Multitalent jste byla od dětství: zpěv, herectví, tanec, stepování, moderování, všechno vám šlo. Jak na vás v tak nízkém věku působilo, že jste byla známá a slavná?
Já to tak nebrala, neměla jsem příliš čas vnímat okolí. Buď jsem byla ve škole, nebo jsem točila – a když jsem zrovna netočila, tak jsem řádila s holkama venku, dělaly jsme přemety a stojky, anebo jsem byla na tenise, plavání či soutěži v tancování. Pořád bylo prostě co objevovat, čím se zabývat a co zlepšovat.
Neměli o vás rodiče trochu strach?
Myslím, že k tomu neměli důvod. Věděli, že to, co mě baví, si ohlídám a proti tomu, co mě nebaví, jsem se vždycky uměla postavit. Ze života mi tak vymizel klavír a gymnastika.
Kromě práce na rozvíjení talentů pro vás bylo vždy důležité i vzdělání. Vystudovala jste FF UK, ovládáte několik světových jazyků… Vážně vás to vždycky bavilo?
Když mě něco nebavilo, tak jsem si to v sobě uměla nastavit tak, aby mě to bavit začalo, třeba fyzika. Té jsem nerozuměla vůbec a to, čemu nerozumíte, ve vás prostě oheň nezažehne. A tak jsem to ve škole dělala tak, že jsem chodila plavat a během trénování kraula a znaku jsem si v hlavě opakovala slovo od slova jednotlivé kapitoly z učebnice fyziky. Pochopit fyziku se mi sice stejně nikdy nepodařilo, ale aspoň jsem si tím perfektně trénovala paměť, což se mi pak v divadle mnohonásobně vyplatilo.
Mnoho takto úspěšných dětských hvězd vzplane, ale vyhasne, nedejbože shoří, když vzpomenu třeba Macaulaye Culkina z vašeho oblíbeného filmu Sám doma. Čí je to zásluha, že vás sláva nesemlela, ale mohla jste na ní dál stavět kariéru?
Možná to bylo trochu tím, že jsem vídávala slavné lidi běžně už od malička, a tak jsem neměla cíl být populární nebo slavná. Nepřišlo mi to až tak moc zajímavé. Spíš jsem to vždycky brala jako vedlejší produkt práce, kterou dělám. Ale hlavně je to, myslím, tím, že jsem se už v devíti letech do natáčení, hraní, zpěvu a postupně i dabingu prostě zamilovala. Taky mě určitě drželo nohama stále na zemi to, že mi moc lidí nikdy nemazalo med kolem pusy a někde ve mně se musel zapnout bojovný modem, který všemu mému snažení vždycky dodával šťávu.
Co kdyby za vámi teď přišli producenti nějakého dětského pořadu s nápadem zapojit do něj vaše syny. Jak byste se na takové výzvy dnes dívala jako maminka?
Kluci teď objevují svět. Chceme pro ně oba s jejich tatínkem, aby si sami našli, co je baví a co jim bude v životě dělat radost, a v tom je budeme bezvýhradně podporovat. Pár nabídek na nějaké pořady s klukama jsem už sice opravdu dostala, ale nepřijde mi, že by to patřilo na jejich životní cestu. Že to byla moje volba, ještě neznamená, že to u nich bude stejné.
Co kluky momentálně nejvíc baví a zajímá?
Dinosauři. Ti jsou jako téma absolutně nevyčerpatelní.
Prožila jste se syny a bývalým manželem hodně let v Kanadě. Co vám na této zemi učarovalo a po čem se vám nestýská?
Nestýská se mi po montrealské zimě, ta byla totiž opravdu šílená. Ale zjistila jsem, že si člověk zvykne vážně na všechno. Stýská se mi po podzimních barvách, po divoké kanadské přírodě, a také po anonymitě, která tam byla velmi blahodárná a ryzí.
Máte v plánu se tam stále vracet už kvůli synům, nebo tato etapa prostě skončila?
Neskončila. Nemůžete si ze srdce na povel vyrvat osm prožitých let. Takže se do Kanady stále vracím jak kvůli práci, a to vždy ve dnech, kdy jsou děti se svým tatínkem, tak i kvůli klukům, pro které je to jejich domov a mají to tam rádi. Ostatně i pro mě se stala Kanada druhým domovem. Sice drsným a neúprosným, ale nezapomenutelným.
Obávala jste se něčeho po návratu do Čech? Přece jen jste musela čelit bulváru, spekulacím, dohadům…
Už před manželstvím mi bulvár přisuzoval každého, kdo kolem mě třeba jen prošel, ale teď je to ještě absurdnější. Nicméně když se po čase ukáže, že opravdu s nikým z těch „odhalených nešťastníků“ nechodím, tak je najednou ticho po pěšině a bulvár dělá jakoby nic. Jako že oni vlastně ani nic ty tři týdny nepsali. Pštros je i s hlavou v písku proti bulvárním novinářům velmi nenápadný tvor.
Jak se to dá zvládnout s úsměvem, bez kterého se na veřejnosti vůbec neobjevujete?
Jde asi jen o to nebrat se moc vážně. Umět se na to podívat z jiné perspektivy, třeba z úhlu pohledu hořících australských lesů nebo očima někoho, kdo řeší vážné zdravotní problémy. Hned pak vám dojde, jak jsou nějaké spekulace úplně směšné a k ničemu. Jen škoda toho zbytečně popsaného papíru...
Nepřipadá vám přece jen po letech v Kanadě ten český showbyznysový rybníček poněkud malý?
Nás je tu pravda sice méně, ale kreativita v lidech je tady v Česku obrovská. Vznikají krásné filmy, píšou se skvělé knihy a divadlo je dokonce úplně skvostné. Takže ve velikosti území a počtu obyvatel to opravdu není.
Sice vám bude v březnu 40 let, ale stále vypadáte mladě, i hlas máte dívčí. Nicméně jak se cítíte uvnitř, když už víte, že život umí být i hodně nefér a bolí?
Víte, říká se, že člověk dostane vždy od osudu naloženo tolik, kolik unese. Takže jsem dostala svou porci a musela se s ní poprat. Ona by asi stejně byla nuda, kdyby bylo všechno pořád jen zalité sluncem. Člověk si také začne víc vážit lidí a přátel, kteří mu podají ruku ve chvíli, kdy se ocitne pod bodem mrazu. Je to v každém případě velká životní zkušenost.
26. února 2013 |
Vaši rodiče žijí ve stabilním manželství, určitě jste to samé chtěla dopřát i svým synům. Jakou chybu už nebudete ve vztahu opakovat?
To asi nejde takhle říct. Beru to tak, že měl zřejmě život jiné plány. Není mi vlastní hledat chyby u jiných, spíš celý život bojuji s přílišnou sebekritikou. Ale myslím, že je obecně výhodnější, když nemá muž příliš volného času, a také když není všechno kolem dětí a rodinného fungování jen na ženě, protože ta je pak unavená, zatímco on si dělá, co chce. To bych asi nikomu nedoporučovala. Ovšem kdoví? Nemám recept na manželství.
Teď se opravdu necítím připravená na nový vztah, přiznala Vondráčková |
V jednom rozhovoru jste řekla, že váš budoucí muž a parťák pro vaše syny by se vás měl umět zastat, měl by mít smysl pro humor, nebrat se vážně. Jak vlastně vnímáte dnešní muže?
Tady u nás v Česku? Jsou odrazem výchovy hlavně nás, svých matek. Jsou vychováváni mnohem benevolentněji a zdaleka ne tak přísně jako dívky. Jsou to téměř králové rodiny a v mamahotelu setrvávají mnohem déle než právě holky. Je to trend, ale nevím, jestli je to dobře. A neumím posoudit, jak potom fungují jako tátové. Na druhou stranu vidím často v MHD páry, kde se tatínkové aktivně starají i o děti v kočárcích, a to mi přijde moc fajn, takže nebude všechno jen špatně.
A muži, které jste poznala v zahraničí, jsou v něčem odlišní?
Konkrétně v Kanadě jsem nechápala, že když jsem šla s dětmi v sobotu či v neděli do parku, potkávala jsem s dětmi jen samé táty. Byla to pro mě trochu záhada, ale po pár letech jsem zjistila, že o víkendech tam mají prostě děti na starosti tatínci, aby si mohly ženy odpočinout a věnovat se samy sobě a byly pak pro své muže krásnější a pro děti odpočinutější. To my, české maminky, jsme venku s ratolestmi, pak vaříme oběd, pak nás opět čeká odpolední program s rodinou, chystání večeře, a protože o víkendu potomci z nepochopitelných důvodů vstávají minimálně o hodinu dřív, než je nutné, tak už v osm večer padneme za vlast.
Případné zájemce o víc než přátelství prý zatím úspěšně odpálkováváte. Potřebujete si něco odžít, nebo prostě momentálně nemáte na lásku čas, chuť ani náladu?
Nějak nejsem schopna vrhnout se do vztahu po sedmi letech manželství a roce a půl kotrmelců a turbulencí všeho druhu. A taky teď mužskému pokolení zrovna moc nevěřím. Teda vůbec... Takže proč bych někoho hledala? Mám dva syny, o které se starám, a vracím se pomalinku do práce. To mi teď naprosto stačí.
Natočila jste novou písničku s Julianem Záhorovským Umřu s tebou, na stole máte pár filmových nabídek, chcete se znovu vrátit do divadla... Kam se bude dál ubírat kariéra Lucky Vondráčkové?
To bych taky ráda věděla. Ale po těch deseti letech divadelní abstinence mě moc láká a vábí činohra. Dabing je moje velká láska a film je jasná věc, tak uvidíme, co všechno a jak dopadne. Nechávám se ráda překvapovat a hlavně jsem už přestala plánovat. Písnička s Julianem má krásné ohlasy u lidí a duet Stanice svět s Radimem Flenderem si zase vede skvěle v hitparádách, takže po hudební stránce mám z těchhle dvou talentovaných kluků velkou radost.
Určitě se teď můžete opřít i o svou rodinu, minimálně ohledně péče o syny, když budete pracovat. To musí být pro vás vnitřně velký bonus oproti Kanadě…
Já to beru tak, že babičky a dědečkové jsou pro děti úžasní, když jsou prázdniny. Přes rok se starám a vždycky jsem se starala sama. Měla jsem děti ve věku, kdy jsem na ně byla připravená a měla jsem na ně čas. A to nemám v plánu nijak měnit. Prostě když jsou u mě, tak jsem s nimi pořád, na každém kroužku, na každé školní akci, každý večer, každé ráno... Jsem taková máma -závislačka!
Věčně osamělá Lucie Vondráčková: Ulicemi bloumá, jediným společníkem je mobil |
Bývala jste zapálená chodkyně po Praze. Vrátila jste se zpět k tomuto svému pražskému životnímu stylu? A jaké sporty vás ještě baví?
Nevracím se k chůzi, protože jsem ji nikdy neopustila. Ani v Montrealu, ani během tříměsíčního studia v Los Angeles, ani nikde jinde. Chůze pomáhá přemýšlet, soustředit se, urovnávat myšlenky, nadechnout se, uklidnit se, a ještě jste díky ní fit. Takže proč dávat přednost autu? Jinak moc ráda plavu, hraji tenis, bruslím, tancuji…
Jak relaxujete, když máte vzácnou možnost absolutně vypnout a můžete si naplánovat den jen podle sebe?
Jdu se podívat na kolegy do divadla, zajdu do kina, jedu s kamarády pryč z Prahy, čtu si, tancuji anebo nacházím nové cesty po Praze. Vždycky se někde ztratím a objevím díky tomu něco nového. Nejsem moc fanda takových těch spa, vířivek a saun. To si jdu radši zaplavat až do úplného vyčerpání.
