Nekonečné čekání na porod
Maminka dvou dětí, třiatřicetiletá Kateřina, přijíždí do porodnice sama. Nepřeje si, aby s ní byl na sále někdo z rodiny. „Porod si prostě potřebuju vyřešit sama,“ říká. „To je taková moje záležitost, sama se s tím musím nějak poprat.“
Ačkoli není v porodnici žádný nováček, přála by si císařský řez, protože prý má strach rodit klasicky. „Moje máma mi řekla, že se na porod dá zapomenout,“ vysvětluje. „Nedá. Nikdy na to nezapomenu.“
Kateřina je ovšem teprve ve 35. týdnu těhotenství, takže to vypadá, že jde o planý poplach. Minule sice rodila v 36. týdnu, ale personál porodnice má spíše pocit, že už to hlavně chce mít za sebou.
„Když vidím maminku, tak bych si přála, aby měla příjemný rychlý porod, aby tam nebyly žádné komplikace. Aby si odnesla příjemný zážitek a zase se ráda vrátila,“ vysvětluje porodní asistentka Eva Nyklesová.
Jenže čas ještě nenastal, a tak se Kateřina musí zase převléknout z noční košile do „civilu“ a vrátit se domů. Je z toho smutná a rozladěná. „Ono to snad nikdy nebude,“ povzdechne si. „Já už se na to můžu taky vy....“
Kateřina, která má ještě dva sourozence, se své mamince narodila v patnácti letech. „Do osmnácti měla tři děti a starala se o nás babička. Všechno, co jsme dokázali, bylo díky ní,“ vzpomíná.
Ve své domácnosti prý ona sama zavedla řád, kterému se přizpůsobil i manžel. „Na jednu stranu mi ho bylo líto, ale já doma nebudu mít nějaký cirkus,“ vysvětluje Kateřina.
Podruhé se vrací do porodnice zhruba o týden později s tím, že je jí hrozně špatně a na zvracení. Primář Vladimír Kališ však Kateřinu opět zklame.
„Když to zjednoduším, tak v tuto chvíli nevím, co s vámi je. Ale pravděpodobně to nesouvisí s těhotenstvím.“ A tak se natěšená rodička opět vrací domů a ve výtahu si od plic zanadává.
Ani třetí příjezd do porodnice ještě není tím pravým, takže opět zklamání. Ale pak už konečně přichází na plánovaný příjem s tím, že by se mohlo rozjetí porodu trochu pomoci.
Kateřina se zajímá o to, jak to dlouho trvá po vyvolání. Odpověď porodní asistentky, že u každého to trvá jinak, ji ovšem moc neuspokojí. Lékařka jí sdělí, že se bude do zítřka čekat na výsledky a pak se uvidí.
„Já bych jela domů,“ projeví k překvapení personálu porodnice své přání Kateřina.“Já sem furt jezdím, sem tam,“ stěžuje si. „A rodit nikdy nebudu.“ Odebere se tedy opět domů s tím, že se dostaví druhý den.
Pátý příjezd do porodnice se konečně ukáže jako ten pravý den D. Konečně Kateřině doktor Kališ sdělí radostnou novinu, že se bude rodit. Ačkoli se podle svých slov rodička moc bojí, porod probíhá v pohodě a když je Hanička na světě, personál porodnice tancuje nadšením.
