Ona
S partnerkou Pavlou Škutinovou má Lukáš Pollert šest dětí. Na snímku jsou...

S partnerkou Pavlou Škutinovou má Lukáš Pollert šest dětí. Na snímku jsou (zleva): Metoděj, Antonín, Jan, Juliana a Ema. Na fotografii z roku 2014 chybí ještě Lea, které tehdy byly 4 měsíce. | foto: Markéta Navrátilová

Lukáš Pollert: Už si nemůžu dovolit pít pivo, živím šest dětí

  • 153
"Největší změna v životě je první dítě, pak už prostě jen přibývají další," směje se vodácký olympijský vítěz z roku 1992, dříve proslulý pivními rebeliemi či prodejem medailí, dnes lékař a otec tří synů a tří dcer v rozhovoru pro Víkend MF DNES.

Přiznejte se: že vy si chodíte do té práce občas odpočinout?
No jasně. V práci jako anesteziolog umím uspat pacienty do minuty, doma mi to s dětmi trvá celé hodiny.

Nedokážu si nekonečnou šichtu šestinásobného otce představit.
Občas zbude chvilka klidu večer po desáté, než padnu únavou. To když se podaří všechny děti po dvou hodinách uspávání konečně uložit. Znáte to: jakmile po nich něco žádají rodiče, neustále objevují důležitější činnosti a mají na všechno spoustu času.

Jak se to vlastně přihodilo, že máte šest dětí?
To tamten (ukazuje vzhůru). Přišlo to samo, my jsme rozhodně nic neplánovali. Vždyť jsme s dětmi začali relativně pozdě, první jsme měli ve 33 letech, no a pak přicházely další a další. Ale jak jsem dlouho otálel s prvním dítětem, o to víc se mi to později zalíbilo. Už si ani neumím představit mít méně dětí. Moc rád s nimi trávím čas.

To se ovšem zásadně tluče s nutností hodně pracovat, abyste tu velkou rodinu uživil.
No. Teď zrovna řeším, že už nám nestačí naše sedmimístné auto.

Děláte si řidičák na autobus?
Ten naštěstí nepotřebuju. Do devíti sedadel stačí běžný řidičák. Ale musím koupit větší auto.

Lukáš Pollert

  • Narodil se 24. března 1970 v Praze.
  • Na sklonku 20. století proslul prodejem svých olympijských medailí. Utržených 150 tisíc za zlato z vodního slalomu v Barceloně 1992 a stříbro z Atlanty 1996 věnoval protidrogové nadaci Drop In.
  • Vrcholový sport opustil v roce 2000, od té doby se naplno věnuje medicíně: zprvu jako internista, poté lékař urgentního příjmu Ústřední vojenské nemocnice v Praze a nyní coby anesteziolog v pražské motolské nemocnici.
  • Zkoušel též prorazit v politice na Praze 6, kde bydlí, s heslem "Víc veřejných záchodků!“, ale i s tím před pár lety skončil.
  • Veškerý čas věnuje rodině, s partnerkou Pavlou Škutinovou má 6 dětí, jsou to: Ema (11 let), Jan (9 let), Antonín (7 let), Metoděj (5 let), Juliana (3 roky) a Lea (4 měsíce).

Pomůže vám přitom jméno olympijského vítěze?
Bohužel, tohle už dávno nefunguje. Pacienti mě ještě občas poznají, ale sponzoři? Vždyť jsem vidět jen v práci, doma, v Kauflandu a v Bille, tam jsem pečený vařený. Dělal jsem sice před pár lety nějakou reklamu, ale výdělek je pryč. Provoz velké rodiny je celkem nákladný.

Kolik obvykle dáte za nákup?
Jezdím nakupovat tak dvakrát týdně. A pokaždé nechám u pokladny aspoň tři tisíce.

Za co utrácíte nejvíc?
Šílené peníze stojí jogurty. Dám deset patnáct korun za kelímek, přivezu jich domů deset a druhý den můžu jet znova.

Koukáte na akční slevy?
Teď už začínám. Dřív mi to přišlo jako úplná blbost, ale když jsem zjistil, že žijeme na dluh, začal jsem hledat možnosti úspor. Třeba vybavení pro děti nakupujeme zásadně v bazaru nebo na internetu z druhé ruky. A musím říct, že to není vůbec špatné.

Kolik máte pracovních úvazků?
Dva: sloužím tady v motolské nemocnici a pak ještě na záchrance. Víc už bych toho vážně nezvládl.

Oslovila vás před časem lékařská protestní akce Děkujeme, odcházíme?
Kdepak, já se poslední hromadné akce zúčastnil v roce 1989, to byla taková ta celonárodní, studentská. Vzpomínáte?

Samozřejmě. Ale vraťme se k vám: venku byste si patrně vydělal násobně víc, proto přece lékaři odcházeli.
Pro mě to není. Sám rozhodně nikam nepůjdu, navíc s dětmi je to teď naprosto vyloučené.

V čem se skrývají soukromé nástrahy šestinásobného otcovství?
To neumím říct v jedné větě, vlastně ani v deseti větách. Asi takhle: ať už jsem doma, nebo ve službě a moje Pavla mi telefonuje, nástrahy se neustále sčítají, tedy spíš násobí. Šest dětí různého věku má šest různých požadavků v jednu chvíli, a než byste stihli vyřešit třeba jen jeden, už jsou tu další věci. Pak nastupuje třídění podle důležitosti problémů.

Jaký na to máte klíč?
Ten je naprosto jasný: zdraví je na prvním místě. Pokud máte na plotně vařící vodu a po hrnci se sápe malé dítě, které tomu nerozumí, je priorita naprosto jasná ve srovnání například s tím, že další děcko jde ven do deště jen v ponožkách, nemluvě o dalších dvou, kteří se hádají o nějakou hračku.

Ale i malicherné spory musíte coby rodičovská autorita nakonec vyřešit, ne?
To je těžké. Moje zkušenost je, že do toho není radno zasahovat, protože nikdy nemůžu znát všechny okolnosti. Jsou to dlouhodobé záležitosti, děti si přesně pamatují, co kdo kdy měl půjčené a na jak dlouho, to jsou úplné ságy. Když už mě dotlačí k nějakému řešení, je to jako ve válce: spravedlnosti nedosáhnete, to prostě není možné, vždycky někdo něco odnese i za někoho jiného.

Jako že si vlastní děti třeba i popletete?
I to se stane. Oni jsou neustále v pohybu, a když se na ně zrovna úplně nesoustředím, v mžiku vedle mě stojí někdo jiný. Takže já třeba řeknu Jane, ale on už tam mezitím je Antonín.

Neztrácíte jako popleta rodičovskou autoritu?
Ale to snad ne. Zasmějeme se a jedeme dál.

Ujedou vám někdy při tom neustálém napětí nervy?
To vůbec ne.

Čili výprask vaše děti neznají?
Já vždycky postupuju od domluvy přes sankce a teprve nakonec, když to nejde teoreticky, musí to jít prakticky. Potíž je, že někdy ani ty fyzické tresty nepomůžou.

Co pak?
To je právě to, co vás nikdo nenaučí. Všechny dárky od Ježíška jsou zabavené, všechny možné zákazy rozjeté, a co teď? Člověk se pořád učí, jenže na tohle bohužel neexistuje žádná příručka.

Co jste si musel v životě jako šestinásobný otec odpustit?
Já osobně nic podstatného, ale o jednu věc jsem připravil děti: když máte jedno, můžete se mu věnovat samostatně, třeba s ním někam jít, něco mu vysvětlovat klidně i pár hodin. Tohle s velkou smečkou nejde, ale zase se děti společně hodně zabaví už samy.

Takže zatímco si potomci spokojeně hrají, rodiče si otevřou víno a relaxují?
Chacha, tak to vážně ne. My si především každý den musíme sednout a vymyslet, co, kdo, kdy, jak a kam, a všechno zkombinovat s mými službami. Tahle logistika je strašně vysilující.

Už jste zapomněl potomka ve školce?
Samozřejmě! Jedu, dojedu domů a nemám dítě. Ale to není katastrofa. Prostě se vrátím do školky nebo do družiny a vyzvednu ho. Oni ho domů samotného nepustí. Někdy se toho prostě sejde hodně, to pak zapomenete raz dva. Ale pozor, my si s Pavlou nestěžujeme, i když nemůžeme jít ani nikam na večeři. Jsme za děti šťastní, je to součást našeho vztahu.

Vaše partnerka je taky lékařka. Pomáhá vám doma hospodyně nebo chůva?
Ne. Pavla je doma a stará se o děti sama. Myslím, že už to tak zůstane.

A jak pomáháte doma vy?
Skoro každý den je potřeba poopravit nějaké rozbité věci vteřinovým lepidlem, dál zkontrolovat žákovské knížky a domácí úkoly. Snažím se dohlédnout na hru na housle, kytaru a klavír, ale upřímně - spíš se jen snažím. Zatím to zvládám, protože to pořád ještě umím. Až přijdou ve škole diferenciální rovnice, tak asi přituhne.

Sám jste ze tří dětí. Je možné nějaké zkušenosti z vlastního dětství převést na nynější dvojnásobnou rodinu?
Na ty úplně malé děti ne, to si člověk ani nepamatuje. Ale vzpomněl jsem si, jak mě táta učil lyžovat. Potkal jsem vrstevníky, kteří si vzpomněli taky, dali jsme tak dohromady oddíl SK Lajdáček, máme na horách chalupu, dvacet dětí tam s námi jezdí každý zimní víkend a můj syn Jan patří ve svém věku mezi nejlepší v republice.

Překvapujete mě. Vy jste přece před pár lety prohlásil, že sport je směšný, a teď k němu sám aktivně vedete potomky?
Já to upřesním: řekl jsem, že sport je infantilní. Což znamená pro děti v pořádku. Já si taky jdu jednou za rok zacvrnkat kuličky, ale abych to trénoval denně? To fakt ne. Pro děti je sport velmi dobrá příprava na život. Když nic jiného, naučí potomky disciplíně formou, která je pro ně zábavná. Děti jsou hravé, takže k dětství sport rozhodně patří.

Očima autora

Pro rozhovor vybral své pracoviště v motolské nemocnici, a přestože jsme se kvůli akutním případům museli sejít nadvakrát, on vypadal i v té stresující službě náramně v pohodě. Letos mu bylo 44 let, ale Lukáš Pollert vypadá aspoň o 10 let mladší. Jako když brázdil divokou vodu s pádlem a sbíral světové medaile. Přitom sportovní časy jsou dávno pryč. Dnes pracuje jako lékař a má šest dětí. Na první pohled samé stresující okolnosti. Jenže jemu to očividně svědčí.

Co když ho budou chtít dělat i v dospělosti? Vždyť táta byl úspěšným vzorem.
Ale tak proč by si nemohly sáhnout na světový sport, když na to budou mít? Myslím, že to je v rané dospělosti taky dobrá zkušenost. Vrcholový sport člověka naučí, že pro úspěch je potřeba dělat hodně a nejsou to vždycky jen příjemné věci. Ale všechno má své limity. Umět čutat merunu je pro dospělý život nepraktické. Něco vyhrajte, pak jděte v životě dál.

Pojďme tedy dál. Partnerka vám porodila šest dětí. Už jste ji požádal o ruku?
Ještě ne.

Proč ne?
Nebyl čas.

Chodíte k porodu?
Pravidelně.

Jako lékař? Nebo jako ženina podpora?
Řekněme si to na rovinu: v porodnici otec mnoho nezmůže, tam jsou na porody odborníci. Ale když to ženě pomůže psychicky, rád ji v tu chvíli podpořím. Pro mě tam byl zároveň pokaždé lákavý moment překvapení, protože jsme si nikdy nenechali prozradit dopředu pohlaví dítěte.

Stalo se módou zaplatit si konkrétního porodníka. Také jste šli touto cestou?
Já pracuju ve státní nemocnici, ve státní zdravotnictví mám naprostou důvěru. Rodili jsme ve třech státních porodnicích: v Motole, ve Vrchlabí a u Apolináře. Všude jsme byli spokojeni i bez výběru porodníka.

Doma jste nerodili?
Ačkoli všechny naše porody proběhly bez komplikací, tvrdím, že rodit se má v porodnici. Ano, v devětadevadesáti případech ze sta se nic nestane, ale když nastane problém, jde o život matky i dítěte, a to v řádu minut. Tak proč to pokoušet? Z mých zkušeností to není žádná hrůza ani s prostředím, ani s chováním personálu, což jsou hlavní argumenty odpůrců porodnic. Že se občas někdo na někoho utrhne, to se přece stává i v životě.

Je Česká republika dobře zařízená pro život tak velké rodiny, jako je ta vaše?
Máme tady McDonaldy, metro, drogerie, hračkářství, knihkupectví, hodně supermarketů, školky, školy, dost slušné zdravotnictví, spoustu dětských hřišť. Já mám pocit, že tady pro život velké rodiny nic nechybí. I když, nějaké mouchy bych vlastně taky našel.

To jsem zvědav.
Vadí mi nekonečná výstavba tunelu Blanka, protože pořád marně čekám na kratší cestu z domova na vodácký kanál v Troji. A pak mě rozčilují bezohlední čeští řidiči, kteří nepustí chodce přes silnici ani na přechodu. A to bych řekl, že máme přechodů ve srovnání se zahraničím ještě málo.

Vida, máte nové politické téma. S navýšením počtu veřejných záchodků na Praze 6 vám to před lety nevyšlo, tak to můžete zkusit s přechody pro chodce.
Na politiku mi teď nezbývá čas.

Třeba zase nějaký přibude. Děti povyrostou, budou samostatnější...
To je ještě daleko. Nejstarší, jedenáctiletá Ema už se o ostatní sice občas postará, ale pořád máme doma dost práce.

Zastanou nějaké práce už i děti? Já si vybavuju, že jsme doma s bratry každý týden uklízeli.
Příležitostně s něčím pomůžou, ale na nějaké pravidelné povinnosti je brzo. Teď jsou pro ně hlavní školy, školky, sport a koníčky: Ema má klavír, Jan housle a Toník kytaru.

Jak se všichni i s těmi koníčky doma poskládáte?
Máme dva dětské pokoje: v jednom děti spí, druhý slouží jako herna. Zatím jsou tam jen tři školní stoly, ale vlastně to nevadí, děti se stejně nejradši učí u našeho velkého jídelního stolu, který jsme si nechali vyrobit, abychom se k němu vešli celá rodina.

To vypadá jako pohádková idylka.
Ano, také je. Avšak se šesti dětmi u stolu panuje přirozeně neklid. Někdo se zlobí kvůli jídlu, další kvůli hračce, jiný třeba kvůli nějaké blbině. A rozlitá voda se šťávou je pravidlem.

Co televize? Stále zvládáte život bez obrazovky?
Pohádky doma samozřejmě máme, pouštíme je dětem z disků na počítači. Televizi nemáme a nechceme. Ta má daný program, a proč bychom měli svůj denní režim řídit podle ní? U nás se pohádka případně pustí, až když je vše hotové a splněné.

Jak se dělá dovolená s takovou tlupou dětí? Jde to vůbec?
My to máme trochu jinak. V zimě trávíme prakticky všechny víkendy na lyžích, na to padne dost volných pátků, a v létě jezdíme na vodu. To nasedneme s partou tatínků do vlaku, naložíme dvacet dětí, stany, spacáky, kotlíky i ešusy a jedeme na Šumavu, kde splouváme Teplou Vltavu nad Lipnem. To je nádhera, děti to baví a nás taky, tam ani v sezoně skoro nikdo není.

Máte tři kluky a tři holky. Povězte mi, s kým vycházíte líp?
Velmi zjednodušeně by se snad dalo říct, že holky jsou o něco hodnější, zatímco kluci jsou paličáci, kteří si stojí za svým stůj co stůj. Ale nakonec je to s každým nějak jinak, každý je silná individualita.

Šesté dítě se vám prý narodilo, zrovna když umřel váš táta. Nevadilo by vám o tom mluvit, jak se v takový den člověk cítí?
Nevadí mi o tom mluvit, ale nevím, co se o tom dá napsat.

Zkuste prostě popsat, jak vám bylo.
Otec byl hodně nemocný. Přivezl jsem Leu z porodnice, on z ní měl radost a za čtyři hodiny zemřel. A já měl radost, že ji ještě viděl.

Máte pro děti nějaké vysněné životní cíle?
To nechávám na nich. Díky Pavle a mně jsou na světě a teď už se musí snažit. My je budeme podporovat, jak budeme umět. Ale plnit si prostřednictvím dětí nějaké vlastní sny? Takové ambice určitě nemám. Samozřejmě jim můžu pomoci na divoké vodě nebo na lyžích, protože k tomu mám blízko.

Zkuste porovnat příchod prvního a šestého děcka na svět z vašeho pohledu.
Poprvé je to nejsilnější prožitek, je to něco absolutně nového. Strašně silná emoce. Pošesté už člověk ví, jak to všechno probíhá. Ale jeden pocit zůstává pořád stejně silný.

Co máte na mysli?
Člověk si uvědomuje obrovskou zodpovědnost za bytosti, které přivádí na tento svět, ve kterém se přitom ani sám pořádně neorientuje.

Co chlapské zapíjení příchodu dětí na svět? I to se v čase nějak mění?
Emu jsem jako první dítě samozřejmě zapil, to jsem byl doma ještě sám, všichni byli v porodnici. U ostatních už nebyl čas. Žena byla v porodnici a já hlídal doma děti.

Býval jste coby olympijský vítěz vyhlášeným pivařem. Najdete dnes ještě coby šestinásobný otec čas zajít si s kamarády na pivo?
Pivo už nepiju. Jakmile si člověk dá jedno, dostane se do takového blaženého stavu, že si klidně sedne a nedělá vůbec nic. A to já si nemůžu dovolit. Vždyť živím šest dětí.

Rozhovor vyšel v sobotní příloze Víkend DNES 31. května 2014.