A když jsem ráno odházel a zametl všechny cesty k domu a ke garáži a vyrazil do kiosku pro noviny, padla mně do oka zajímavá věc: na celé naší ulici se oháněli s odhrnovači, lopatami a košťaty jen a jen samí chlapi.
Tedy vesměs mužové starší generace, ta mladší už zřejmě ve školách a zaměstnáních.
A tu mne napadlo, zda za nějakých pár drahných let, až dnešní emancipované ženy, durdící se nad "společenským předurčením" pohlaví a snící o smazání pracovních a společenských rozdílů mezi pohlavími, dospějí do důchodového věku, zda pak tyto ženy po ránu uvidím ohánět se odhrnovačem sněhu a lopatou, zatímco ten jejich bude doma připravovat snídani, dávat prádlo do pračky anebo žehlit košile a utěrky.
Nevím: možná to tak skutečně bude, možná je to na stará kolena přejde a docela rády se vrátí k alespoň trošku tradičnějšímu rozdělení rolí...
Ale možná to špatně chápu a takhle doslova to "sbližování až splynutí" mužských a ženských rolí ty dívky, ženy a paní, mluvící tak vehementně o emancipaci ( málem až do zrušení ženského a mužského rodu v gramatice), nemyslí.
Ono je totiž často mnohem lepší o něčem jen mluvit...
p.s. To to zase schytám!!!
A poezie na závěr? Krásná Apollinairova báseň Zvony, opět v překladu Karla Čapka:
Můj krásný cikáne můj milý
slyšíš to zvonů zvonění
že vidět nás my nemyslili
měli se rádi k zbláznění
My špatně jsme se schovali
a všechny zvony v celém kraji
s věží se na nás dívaly
a do světa to povídají
Pekařka s mužem Kačenka
Voršila Jindřich s Cypriánem
a Gertruda má sestřenka
i Marie hned příštím ránem
se usmějí až kolem půjdu
ach kam se mám pak uschovat
ty budeš pryč já plakat budu
já z toho umru snad
