice. Naštěstí se trefila mezi stromy, přejela nízký příkop a vjela přímo do pole. "Byla to snad setina vteřiny. Blesklo mi hlavou, že musím zmáčknout spojku a držet se motorky, protože Honda CB4 1000F váží dva a půl metráku a kdyby na mě spadla, neměl bych šanci," vypráví Václav Weiss, který jezdí jako profesionální řidič od svých osmnácti let.
Najednou stál vedle mě
Manželé Weissovi měli tehdy štěstí. Vážné úrazy i smrtelné nehody na silnicích jsou na denním pořádků a zdaleka ne všechny mají veselý konec. "Proto se manžel rozhodl zapojit se do akce ministerstva dopravy a jezdí do škol na besedy se studenty, aby jim vyprávěl, co prožil na vlastní kůži a jaká nebezpečí na silnicích číhají."
Jana Weissová věšela v tu osudnou chvíli na dvoře prádlo. "V jednom okamžiku jsem měla pocit, jako by stál vedle mě. Nic podobného jsem nikdy nezažila. Stál tam tak, jak jsem ho viděla naposledy - s helmou na hlavě, ale jen ve vycházkovém oblečení, protože si na tu krátkou cestu nevzal ani motoristické oblečení," vzpomíná a ukazuje ve fotoalbu: "Ještě než odjel, stačila jsem ho vyfotit." Uvědomila si, že se manžel nějak dlouho nevrací a volala manželce kamaráda, s nímž Václav odjel. Ale ani kamarád ještě nebyl doma a jeho žena nic nevěděla.
Druhé narozeniny
(Ne)zvratné osudyProjekt odstartovaly ministerstvo dopravy a České sdružení obětí dopravních nehod v dubnu tohoto roku. Navazuje na kampaně Nemyslíš-zaplatíš! a primárně se snaží snížit nehodovost na silnicích. Cílovou skupinou jsou v tomto případě studenti ve věku 17-19 let, tedy řidiči a potencionální řidiči. Lidé, kteří prožili dopravní nehodu (viníci, oběti i pozůstalí po obětech), chodí po středních školách a odborných učilištích a vypráví svůj osud mládeži, která dle statistik způsobí na silnicích nejvíce dopravních nehod. |
Václav Weiss skončil na poli. "Pamatuji si, jak jsem tam seděl a držel se za hlavu, která mě strašně bolela." Chvilky, které mu utkvěly v paměti, byly ale daleko delší. Místy totiž upadal do bezvědomí. Měl pohmožděných šest obratlů a dvojitou frakturou druhého krčního obratle. Stačilo málo, aby jen kůstka zasáhla míchu. Mohl zemřít nebo ochrnout. I takhle tři týdny nevstal z postele, dva měsíce zůstal v nemocnici a půl roku se znovu učil chodit. Špatná hybnost hlavy a brnění v rukou mu po nehodě zůstaly dodnes. Od té doby slaví 7. července své druhé narozeniny.
Nehoda změnila život celé rodiny. Nejenže Jana svého manžela denně navštěvovala v nemocnici, ale protože Václav nemůže dělat těžké práce a má invalidní důchod, už zřejmě ani Jana nikdy nenastoupí do práce. "Vloni k Vánocům jsem si přála štípačku na dřevo," ukazuje na zahradě hranice naštípaného dříví. Nedávno zase sama doma vymalovala. A protože koníčkem jejího muže jsou stará auta a navíc společně řídí autodopravu se dvěma autobusy, musela se naučit i ryze mužské práce.
"Když jsme se s Vašíkem seznámili, prodávala jsem látky, měla jsem dlouhé nehty, prvotřídní kostýmy, podpatky, byla jsem za dámu. Auta ti rozhodně nikdy mýt nebudu, v montérkách mě tu nikdo neuvidí, říkala jsem mu. Dneska je všechno jinak, z milující Jany se stala i obětavá manželka. Dvoje montérky už prošoupala, další troje zase nakoupila. Sousedé by ji Václavovi mohli závidět. "Taky už mám na ni pořadník," směje se její manžel a jmenuje sousedy, kteří už jsou na seznamu pro případ, že by chtěl Václav ženu opustit. To ale nehrozí: "My se skvěle doplňujeme, prostě jsme se hledali," tvrdí oba.
Nemyslel - zaplatil
Václav Weiss v sobě navíc objevil pedagogický talent. "Je rozený učitel. Už když jezdil se školním autobusem, děti ho braly, uměl jim leccos vysvětlit, a teď své zkušenosti ze silnic předává studentům. Když vidíte nehodu v televizi, nezapůsobí to tak, jako když se s někým, komu se něco podobného stalo, potkáte na živo. Ukazuje jim fotografie a vypráví," říká Jana, která sice řidičský průkaz má, ale jezdit se bojí. "Snad ještě někdy začnu," přemlouvá sama sebe.
Weissovi se rozhodli ošklivou dopravní nehodu využít projekt (Ne)zvratné osudy. Ten je pokračováním užitečné kampaně, kterou známe z drsných televizních spotů Nemyslíš- zaplatíš! Rodina zaplatila, takže se logicky nabízí otázka, kde udělal Václav chybu? Kdy, nebo na co, nemyslel? "Motorku jsem měl třináct let, znal jsem ji. Chtěl jsem ji poprvé po opravě projet, ale nevytáhl jsem měrku na olej a nezkontroloval jsem si stav. Bylo ho tam málo, motor se zadřel a kolo se přestalo točit."
"Co uděláte, když jste svědkem dopravní nehody?" Dám první pomoc, odpovídají prý většinou studenti. "Ale pojede tirák a je po vás. Jako první poběžíte s trojúhelníkem," vysvětluje jim dnes Václav Weiss.
