Po dvou měsících ve společné domácnosti jsem při banální rozepři dostala první facku. Násilí nesnáším. Ale byla jsem zamilovaná a pro malé klopýtnutí přece neopustím báječného chlapa. Bude to pro nás jistě poučení.
Místo ponaučení začaly z jeho strany žárlivé scény na kohokoliv, kontrolování mobilu s kým mluvím, přesné odchody ze zaměstnání, neustálé podezírání všech mých spolupracovníků. Abych měla klid, tak jsem postupně opouštěla kamarádky, známé na ulici a v domě jsem přestávala zdravit, cesty od příbuzných byly vždy doprovázeny hádkou.
Žárlivé scény, urážky, shazování mne, jak jsem neschopná, přestože v zaměstnání jsem byla ve vedoucím postavení, byly stále častější. Pak se omlouval a byl úžasný, ovšem modřiny se ve stále zkracujících se intervalech výbuchů nestíhaly hojit.
Pak jsem otěhotněla, přestože jsem si myslela, že děti mít nemohu. Doufala jsem, že s příchodem dítěte pochopí nesmyslnost svého konání, a že žárlí zbytečně. O klidném očekávání příchodu dítěte se nedalo mluvit. Hádky pokračovaly se stejnou intenzitou, přestože jsem měla rizikové těhotenství. Policii jsem poprvé volala ve třetím měsíci těhotenství, kdy mne bil encyklopedií po hlavě. V euforii z toho, že budu mít dítě, jsem snášela veškerá příkoří.
Po narození syna bylo vše ve starých kolejích. Přesně tři týdny po císařském řezu jsem dostala další facku, až jsem upadla na zem. Bála jsem se o sebe i syna, ale přestože jsem byla ve vlastním bytě, nevěděla jsem, jak toto fyzické a psychické násilí zastavit, na koho se obrátit o pomoc.
Tajně jsem volala na Donu, Bílý kříž, navštívila manželskou poradnu. Všude mi radili utéci z tohoto vztahu co nejrychleji a soudně stanovit pravidla. Jenže rada je jedna věc, druhá je pak vlastní ukončení vztahu s otcem svého dítěte, když jste neprovdaná matka na mateřské a bez prostředků.
Když se synovi blížily tři roky, nastoupila jsem zpět do zaměstnání na původní místo, což bylo impulzem pro ještě větší psychické i fyzické násilí. Chtěla jsem po něm, ať se od nás odstěhuje, že takto žít nechci. Tvrdil, že si hledá byt, ovšem nic nehledal. Jemu to takto vyhovovalo.
Nakonec jsem si půjčila auto a jeho věci odvezla. Bláhově jsem si myslela, že mám vše za sebou. Klid jsem opět neměla, chodil mi dělat scény do zaměstnání, telefonoval mi ve dne i v noci, měla jsem denně 30 zmeškaných hovorů a 30 vulgárních sms. Do zaměstnání mi byl schopen telefonovat každé tři minuty, takže mne ze zaměstnání vyhodili.
Uplynuly tři roky plné stresu a strachu co bude dál, jaký útok na mne čeká. Dnes mám nové zaměstnání, které stále tajím. Konečně teprve nyní a v klidu si užívám syna. Na lásku nevěřím a chci zapomenout na svůj hrozný sen, který mi připomíná střapatá hlavička mého syna. Poraďte mi, prosím:
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 9. listopadu 2009. Anketa je uzavřena.
