Přečetla jsem pár knih, ale hlavně jsem i s manželem chodila na porodní přípravu k paní porodní asistentce Königsmarkové. Byla to důkladná teoretická příprava.
VŠECHNY VAŠE PŘÍBĚHY ČTĚTE ZDE
Vždy nám však zdůrazňovala, že popisuje ideální stav, který ne vždy může nastat. Nicméně mně v krvi zřejmě začal kolovat „hormon bezstarostnosti“, protože jsem „věděla“, že všechno bude v pořádku a dobře dopadne. Myslím, že jsem vzbuzovala určitý údiv ve svém okolí. Zkušené matky se usmívaly a říkaly, že mě to při porodu přejde.
Naštěstí neměly pravdu. Vše se souhrou náhod seběhlo úplně jinak, než jsem plánovala. Připravovala jsem se na porod v Podolí. Díky tomu, že jsem téměř 14 dní přenášela to vypadalo na hospitalizaci a vyvolávaný porod. Jenže, a pro mě naštěstí, v Podolí měli malovat a při tomto „zmatku“ mě zapomněli hospitalizovat a pozvali si mě na prohlídku za tři dny.
Když jsme druhý den v jednu v noci dorazili (s odteklou plodovou vodou), nechtěli si nás tam nechat, protože přece malují! A tak nás tyto zmatky zavály na Bulovku. Tam to na první pohled nevypadalo tak moderně a úžasně, nicméně druhý pohled a následující hodiny mě nadchly.
Kontrakce mi začaly v šest hodin ráno a kolem poledne už jsem byla na přípravně. Žádný povinný klystýr, žádné holení – co jsem chtěla sestřička udělala a do ničeho mě nenutila.
Na porodní sál se sprchou jsme se i s manželem přesunuli kolem 13 hodiny a já zjistila, že jsem rodička – chodec. Nachodila jsem asi hodně kilometru kolem malého porodního sálu, do koupelny a zpět. Při kontrakci jsem se zapřela o zeď, prodýchala ji a šla dál.
Sestřička mě nenutila ležet a kontrolovala mě ve stoje. Pan doktor, který u nás tak často nebyl mě položil a tím celý proces zpomalil. Jen co mě vyšetřil, zase jsem vstala, chodila a kontrakce byly zase po dvou minutách.
Před posledními „tlačícími“ kontrakcemi jsme vyzkoušeli několik poloh – porodní židličku, zapření o manžela. Jako nejlepší se ukázalo přidřepnutí s opřenými lokty o porodní stůl. Je to nevýhodná a nepraktická poloha pro porodní asistentku. Ta naše byla ale zlatá a bez řečí přiklekla, měřila ozvy a hlásila mi stav.
Pan doktor, který přišel na posledních pět minut mě nepřinutil lehnout (nevím kde jsem vzala sílu mu oponovat, ale jsem šťastná, že jsem to udělala). Během tří kontrakcí, kdy jsem pořádně zatlačila se vylouplo miminko. Byl to pořádný cvalík – 3960 g, ale hráz, kterou jsem poctivě masírovala to přežila bez úhony.
Mezi těmi posledními kontrakcemi jsem slyšela sama sebe, jak křičím a říkala jsem sestřičce, že jim tam pěkně vyvádím. Ona se usmála a pravila: “Maminko, vy nekřičíte, vy vokalizujete!“
Na ta slova, která mě moc pobavila nikdy nezapomenu. Miminko jsem hned dostala do náruče, nikdo v tom spěchu nezkoumal, jestli je to holka nebo kluk. Až když už jsem ležela na porodním stole, aby mě očistili, jsem zjistila, že máme malou Anežku.
Dny v porodnici jsme strávily na nadstandardu, Anežka spala a spala. Trošku jsem ji nutila pít, ale když to začalo „téct“ projevila velké nadšení. Manžel s námi trávil každou volnou chvilku a teprve, když nás odvezl domů nastal ten pravý šok. Všichni říkali, jak na to mám v šestinedělí nárok, jenže já se cítila absolutně neschopná sama se o malou postarat.
Týden jsem kolem ní chodila po špičkách, porodní asistentku jsem zasypávala banálními dotazy a plakala jsem na počkání. Manžel, rodiče nás obou a hlavně Anežka mi pomohli překonat prvotní krizi a já si začala užívat pohodové léto.
Plánujeme dalšího potomka a já se moc těším na všechny ty stavy a nálady, které už jsem jednou zažila. Jen mi vzadu v hlavě bliká malé červené světýlko a říká: “Co když jsi si to lepší už vybrala a čeká tě pěkný zápřah?“ Nicméně nebojím se, plánuji porod s dulou a uvidíme.
| Napište nám. Vybrané příběhy oceníme knihou z nakladatelství Zoner Press z edice Encyklopedie ženy. |
