Když se Sebastianem takhle chodíte ven, máte na sebe klid? Nebo na vás hned praskne, že jste ta Tonya Graves?
Občas natrefíme na lidi, kteří mě poznají.
V parku, kam chodíme s několika dalšími cizinkami, míváme klid. Ony tady většinou žijí, protože jejich manžel je tu zpravidla kvůli práci v zahraniční firmě. Jsou tu tedy dočasně a vlastně ani nesledují místní kulturu. Neznají české filmové, divadelní nebo hudební hvězdy. Ale párkrát se mi už stalo, například když jsem byla se synem na kontrole u paní doktorky, že jedna máma pochopila, kdo jsem, a když jsme tam přišli příště, přinesla s sebou desku, jestli se jí můžu podepsat pro jejího manžela.
Tak to je asi míra popularity, která se dá ještě vydržet.
Neřekla bych. Když jsem na koncertě, proč ne. Ale v soukromém životě, třeba právě ve zmíněné ordinaci, jsem paní Gregor (pozn. redakce: vyvdané, oficiální jméno). Rozumím, co to znamená někomu fandit, taky mám své oblíbené umělce, ale nechci rozdávat autogramy, když se starám o syna.
Myslíte, že kdybyste se to snažila fanouškům vysvětlit, že vás pochopí nebo že se spíš naštvou a rázem budete za nafoukanou hvězdu?
Ale já se jí podepsala! Jen mám pocit, že lidi nechápou, že někde začíná můj soukromý život. Vezměte si barmanku a představte si, že k ní přijdete domů a řeknete jí: "Mám moc ráda tvoje drinky. Můžeš mi nějaký namíchat?" Popularita je občas otravná, proto když jedu na dovolenou, raději si už vybírám hotely, kde nebude moc Čechů.
Dá se takové místo ještě najít?
Málokdy. Jsem totiž normální člověk a bohužel nejsem dostatečně bohatá, abych si mohla dovolit létat do úplného soukromí. Většinou když přijedeme někam, kde jsou Češi, mám přirozenou radost, že je vidím. Ale nesnáším, když mám celou svou dovolenou trávit tím, že každou chvilku budu někomu něco podepisovat, s někým se fotit do rodinného alba nebo něco zpívat! Někdo šije šaty, někdo je kuchař a na dovolené taky nešijí ani nevaří.
A není horší varianta, když po umělci autogramy vyžadovat přestanou?
Nejsem zpěvačkou proto, abych se nechávala prosit o autogramy nebo abych byla slavná. Zpívám, protože mě to baví a taky protože nic jiného pořádně neumím. Proto nejsem mozkovou chiruržkou nebo třeba popelářkou.
Většinou ale lidi s muzikou začínají, aby se slavnými stali.
Ale já se stala profesionální zpěvačkou, protože jsem přišla o práci.
Ztratila jste práci?
Ředitel školy, ve které jsem pracovala, mě neměl rád. Nejsem si sice úplně jistá, ale mám pocit, že trochu žárlil. Dělala jsem asistentku v ISP (International School of Prague - pozn.red.), což je mezinárodní americká školka, a snad všichni jsme tam byli kamarádi. Mí čeští přátelé na mě byli pyšní. Říkali: "Tonya zpívala tam a zase tamhle a byla fakt dobrá." Jenže ředitel taky někde hrál na kytaru a zpíval a měl asi pocit, že on měl být tou největší hvězdou na svém vlastním hřišti - a ne nějaká asistentka paní učitelky!
Vy jste přišla do Čech pracovat do školky?
Ne, já přijela na dovolenou.
To jste tedy už dvanáctým rokem na dovolené?
Dá se to tak říct. Byla jsem pár dní v Česku, pak ve Francii a v Holandsku.
Nepřišla vám lákavější třeba právě Paříž?
Ani ne, i když už jako dítě jsem se tam chtěla vypravit. Fascinoval mě příběh Josephine Baker. Američanky, která odešla do Paříže a stala se miláčkem Francouzů. Ale Pařížané jsou hrozně zahleděni do sebe, nemají cizince příliš v lásce. Chovali se ke mně strašně. Nenáviděla jsem to tam. Přitom mimo Paříž jsou ve Francii většinou krásní a milí lidé.
Když ne Paříž, proč ne třeba Amsterdam, kam jste zamířila poté? Snažím se odhalit, co vás tak uchvátilo na postkomunistické, celkem ještě šedivé Praze roku 1995.
Amsterdam byl fajn, mám tam hodně kamarádů a často jsem tam jezdila. Lidi tam mají snad absolutně všechno, ale zároveň je tam strašná nuda. Ještě když jsme byli mladší, pak možná Amsterdam mohl fungovat, hurá do coffeeshopů a tak, ale coffeeshopy jsou po pár dnech docela nudnou atrakcí, to vydrží tak maximálně na jednu týdenní dovolenou. Deset dní je už moc, a na celý život? To ani náhodou!
V čem je život v Česku dnes jiný oproti době, kdy jste přijela?
Třeba v tom, že o víkendech nebyly otevřené obchody, pamatujete si to? Nebo že málo lidí mluvilo anglicky. Všichni na mě zkoušeli němčinu, protože si mysleli, že když mluvím anglicky, budu taky mluvit německy.
Pořád střídáte jazyky, se mnou mluvíte česky, se Sebastianem anglicky, neplete se vám to náhodou?
Je pravdou, že se občas zapomenu, a když jsme mezi lidmi, spustím na něj česky. Ale s mým manželem jsme dohodnuti, že on na něj mluví česky a já anglicky. A Séba to střídá, až mě občas překvapí, co všechno umí.
Říká se, že bilingvní děti začínají mluvit později.
Což ovšem není Sebastianův případ. První slova z něj vypadla kolem jednoho roku. Všechna česká - prvním slovem byl krtek, pak táta, traktor a eště. Eště se naučil zřejmě proto, že byl hrozný otesánek, snědl totiž všechno, co uviděl. Ale tenkrát mi bylo strašně líto, že moje dítě umí jen pět slov.
V roce toho děti přece ještě moc nenamluví.
Jenže já si myslela, že ostatní děti už mluví mnohem líp. Ale nedošlo mi, že jsme vždycky byli se staršími dětmi. Třeba s dcerou mojí kamarádky - ona je napůl Němka, napůl Francouzka, její manžel Čech a dcera zvládá všechny tři jazyky. Ale je taky o půl roku starší než můj syn! Srovnávala jsem je a hrozně se styděla - jenom pět slov... a všechna česky!
Sebastian se vám narodil v Česku?
Ano. V Podolí. A byl to opravdu nepříjemný zážitek.
Proč? Traumatické setkání s českým zdravotnictvím?
Myslím si, že obecně zdravotnictví v Česku funguje. Ale ne v Podolí. Chovali se ke mně jako ke zbytečné cizince. Měla jsem komplikace, které podle mě vznikly pochybením lékařů - ale chyby se stávají, to je život. Hloupé bylo, že nikdo o ničem neinformoval ani mě, ani mého manžela.
Proč nemluvili s vaším manželem?
To právě nevím! Ležela jsem po dvou operacích na jednotce intenzivní péče a nejenže Markovi nic neřekli, ale ani ho ke mně nepustili. Ošetřující lékařka vše uzavřela větou: "Já nevím, jak to funguje u vás v Americe, ale v Česku to funguje takhle." A to jsem chtěla úplně normální porod, žádný speciální servis pro známou zpěvačku. Byla jsem tam jako paní Gregor, tak jsem dostala tu normální péči. Že by mohli manželovi dát vědět, než mě znovu operovali? Nebo by mu třeba zavolali, protože by mohl vědět, jaké můžu mít potíže? Ne.
Má to nějaký happy end?
Nakonec se vše dozvěděla až kamarádka, které jsem poslala sms, že se mnou nikdo nemluví a že nevím, co se děje. Zavolala jim a až jí řekli, co se stalo.
Kamarádce? Kamarádka přece není rodinný příslušník a nemá ze zákona na informace o zdravotním stavu nárok.
Já vím! Ale od té jsem se konečně všechno dozvěděla! Ale můj manžel? Ten teda žádné informace nedostal.
Kde budete rodit další dítě?
To nevím, ale v Podolí určitě ne.
Kdy jste po porodu stála poprvé na pódiu?
Sebastianovi ještě nebyly ani dva měsíce. Byla jsem strašně naštvaná, protože jsem takhle brzo nechtěla zpívat. Od konce sedmého měsíce jsem nezpívala, kluci nekoncertovali, nehráli pět měsíců a hodně se těšili, ale já ještě nebyla připravena. Neměla jsem to pod kontrolou, blbá porodnice, nový režim s dítětem, návštěvy u dětských doktorů, kterým jsem moc nerozuměla, a hned šup na pódium? Mezitím jsme natočili desku.
Byla jste na ně ve studiu naštvaná?
Na ně jsem naštvaná nebyla. Ale štvala mě ta situace. Měla jsem pocit, že nikdo nerozumí, že moje práce je teď někde úplně jinde. Klukům z kapely se ve stejnou dobu také narodily děti, ale byly doma se svými maminkami, a ne na zkoušce. A těm zase pomáhaly jejich mámy. To moje máma mého syna ještě neviděla.
Proč se na něj nepřijede podívat?
Extrémně se bojí létat. Navíc je to drahé. Tak alespoň my máme v plánu tam zajet, ale ještě jsme to nestihli.
Kolik je Sebastianovi let?
Dva a je hrozně veliký! Než půjde do školy, bude možná větší než já.
V čem je podle vás výchova tady v porovnání se Spojenými státy jiná?
Těžko hodnotit, v Americe dítě nevychovávám. Ale vím určitě, že ve Státech s sebou dítě do zahradní pivnice vzít nemůžete. Češi jsou také zřejmě tolerantnější k malým dětem - ve Státech by už hyperaktivnímu dítěti začali předepisovat nějaké prášky na uklidnění.
Jak Sebastiana dnes pozoruju, mám pocit, že jen ho zvládnout vydá na dva plné úvazky.
Obdivuju pracující matky, tedy pokud je to na dobrovolné bázi. Rodila jsem ve stejnou dobu jako Magdalena Kožená a ona pár dní po porodu říkala, že musí zpívat, že to tak cítí. To já fakt ne. Umím si představit, že budu matkou a nic jiného, dalšího nebudu dělat. Jenže znáte to, bez práce nejsou koláče. Ale nechtěla jsem se vracet do práce. Chci být co nejvíce doma se svým dítětem, vždyť proč asi brečí, když mu zpívám?
Přitom musí být skvělé mít mámu zpěvačku. Děti přece zbožňují, když jim mámy zpívají.
Když mu byly dva tři měsíce, chodil se mnou na zkoušky a neměl s tím žádný problém. Ale teď? Jen co zkusím zpívat, začne brečet, co brečet, on řve jako tur! Párkrát jsem mu zkoušela zazpívat normální písničky a on že ne, že nechce. Ale zpívám mu před spaním. Až mě někdy překvapuje, jak je to jednoduché, po ukolébavce se hned zachumlá do deky a jde spinkat.
Pomáhají vám dle dobrého českého zvyku babičky? Markova máma se svým manželem, což je jeden z nejlepších lidí na světě, kterého jsem kdy potkala.
Prý jste vyrůstala do pěti let u babičky?
Jsem nejstarší z pěti sourozenců, a protože rodiče pracovali, mě dali k babičce. Když jsem se k nim v pěti letech přestěhovala zpátky, už byli na světě bratr a sestra. Bylo fajn vyrůstat s babičkou, ale nebyla jsem si tak blízko s mámou jako sourozenci, což mě mrzelo. Babička mě učila zavazovat tkaničky, na chalupě mě v noci budila, abych se šla podívat na srnky... Na dětství s maminkou moc vzpomínek nemám.
Myslíte si, že to je důvod, proč tak moc chcete být se Sebastianem?
Asi jo. Moje úplně první vzpomínky na dětství nejsou spojené s mámou a já chci, aby je Sebi se mnou měl.
Co jste dělala jako malá, chodila na klavír, zpívala ve sboru?
Vůbec ne! Neumím hrát na žádný nástroj, neumím číst noty ani nemám hudební vzdělání. Ke korepetitorce na zpěv jsem začala chodit až před pěti lety.
Tak po kom máte talent?
To nevím. Moje máma ani sourozenci neumějí zpívat. A táta si sice myslí, že mu to jde, ale já o tom nejsem moc přesvědčená.
Je pravdivá historka, že hned první večer po příletu do Čech jste zpívala?
Ano! Přiletěli jsme do Prahy, na hotelu si pročítali Lonely Planet a vybírali, kam vyrazíme. V průvodci jsme našli Aghartu, kde hrál Luboš Andršt se svým tehdejším akustickým programem. O přestávce jsme se s jedním z jeho muzikantů Petrem Dvorským dali do řeči, chválili je, a když se pak Petr dozvěděl, že jsem ze Států, zeptal se mě, zda taky zpívám. Za chvíli se vrátil ze šatny a dá se říci, že mi přikázal: "Náš kapelník říká, že si s námi zazpíváš tři písničky!" Tak jsem si s nimi dala tři písničky, stejně jako následující večer.
A zpívat už jste nepřestala.
Já ale nechtěla pořád zpívat! Proto jsme třetí večer vyrazili do Violy. Ale jazzmani už o mně věděli a mysleli, že jsem zpěvačka. Přišel za mnou Peter Binder, který tam hrál, a rovnou spustil: "A co si zazpíváte s námi?" Ptala jsem se ho, o čem to mluví? On na to odpověděl: "Vždyť jste minulé dvě noci zpívala s Andrštem." Nestačila jsem se divit, byla jsem v Praze tři dny. Zazpívala jsem si s nimi pár písniček a Peter mě pak pozval, ať se, až docestuju, vrátím do Prahy a zpívám s ním v kapele.
Pořád nerozumím, jak to na vás poznali.
Totiž tou dobou si v Praze každý myslel, že černoch musí být buď basketbalista, nebo zpěvák. A s mou výškou jsem tedy rozhodně basket hrát nemohla, takže si asi vydedukovali, že jsem zpěvačka. S jistou mírou nadsázky se dá říci, že dávno předtím, než jsem se zpěvačkou stala, už mě z toho Češi podezírali.
Kdybyste zůstala ve Státech, co byste dělala?
Ještě než jsem ze Států odjela, dělala jsem v jednom new age knihkupectví, kde se prodávaly ezoterické knihy a tarotové karty. Ale já nemám v plánu se vrátit do Ameriky. Mým životním plánem bylo pracovat s dětmi. Tady jsem začala zpívat, asi je to osud, ale zároveň tak můžu pro děti pracovat víc a líp. Jsem známá tvář - proto jsem třeba o Velikonocích zpívala na Pomozte dětem. Nebo pomáhám projektu Medela, který sbírá peníze pro děti v Čechách, Guineji či Peru. Pravidelně zpívám na akcích Spastic Handicap, což je organizace spasticky postižených sportovců, kde pracuje Markova máma. Je to fajn pocit, že i zpíváním můžu někomu pomáhat.
|
Tonya Graves (*1969*)
