Kde jste vůbec přišla ke svému jménu?
Můj partner a otec čtyřměsíční Josefíny se tak jmenuje. Pracujeme spolu, je se mnou u každého focení. Chtěla jsem jeho jméno přijmout za své, protože všechno, co udělám, je z půlky jeho práce.
Vaše společné jméno se nedávno dostalo do povědomí veřejnosti, když několik časopisů včetně Magazínu DNES uveřejnilo vůbec první společné fotky Karla Gotta, Ivany Macháčkové a jejich dcery Charlotty. Jak se stalo, že jste je fotila právě vy?
Seznámila jsem se s nimi v únoru při focení k rozhovoru pro ONU DNES. S Ivanou jsme si padly do oka - a to nejen proto, že jsme tehdy obě byly zhruba ve stejném stadiu těhotenství. Když se jí Charlotta narodila, chtěla si s ní nechat udělat krásnou kolekci společných fotek, a zavolala mi. To jsem nemohla odmítnout.
Karel Gott se přidal spontánně?
Karel byl úžasný! Vtipný, galantní, skvělý. Vím, že to říkají všichni, ale on je vážně obrovská osobnost. Mohla jsem ho poznat blíž, protože ke konci focení se úplně uvolnil. Miluju ty okamžiky, kdy si lidé přestanou hlídat objektiv a zapomenou na mě. Tehdy přicházejí ty nejkrásnější a nejopravdovější snímky.
Na několika snímcích byl do půl těla nahý stejně jako Ivana. Svlékáte své objekty běžně?
Ta fotka vznikla úplně náhodou. Charlottka byla nahá a já vycítila moment té něžné intimity a zeptala se ho, jestli by se nesvlékl taky. Čekala jsem, že mě odmítne. Ale Karel? Beze slova sundal tričko a zeptal se mě, jak se má postavit.
Překvapilo vás to?
Ano. V tu chvíli mi dal do rukou obrovskou důvěru. Já bych toho nikdy nezneužila, ale to, že on to v ten moment věděl, svědčí o jeho hluboké intuici.
Známé osobnosti fotíte stále častěji. Dozvěděla jste se o nich něco, co jste předtím nevěděla?
Dřív jsem se jich trochu bála. Byla jsem dost plachá a nervózní. Skoro vždycky to byli ti lidé, kdo začaly komunikovat se mnou, a já pak byla překvapená, jak jsou ve skutečnosti strašně milí a příjemní, ale hlavně úplně normální.
Z koho jste měla největší strach?
Z Venduly Svobodové.
Z Venduly Svobodové? Jak to?
Ona ze mě měla taky strach. Nevíme proč. Měla jsem ji fotit pro ONU DNES u ní doma, byla jsem z toho trochu roztěkaná, nevěděla jsem, co můžu čekat. A na konci to pro mě bylo jedno z nejkrásnějších focení, jaké jsem kdy zažila.
Čím to ?
Její nesmírně velkorysou a laskavou osobností. A pak, ona má ještě jednu vlastnost, která je pro fotografku hodně cenná: ničeho se nebojí. Tančila nám v lese a rozhazovala kolem sebe listí, ležela na trávě, i když byl březen, ale co víc, klidně šla do ledového rybníka, protože já jsem v tom viděla nádherný záběr. Nikdo jiný ze štábu tam neměl odvahu vlézt, a ona šla.
Tehdy to v tom rozhovoru vysvětlovala tak, že když už šla do Vyvolených, proč by nešla do studeného rybníka.
To mě nepřekvapuje. Přes to, jak je známá a co všechno si prožila, si na nic nehraje. Tu ženu nemůžete neobdivovat.
Také jste fotila návrhářku Blanku Matragi pro její zářijovou přehlídku ještě před tím, než začaly útoky na Libanon.
To byl hodně nevšední zážitek. Blanka je zvláštní člověk. Když cítí, že vedle sebe nemá osobnost, je velmi nesvá a dává to razantně najevo. Je to úžasně schopná žena, která je zároveň hrozně divoká. Když přišla do místnosti, okamžitě jí byl plný ateliér. Fotili jsme od rána dlouho do noci, a ona pořád měla nezměrnou energii a byla úplně všude. Její dravost, totální nadšení pro to, co dělá, její otevřenost a prostořekost byly strašně zajímavé pozorovat.
Musí být velký rozdíl fotit jeden den Blanku Matragi a druhý den patnáctiletou modelku.
Samozřejmě, i když i to se mění. Čím dál častěji se při focení modelek setkávám se zralými mladými ženami, které vědí, co chtějí a kam směřují, mají osobnost, zřetelné ambice a schopnost rovnocenně komunikovat s lidmi o mnoho staršími a zkušenějšími.
Je obecně těžké ženy fotit?
Každá je jiná osobnost, ale abyste ji dokázala vystihnout, musíte s každou najít něco společného. Dávám si záležet na tom, abych pochopila, v čem se cítí opravdu dobře, a v tom se pak pohybuju. Vždycky totiž platí, že když se focená osobnost cítí příjemně, nechá daleko spíš vyznít to, kdo doopravdy je, a navíc působí přirozeně. Proto mě tolik baví práce pro ONU DNES.
V čem?
ONA DNES kombinuje portrétní fotky s módou tak, že nechává vyznít člověka takového, jaký je. Ženu, se kterou dělají hlavní rozhovor, zároveň obléknou do krásného oblečení a vyfotí ji jako pro módní story. Tím se podle mě prolíná charakter té ženy a umělecký koncept s nositelnou módou.
Jaký je rozdíl mezi tím, když fotíte ženu pro módní story, a když ji fotíte jako portrét?
Portrét ženy musí být hlavně o ní. Chci ji představit tak, jak ji vnímám, a s tím, co o ní vím, i kdyby ji měl prozradit jenom detail. Když fotím ženu jako modelku, nemá se to týkat primárně její osobnosti, ale naopak vyjadřovat vše ostatní kolem. Oblečení, které má na sobě. Prostředí, ve kterém ji fotíme. Světlo i celkovou atmosféru.
Co dělá portrét opravdu dobrým portrétem?
Když máte pocit, že člověk, na jehož fotku se díváte, k vám obrazně řečeno mluví. Že ho poznáváte. Že je pro vás plastický a vy z něj máte pocit, že s vámi komunikuje.
Ale stejně se do portrétu musíte nějak projektovat vy sama, ne? Když fotil slavný Helmut Newton stejného člověka jako jeho žena, vypadaly ty fotky naprosto odlišně.
Tak je to vždy. Nikdo nevnímá člověka stejně. Vám může být jeden muž příjemný, mně zase nepříjemný. Obě ho vnímáme jinak. Mně stačí pár minut na to, abych si o něm udělala představu, a na základě toho pak budu fotit. Jsem v tomhle jako houba a dokážu toho druhého nasát. Když mi přijde na focení extrovertní, švitořivý člověk, začnu po chvíli také rozkládat rukama a švitořit. Pak z něj nemůžu udělat plachou fotku.
A zase se zeptám - co tedy dělá fotku dobrou fotkou?
Přesah. Něco navíc. Cokoliv - moment, světlo, barvy, něco, co ve vás zůstane.
Vy jste také bývala modelkou. Dokonce jste před deseti lety byla finalistkou Miss.
Ale já se ve finále neumístila.
Dneska pracujete pro modelingovou agenturu Scouteen. Jak se od té doby změnil modeling?
Velmi se zprofesionalizoval. Tehdy se všechno dělo v duchu: „Hurá, holky, jdeme udělat přehlídku.“ Dneska se tady, aniž to lidé vědí, pohybuje několik desítek modelek, které jsou velmi úspěšné v zahraničí, vydělávají si peníze srovnatelné s manažerkami v bankách, a když v Česku přijmou nějakou práci, očekávají přístup, na který jsou zvyklé z ciziny.
A v zahraničním modelingu?
Tehdy byly Východoevropanky bohyně. Být Češka, Ruska nebo Slovenka znamenalo, že jste měla práci. Bylo to něco nového. Dneska je trh strašně nasycený a dávno nestačí mít jen hezký obličej a tělo. Holky se musí hodně prát, aby něco dokázaly. Pokud nejsou dost silné, výrazné a nedokážou zaujmout, nemají šanci. A nedej bože, že by neuměly jazyky. Musí být nadprůměrné. Všichni od nich automaticky očekávají naprostou samostatnost.
Nejsou tady oproti porevolučním rokům zásoby krásných dívek probrané?
Pořád jich spousta dorůstá. Rozdíl je, že čím déle od revoluce, tím jsou silnější a plnější. Před osmi lety jsme nepotkali dívku, která by měla ve čtrnácti letech o kilo navíc. Dneska k nám klidně přijde čtrnáctiletá dívka s šestikilovou nadváhou.
Čím to je?
Stylem života. Přestali jsme se hýbat. Jen si vzpomeňte, když jsme my byly holky, běhaly jsme celé dny venku. Dneska? Děti sedí u televize a u počítačů. Když jsme s agenturou začínali, modelka nám běžně odmítala cestovat, protože chtěla chodit na tréninky. Teď je to tak jedna z padesáti.
Existuje něco typického pro české modelky?
Že si vedle práce chtějí ponechat školu a zázemí. Nezahazují všechno, nepálí mosty jako dřív. V tom se velmi liší od Slovenek, které jsou mnohem otevřenější ke změně, klidně se přestěhují jinam a beze slova se vzdají školy, když si to práce žádá. Češky trvají na svém standardu a chtějí při práci nadále studovat.
A tím se připravují o ty úžasné zakázky?
Mezi desítkou nejobsazovanějších modelek na světě jsou dvě Češky, dalších několik má na vrchol razantně našlápnuto a vydělávají slušné peníze.
Co znamená to „slušné peníze“?
To je různé.
To říkají všichni. Mluvíme o statisících, milionech, desítkách milionů za rok?
Když jste úspěšná a žádaná modelka, máte za jednu přehlídku na Fashion Weeku (Týden módy, který se po sobě opakuje jednou za šestiměsíční sezonu ve městech New York, Milán, Paříž, Londýn - pozn. red.) tisíc až pět tisíc eur. Za den můžete stihnout až sedm přehlídek. Tak si to spočítejte.
To je od sedmi do pětatřiceti tisíc eur za den. Tedy dvě stě tisíc až milion korun. Ale Fashion Week trvá týden.
Těch týdnů je několik. Čtyři základní a další důležitý v Tokiu a pak spousta menších po světě.
Mám to. Úspěšná modelka si může vydělat za módní týdny v jedné sezoně mezi sedmi a pětatřiceti miliony korun.
A sezony máte dvě do roka. Když se modelka dostane takhle vysoko a pár sezon se udrží plus vydělá si nějaké slušné peníze na kampaních pro značky, dokáže se zabezpečit na celý život.
A to ještě předtím, než jí ten život začal. Kolik takových je?
Takové peníze vydělává tak padesátka nejlepších na světě. Jen vás musím upozornit, že to jsou peníze, ze kterých si například agentura v Paříži vezme pětasedmdesát procent a v Miláně padesát. Z toho, co modelce zbude, si musí hradit veškeré náklady - letenky, ubytování, jídlo.
Proč vy jako fotografka potřebujete, aby modelka byla hubená?
Na hubené modelce bude vždycky každý střih šatů vypadat líp než na plnější dívce.
Ale jak to? Není to protimluv?
Protože se ty šaty na plnější dívce vytvarují podle jejího těla, a ne podle toho, jak se podle střihu vytvarovat mají. Dlouhá, štíhlá silueta bude vždy vypadat krásněji a elegantněji.
Je pravda, že fotka přidává pět kilo, nebo je to mýtus?
Částečně je. Hubená dívka si může sednout, sehnout se, zkroutit, jak chce a nikde jí nic nevyleze, nezkrabatí se, nepřeteče. Můžete si ji vytvarovat, jak chcete a potřebujete. To je pro módní fotku hodně důležité.
Jaký je rozdíl v tom, když fotíte modelku, a běžného člověka?
Modelka ví, jak se má zatvářit a co má udělat, aby se líbila. My normální smrtelníci to nevíme a jsme při focení trochu neohrabaní. Ale to je na nás osobité a okouzlující. Lidský materiál, který mě nikdy nepřestane fascinovat.
