Novoroční telefonát. "Ty máš kocovinu? A kolik jsi toho vypila? Proč piješ panáky, když víš, že je ti po nich špatně? V kolik jsi přišla domů? V pět?! No, doufám, že jsi aspoň zase netancovala na stole... Na kulečníku?! Takže zase ostuda!"
Jak přežít, když se z dětí stanou dospělí?Respektujte se a nastavte si hranice. 1. Rady jen na vyžádání. Dejte jasně najevo, kdy vás zajímá názor vašeho dítěte, kdy chcete poradit. Naopak zase musí být jasné, kdy o jeho rady nestojíte. 2. Pozor na přílišnou péči. Že má o vás dospělé dítě strach a obavy, je normální. Nesmí jít ale o přílišnou úzkostnost, která bude ničit vás a vlastně i jeho. 3. Vžijte se do jeho pocitů. Přijde vám, že vám mluví do něčeho, co nechcete? Možná má ale o vás strach a na tom, co říká, něco je. Zhodnoťte to objektivně. 4. Užívejte si. To, že má vaše dítě rozumné názory, zajímá se o vás, chce pro vás to nejlepší, znamená, že jste ho vychovali dobře. Gratulujeme! |
Tazatelka: třicetiletá dcera, která strávila Silvestr doma. Vyslýchaná: její pětapadesátiletá matka s bolehlavem. Ještě konkrétněji - já a moje máma. Jen co jsem vytípla červené tlačítko mobilu, došlo mi, že na tom hovoru bylo něco špatně.
Nemělo to být naopak? Kázání a výslechy jsou přece rodičovské metody. A já je používám na vlastní mámu. Tím to ale nekončí. Napomínám ji, když se hrbí. Rýpu do ní, že bůček není zrovna nejlepší svačina. Ať při pití čaje nesrká. Chodím s ní nakupovat oblečení, protože ona by si určitě koupila něco nemožného, zatímco já vím, co jí bude slušet.
Vynadám jí pokaždé, když mi nezvedne telefon. Po šedesáté šesté jí (už naštvaně) ukazuju, jak pustit film na DVD přehrávači... V těchhle chvílích si prohazujeme role - z mámy se stává moje dcera, kterou musím usměrnit a vychovat.
Mami, vem si teplé ponožky
Nejsem v tom naštěstí sama. Když jsem sondovala mezi známými, zjistila jsem, že podobným "postižením" netrpím jen já. "Já třeba mamce nadávám, že nenosí teplý ponožky," přidává se čtyřiadvacetiletá Veronika. "Nosí jen ty silonový a pak se diví, že je pořád nemocná. A když mi náhodou zničí kabelku? Tak to je mi až líto, že jí za trest nemůžu dát týdenního zaracha."
Další důležitý poznatek - k vychovávání a hlídání rodičů se přiznávají hlavně ženy. Vysvětlení je podle odborníků jednoduché. Jsme pečovatelky, máme v sobě touhu o někoho se starat, hlídat ho. Muži tohle nastavení v genetické výbavě nemívají. Pokud máte syna, musíte coby rodič nejspíš zavolat vy jemu, abyste ho vůbec slyšel. Zato dcera vás bude kontrolovat obden.
"Manžel je vůči podobným starostem o své rodiče imunní, musím ho ponoukat já, aby jim zavolal, zeptal se, co je nového," říká třicetiletá maminka na rodičovské dovolené Marta. "Nevolají si, nepíšou, nekontaktují se, když se jim stane něco vážného. Zatímco já s našimi řeším většinu problémů, kontroluju je."
Nevychovávám děti, ale rodiče
K většímu zájmu o rodiče přispívá i to, že na rozdíl od dřívějších generací odsouvají dnešní ženy zakládání rodin až na dobu po třicítce. Dřív dcery vyrostly, kolem svých dvacátých narozenin porodily dítě, pak přišlo další. Měly dost svých starostí s novou rodinou, zájem o vlastní rodiče byl především v tom, jak je zapojit do péče o vnoučata.
Na koho ale teď mají ženy přesunout pozornost a potřebu pečovat, když děti ještě nemají? Na partnera a... samozřejmě na rodiče. "Díky tomu, že ženy zakládání rodin odsouvají na později, komplexněji vyzrávají a víc vnímají své rodiče," potvrzuje tento novodobý fenomén psycholožka Jitka Douchová.
Že se v dospělosti čas od času k rodičům chováte jako k dětem, není nic nenormálního. Je to přirozený životní cyklus. Vyrostli jsme a stali se z nás rovnocenní parťáci. Tedy alespoň ve zdravých vztazích. Jak jsme už zmiňovali, tahle proměna se týká hlavně nás žen. Podle psycholožky je pak nejmarkantnější u matek a jejich dcer.
"Pokud je matka pečující a mezi ní a dcerou je přátelský vztah, tak i ta dcera bude mít pečovatelské sklony," vysvětluje Jitka Douchová. "Ty dvě ženy se respektují a vyzráním do dospělosti si dcera může dovolit své matce radit, protože ta ji akceptuje." Direktivní, přísná a autoritativní matka se takového zájmu od dospělých dětí nejspíš nedočká.
Tati, vzal sis prášky?
V jakých situacích si připadáme jako starostliví rodiče vlastních, dětinských a lehkovážných rodičů nejčastěji? Odpověď snad nikoho nepřekvapí - pokaždé, když jde o jejich zdraví a bezpečí. Kontrolujeme, jestli chodí k doktorům, berou prášky, aby nenaletěli líbivým inzerátům, neotvírali bezmyšlenkovitě dveře s tím, že "to je přeci Madla zespoda"...
"Moji rodiče jsou starší a oba jsou nemocní," přidává svůj příběh šestadvacetiletá Barbora. "Pořád musím kontrolovat, jestli si táta vzal všechny léky, které má brát, jestli mají nabitý telefon a dostatečný kredit. Kontroluju mu i kufr, když někam jede, jestli tam má všechno. Nerada ho už vidím za volantem, takže dost často taxikařím."
Jedenačtyřicetiletá Linda zase své mámě nedávno vyčetla, že jí zatajuje některé informace o tátově zdravotním stavu. Ale mnohem větší překvapení přišlo, když, se Linda dozvěděla, že si její máma vzala půjčku. "Řekl mi to rodinný známý, kterému volala, že má průšvih a potřebuje půjčit peníze. Jen to nesmí říct mně ani ségře. Takže nás čeká další pohovor. Někdy si opravdu připadám, že ke svým třem dětem mám ještě jedno."
Rodiče a technika
Ale ne vždy musí jít hned o takhle vážné věci. Sázkou na jistotu, jak se zpětně rodičům pomstít za týrání vyjmenovanými slovy, je pořídit jim nějakou technickou novinku. Držet krok s věcmi, které nám mají ulehčovat život, totiž většina z nich nezvládá, a tak snad každý z nás už po telefonu řešil na dálku, jak do vyhledávače zadat internetovou adresu, proč na myčce svítí error nebo jak se na telefonu vypíná predikce. Jestli ne, mám tip - obdarujte maminku třeba dotykovým telefonem a počítejte, že nejpozději do druhého dne vás prokleje.
"Přesně tenhle telefon jsem dostala nedávno jako bonus od mého operátora," popisuje vlastní zážitek psycholožka Jitka Douchová. "V prvních chvílích jsem ho chtěla vyhodit z okna, přišlo mi, že nejde ovládat a nikdy se to nenaučím. Ale když jsem viděla, jak to dceři s tím telefonem jde, hecla jsem se a zvládla jsem to. Nikdo z nás rodičů nechce být považován za pomalého, neflexibilního, a tak se snažíme, ale potřebujeme pomoc našich dětí."
Nadhoďte ve společnosti téma rodiče a počítače/mobilní telefony/internet a do hodiny budete mít historek na pěkně tlustou knihu. A věřte, že to bude bestseller. Vtipný.
"Mamča začala v důchodu chodit do počítačového kurzu," vypráví čtyřicetiletá Iva. "Jednou mi chtěla poslat ke kontrole jakousi smlouvu. Nejprve si ji nanečisto napsala rukou do bločku, čtyřstránkový text! Až po několika pokusech to ve wordu přepsala a poté vytiskla. S vytištěnou smlouvou doběhla přes půl sídliště kamsi, kde jí to naskenovali a poslali do jejího mailu. Tento scan mi pak přeposlala. Takže já obdržela v podstatě fotku, se kterou se nedalo dál pracovat. Myslela jsem, že mě klepne!"
Dcery jako odbornice na vztahy
Další chvíle, kdy si možná budete připadat, jako když promlouváte do duše náctileté nejisté dceři, je, když vaše zploditelka tápe ve vztazích. Mámy se rozvádějí, ovdoví a okolo padesátky šedesátky potkávají nové muže. Dcery jim pak jistí záda, radí jim, kdy odepisovat na SMS, kdy si zase hrát na netykavku, co si nemají nechat líbit, kdy si mají dupnout.
"Před lety jsem se rozvedla, našla jsem si nového přítele, ale teď jsme se bohužel rozešli," vypráví třiapadesátiletá Jana. Z nejhorších splínů jí pomáhala dostat se její třiadvacetiletá dcera. "Ta, které jsem já v jejích sedmnácti radila s prvními kluky. A teď když já jsem šílela, že mi přítel ve dvě odpoledne ještě nenapsal ani nezavolal, ona mě uklidňovala s tím, ať mu hlavně nepíšu já. Po rozchodu mi napsala e-mail plný opory a rad. To bylo tak hezké!"
Když mluví dospělí, šoupej nohama
Mluvili jsme o tom, že občas "vychovávat" rodiče je normální a přirozené. Jenže i tahle nová proměna vztahu má mít své hranice. Znám jednu slečnu, které táhne na třicet a má potřebu svou mámu neustále kontrolovat, mluví s ní tónem určeným čtrnáctiletým rozjíveným puberťačkám, jejího partnera tituluje "ten debil" a její největší přání je, aby se rozešli. Nechali byste si tohle líbit? Její máma ano - už několik let se nezmůže na odpor.
To je špatně. I kdyby vaše dítě vyrostlo v krále Šalamouna, nemá právo vám zasahovat do soukromí tak, že je vám to nepříjemné. Nemá vám dávat rady, o které nestojíte. Jsou věci, do kterých vašim dětem nic není. A to se týká právě i vztahů. Pokud váš potomek brojí proti vašemu partnerovi, s kterým vám je dobře a věříte mu, dejte jasně najevo, že se vám to nelíbí.
"Je to váš život," radí psycholožka. "Buďte rázná a nenechte se dětmi vydírat, k čemuž často inklinují hlavně submisivní typy, kterým chybí dostatek sebevědomí. Na druhou stranu někdy ty děti opravdu mohou mít strach, abyste se nenapálila a nepřišla třeba o majetek."
Stejně tak si dejte pozor, aby péče o vás nehraničila s přehnanou úzkostností. Jestli vaše dítě poté, co mu jednou nezvednete telefon, je schopné zalarmovat policii, je to na pováženou. Problémy se mohou objevit i na straně rodičů. Někteří z nich nemusí vydýchat, když jejich dospělé dítě začne mít vlastní názor. I čtyřicetiletému synovi mohou předhazovat, že je dítě, které má v přítomnosti dospělých šoupat nohama.
"Ten, kdo se neumí odpojit od pozice autority, chce být pořád výš. Nepřipustí, že by jeho dítě mohlo mít rozumný názor, a potřebuje mít pořád navrch," komentuje to psycholožka Douchová.
Pokud je rodič vyrovnaný, ve vnitřní harmonii, umí pak výchovné zásahy svého dítěte přijmout i korigovat. Vždyť v těch radách a péči je schované to, co jste dětem předali vy sami. Takže mami, příště s těmi panáky pozor...
