Také si někdy povzdechnete, proč si zrovna vy musíte pokaždé najít za partnera takového sobce? Nebo proč vždycky narazíte na žárlivého despotu? Nebo snad na světě existují jen maminčini mazánci? Nezoufejte, stejné typy partnerů si vybírá zas a znova většina z nás. Podle psychologů je to proto, že se při jejich výběru řídíme určitým mechanismem, který aplikujeme pokaždé stejně.
Vybírat si stále stejného partnera je přirozené
Je prý úplně přirozené, že ve vztazích dokola opakujeme své role a vztahy z dětství. Nebo se nám podvědomě líbí partneři podobní rodičům opačného pohlaví. V takových vztazích se pak cítíme jako doma. "V prostředí nám známém umíme lépe fungovat," vysvětluje psychoterapeutka Erika Matějková ve své knize Jak řešit konflikty a problémy v partnerských vztazích (nakladatelství Grada). Ne vždy je však princip volby, který použijeme, pro nás ten nejšťastnější. Existuje totiž několik patologických mechanismů a i těmi se někteří z nás, bohužel, řídí pořád dokola.
Já ho zachráním
Některé ženy si například opakovaně vybírají za své protějšky alkoholiky, agresivní typy, asociály, jednoduše partnery společensky či morálně špatně akceptovatelné. Jsou přesvědčeny, že takovému muži vlastně jen chybí dostatek lásky a pochopení, které by mu dovolily do společnosti opět zapadnout. A jsou si jisté, že právě ony mu svojí láskou pomohou.
"Taková žena se staví do role zachránkyně," popisuje doktorka Matějková, jak se ženy svou bezmeznou péčí, oddaností a starostlivostí snaží takové muže změnit, aby je společnost akceptovala. Pokud se náprava samozvaným zachránkyním nedaří, nehledají však obvykle vinu nikdy u mužů samotných nebo u sebe, ale u nedostatečně tolerantního okolí. "Pokud výjimečně dojde opravdu ke zlepšení a začlenění do společnosti, vztah se často rozpadá," dodává psychoterapeutka smutnou pravdu, že v nových rolích spolu partneři obvykle neumí žít. A tak si žena brzy hledá nový objekt pro zachraňování. Ovšem ani muži - zachránci nejsou žádnou výjimkou.
Příklad z praxe psychoterapeutky: |
Jen chci, aby opětoval mou lásku
Další patologickou variantou výběru partnera je opakovaná volba někoho citově naprosto chladného k našim projevům lásky. "Žena si tak volí partnera, který neoplácí množství jejího citu svým citem," líčí doktorka Matějková takové soužití. Projevu lásky se však partnerka nedočká, ani když dělá vše, co muži na očích uvidí. I když mu v ničem neodporuje nebo mu vyjde vstříc i v naprostých maličkostech, on její cit jen a jen znevažuje.
Žena takového partnera se podle psychoterapeutky často propadá do pocitu sebelítosti střídajícího se se vztekem. Cítí se znevažovaná a opomíjená. Není si však vědoma toho, že za nastalou situaci vděčí především sama sobě. To ona si takového necitlivého partnera vybrala sama. A možná ne poprvé...
Jednou pozná, koho ve mně má
Docela častým příkladem patologického vztahu je vztah jednostranný. Tedy takový, který existuje jen ve fantazii jednoho člověka, zatímco ten druhý o něm reálně vůbec neuvažuje. To však není zamilované straně překážkou pro to, aby pro svého vyvoleného dělala vše, jako kdyby spolu opravdu nějaký vztah měli. Už brzy přeci musí i ten druhý poznat, že k sobě patří, a pak budou konečně spolu.
"Nevnímáme a nechceme slyšet upozorňování odmítajícího partnera, že naše naděje o budoucnosti vztahu jsou mylné," popisuje psychoterapeutka typické chování zamilované strany, která si dokáže vše interpretovat do pro ni přijatelnější verze. Nejčastěji takto podle ní reagují lidé trpící nedostatkem vlastní sebedůvěry, kteří byli odmítáni a nepřijati rodiči v dětství. Svůj život pak tráví v bludném kruhu fantazií, nadějí a bohužel i samoty.
Příklad z praxe psychoterapeutky: |
Máme společného koníčka, ale jinak už nic
V některých případech se ukáže naše volba partnera jako patologická až po dlouhých letech spokojeného soužití. A to tehdy, je-li to jediné, co nás drží pohromadě a naplňuje naše rozhovory a dny, náš společný koníček. Ať už je to společné studium, projekt v práci, nebo třeba chov psů. "Tento typ vztahu je někdy zavádějící, s partnerem trávíme mnoho času společným zájmem, máme si o čem povídat," ilustruje doktorka Matějková, proč je tak těžké odhalit, že v jiných tématech spolu už tak nesouzníme.
Pokud je však oblast společného zájmu pro nás velmi důležitá, nebo jsme spíše nesebevědomí, nejistí lidé, tak podle psychoterapeutky můžeme toto ojedinělé souznění zaměnit s láskou. "Je přece tak naplňující, když najdeme partnera, který nám rozumí," píše ve své knize. Problém samozřejmě nastane, jakmile svého společného koníčka ztratíme. Pokud nás nic jiného nespojuje, rozumět si obvykle velmi rychle přestaneme.
Příklad z praxe psychoterapeutky: |
Miluji, jak je jiný
Nejspíš nejméně zhoubný, ale i tak nikam nevedoucí způsob výběru partnera je, pokud se necháme stále znovu okouzlovat pro nás nevšedním životním stylem či vlastnostmi, které bychom my sami rádi měli. Daňová účetní se tak zamiluje do dobrodruha bez řádu, introvertní samotář obdivuje velmi společenskou ženu, která se umí bavit vždy a všude, žena s potřebou být neustále ujišťována o své hodnotě se zamiluje do citově chladného partnera.
"To, co v nás ze začátku vztahu vzbuzuje fascinaci a obdiv, po vyprchání fáze zamilovanosti přechází v to, co na partnerovi nejméně tolerujeme," vykresluje doktorka Matějková postupnou změnu našeho názoru na vztah s někým, kdo je úplně jiný než my a jehož touhám proto vůbec nerozumíme. Vztah pak záhy končí naším rozčarováním. Naneštěstí si svůj omyl mnohdy neuvědomíme a bez váhání opět propadneme někomu s podobným neodolatelným kouzlem.
Přestože každý popsaný patologický mechanismus výběru partnera je jiný, mají všechny jedno společné. Ani jeden z nich nevede ke šťastnému vztahu. A proto, pakliže nám současný vztah nevyhovuje, nemusí někdy stačit pouhá výměna partnera. Možná je potřeba změnit i kritéria, podle kterých si jej vybíráme.