Na chlapy mám smůlu
Zdeňka (39) přijela do porodnice sama. Svěřila se porodní asistentce, že ji partner opustil během těhotenství. A to si od tohoto vztahu slibovala, že to je ten pravý. Předchozí chlap ji totiž fyzicky týral a kvůli němu skončila na antidepresivech.
„Pak jsem byla ráda, že mám toho nového. Pomáhal mi i s malou z předešlého partnerství a teď jsme zase na rozchodu,“ přiznala Zdeňka. „No já mám takový štěstí,“ dodala hořce. „Asi mu nestačí jedna ženská, už jsem se s tím smířila. Ale za malou chodí a za malým taky snad bude chodit...“
Partner už se Zdeňkou a její dcerou nebydlel několik měsíců a nevypadalo to, že by se na tom mělo něco změnit. „Budu to mít všechno na krku,“ krčila smířeně rameny nastávající maminka. „A to jsem se nechávala přemlouvat. Já už jsem mimčo nechtěla. Říkala jsem, že už se na to necítím. Ale on ne, že to zvládneme,“ popsala.
Císařský řez na poslední chvíli Ivanu rozplakal, bála se o dceru |
Když prý partnerovi řekla, že budou mít miminko, tak byl šťastný. A ještě víc, když se dozvěděl, že to bude kluk. „A potom, po pár měsících, začal dělat kraviny,“ povzdechla si Zdeňka.
Kvůli odchodu přítele si prý pořádně pobrečela. „Doufám, že malej bude v pořádku, ten z toho musí bejt vystresovanej,“ dodala. „V těhotenství ženská potřebuje nějakou oporu, a tu jsem neměla.“
Přiznala také, že ji švagrová varovala. „Myslela si, že s námi nevydrží, že bude chodit někam za ženskejma a že prostě není pro rodinu,“ vysvětlila.
Na chlapy měla Zdeňka dosud prostě smůlu. „Všechno jim odkejvu a to je právě to špatně,“ odhadla příčinu toho, že to zase nevyšlo. Naštěstí jí s dcerou pomáhala maminka a slíbila pomoc i s miminkem. „Tak se to zvládne,“ dodala Zdeňka. „Děti jsou pro mě všechno. Žádný jiný zájmy teď nemám,“ přiznala s tím, že její největší sen je, aby byli zase rodina a všechno fungovalo, jak má.
Do porodnice ji přišla povzbudit švagrová a hned první slova patřila Zdeňčinu bývalému. „Já ho tady tak pošpinila, jakej je to zmetek,“ přiznala nastávající maminka. „No a co? Mělas mu jednu natáhnout,“ konstatovala rázná žena.
„Švagrová už tu je, tak můžeme pustit vodu,“ prohlásila vesele porodní asistentka. „Je čirá, bezbarvá,“ řekla spokojeně. „Teď je kontrakce, já to cítím, jak se tam tlačí ta hlavička,“ oznámila Zdeňce.
„Co ty ženský musej vydržet, to je hrozný,“ povzdechla si rodička. „Je to nespravedlivý, co?“ souhlasila porodní asistentka. „Já bych jim to taky dala vozkusit,“ dodala Zdeňka s tím, že je to poslední porod, tak si ho musí užít.
Bolesti ale snášela statečně, a když byl čas tlačit, poctivě následovala instrukce porodní asistentky. „Pojďte, hlubokej nádech a zabereme, ještě trošku do toho zadečku! Výborně, krásně vám to jde. Pojďte ještě jednou. Výborně, to je ono,“ povzbuzovala ji zkušená zdravotnice tak dlouho, dokud se Samuel (3 210 g, 50 cm) neprodral na svět.
„Vypadá naštvaně,“ usmívala se Zdeňka. „A jakej je dlouhej. A ty prstíky...“ Za podporu švagrové byla vděčná: „Jsem ráda, žes tu byla,“ děkovala jí, i když zřejmě by v duchu byla raději, kdyby v tuto významnou chvíli měla po boku milujícího partnera a otce svého syna.
