Když se ve škole ptají vašich dětí, co dělají rodiče, co odpovídají?
Myslím, že říkají, že podnikáme. Asi nejbližší je jim podnikání na zámku v Trnové.
"Moje máma je zámecká paní" by znělo líp.
Oni spíš vidí to podnikání. Přece jen na zámku nebydlíme, bydlíme v Praze. Ale v Trnové vidí, co děláme. Jak tam přicházejí nevěsty, jak zařizuji svatby a slavnosti, dokážou popsat, jak organizuji kulinářské kurzy, jak jsou u nás na zámku v kuchyni kuchaři.
A co dělá táta?
Táta prodává domy. (Ivan Pilip nyní pracuje jako realitní investor – pozn. red.)
Lucie Pilipová (40)* Nikdy se nesmířila s pozicí "manželka politika". Už v dobách, kdy byl její muž Ivan ve vládě, řídila nadaci Bohemiae, která podporovala rozvoj zahraničních investic do České republiky. |
Zámek už spravujete čtyři roky. Funguje to tak, jak jste si představovala, nebo jste si třeba přála, aby zámek víc sloužil rodině k relaxaci?
Je to přesně tak, jak jsem si představovala. Mám pocit, že Trnová je můj životní projekt. Máme sice jen deset pokojů, ale kolem každé akce musíme zajistit plný servis, všechno, co souvisí s provozem hotelu. To umím a baví mě to. Myslím, že moje patnáctiletá zkušenost starat se o významné osoby, dávat jim maximální péči se zde zužitkuje. Marketing, jazyky, gastronomie, servis, vaření... Trnová je pro mě velká radost a obrovská satisfakce. Já někdy i umývám skleničky a užívám si to. Mám radost, když ten zámek ožívá jako v minulých stoletích. Chystám třeba akci Opera Viva. Zámek bude kulisa pro operu, v každé z těch místností bude někdo zpívat, jak budou lidé procházet...
Jak na vás reagují lidé v Trnové?
Docela dobře. Myslím, že máme dobré vztahy se sousedy. Sem tam děláme nějakou akci třeba s místním panem farářem. Na Vánoce adventní mši, pozvali jsme děti z dětských domovů, které zpívaly, sousedi se přišli podívat. Věřím, že kdyby zámek hořel, přišli by hasit.
Doufejme. Na zámku děláte hlavně svatby. To je teď docela trendy, co na tom lidi podle vás tak láká?
Je v tom romantika. Den v životě, který se většinou neopakuje... I když, máme i "druhé" svatebčany, tak řekněme raději jednou, maximálně dvakrát za život. Ale každopádně má být výjimečný.
V čem jsou ty "druhé" svatby jiné?
Snoubenci nejsou tak romantičtí.
Přesto se berou na zámku?
Někdy ano. Nedávno se u nás ženil pán, kterému bylo přes šedesát let, ženil se podruhé. Uprosil mě, abych mu snížila nájem zámku... Napsal mi dopis, že se svou nastávající v tom kraji trávili krásný čas, že se jim zámek moc líbil a zpoza brány si říkali, že by se tam mohli vzít, ale že je v důchodu a není schopen to zaplatit. Potěšilo mě to a rozhodla jsem se udělat dobrý skutek, slevila jsem mu. A nakonec jsem z toho měla velkou radost, jak tu svoji svatbu prožíval.
Kde jste se vdávala vy?
V kostele svatého Ignáce na Karlově náměstí v Praze a svatební hostinu jsme měli na barrandovských terasách. Pak je zavřeli. Chtěli jsme tam slavit desáté výročí, ale ještě nebyly opravené. Čekáme na to dvacáté... ale nevím, jestli to stihnou opravit, to bude za chvíli.
Znáte dobře majitele dalších zámků? Existuje nějaký klub "falešné modré krve"?
Klub majitelů zámků skutečně existuje, ale já se znám s některými z nich spíš náhodou, z dřívějších dob. Jaroslav Pácha, majitel zámku Zbiroh, je můj partner v Gastro Žofín a třeba Inéz Cusumano z Chateau Mcely je moje spolužačka z VŠE. Před lety mi ukázala tu ruinu v Mcelách. Řekla jsem jí: "Ty ses úplně zbláznila!" No, a před pár lety jsem jí s obavou v hlase řekla, že kupuju něco podobného. "Co ti na to mám říct? Ty ses úplně zbláznila!"
Mají zámečtí páni bez modré krve nějakou společnou vlastnost?
Myslím, že je to neuvěřitelný entuziasmus a ochota nést velké osobní a finanční oběti. Zámek je velice náročný na údržbu, provoz, většinou je nutná nákladná rekonstrukce. Lidé se pro to musí úplně zapálit, zamilovat se. Je to mimořádný vztah k tomu zámku i místu. Povídáme si, co máme za problémy s vytápěním, že ve věžích...
... vám straší?
To snad ne. Že ve věžích musíme odvzdušňovat topení.
Stává se z člověka aristokrat?
To není možné. Ale stává se z vás někdo, kdo lpí na tom, co vytvořil, podobně jako ty šlechtické rodiny cítí odpovědnost.
Kromě byznysu také učíte slušné chování a etiketu. Mám tu jeden hodně starý, ale hodně zajímavý výrok Petry Buzkové, který se týká vašeho muže. Prý ji během jedné večeře třikrát urazil a choval se jak hulvát, ale ona mu to nemá za zlé, protože si to neuvědomoval. Jak je to možné, když má za ženu expertku na slušné chování?
Možná tuším, co to bylo za večeři, je to deset nebo dvanáct let zpátky, tehdy byl ještě mladým politikem a Petra mladou političkou. Nevěřím, že to byla urážka osobního rázu, také vím, že můj muž mluví velmi slušně, ale oni politicky stáli na opačných pólech. A můj muž někdy otevřeně řekne, co si myslí, možná se nějak mohl Petry dotknout. Ale nepamatuju si přesně, co to mohlo být. Ale můj muž se také léty změnil, je daleko tolerantnější, věřím, že mnohé věci už umí podat o poznání šarmantněji.
Když komentátoři hodnotili vašeho muže jako politika, tak poměrně pozitivně, že za ním je vidět práce a schopnosti, ale hodně se psalo, že byl velmi chladný a že postrádal osobní šarm a kouzlo. Vnímala jste to taky tak?
Vždycky jsem mu říkala, že se málo usmívá. Ale myslím, že v sobě každopádně má jiskru, má silné charizma, ale možná byla ta vážná tvář trochu obrana, byl velmi mladým politikem. Věřím, že lidé, kteří ho poznali, tak ho tak nevnímali, ale jinak mohl působit jako takový chladný muž bez emotivního projevu. On opravdu není emotivní člověk na rozdíl ode mě, na to má doma mě, to stačí. Ale na druhou stranu, určitě v sobě jiskru má, v posledních letech v politice se daleko víc uvolnil. Ale od začátku jsem mu říkávala: "Usmívej se víc."
Čím okouzlil vás?
Právě tou nepřístupností.
Kde jste se seznámili?
V 80. letech na škole, začali jsme spolu chodit 15. listopadu 1989.
To už to skoro vřelo...
Však taky naše druhé rande bylo na Albertově, v průvodu na Národní třídu. A pak se celý život vyvinul v obrovskou změnu, akcelerovalo to i náš vztah, my jsme neměli čas o tom ani moc přemýšlet, chodit do kina a na procházky, semlely nás okolnosti, žili jsme změnou, muž vstoupil do KDS, byl v Klubu nezávislé inteligence. Já jsem tlumočila už při škole pro zdejšího korespondenta Daily Telegraph, chodila jsem s ním po rozhovorech, dívali jsme se, jak odjíždějí ruské tanky, byla to živá, bouřlivá a zajímavá doba...
A v klíčící demokracii klíčila vaše láska.
Asi to tak bylo. Ale my jsme neměli čas to hodnotit.
V jednom komentáři z roku 1997 se věštilo, že váš muž by mohl být za deset let premiérem. Proč se jím z vašeho pohledu nakonec nestal?
Tak to je hodně otázka na tělo. Přišli jiní... Přišlo Sarajevo. Dřív bych nevyloučila, že by mohl premiérem být, ale po Sarajevu následovalo velké napětí v ODS a pak už bylo jasné, že se to nestane. Bylo to jeho rozhodnutí, ne pragmatické, spíš rozhodnutí svědomí.
Připomeňme, co se stalo. Jan Ruml a Ivan Pilip vyzvali v listopadu 1997 premiéra Václava Klause k demisi, zatímco on byl zrovna na služební cestě v Sarajevu. Oficiálním důvodem bylo nejasné financování strany a podezřelá konta ve Švýcarsku. Vznikla frakce ODS, ze které se později stala Unie svobody. Bylo to velmi emotivní a Klausovi za zády. Jak jste to vnímala?
Forma to nebyla úplně nevhodnější. Vznikla naprosto nahodile, emotivně. Myslím, že to bylo poprvé a naposledy, kdy můj muž jednal v politice emotivně. V té chvíli byl, a vlastně dosud je, přesvědčen, že strana nemůže za těch finančních nejasností fungovat. Nemohl se dívat na stav věcí, ale forma nebyla šťastná. To uznává nejspíš i on.
Bavili jste se o tom doma?
Ne. Já jsem vůbec nevěděla, co se stalo, manžel mi zavolal, ať si poslechnu rádio. Ten akt byl absolutně nepřipravovaný, ale předcházela tomu asi řada problémů, já jsem ale o spoustě z nich nevěděla. Byly naprosto drženy v tajnosti ve vedení ODS, muž doma nikdy nemluvil o detailech. Až později jsem pochopila, že situace byla skutečně neúnosná. Stalo se. Nepovažuju to za žádnou zradu, byla to shoda okolností, že byl Václav Klaus zrovna v Sarajevu.
To mě překvapuje, že jste nic nevěděla, říká se o vás, že s vámi muž mnohé svoje kroky konzultoval, že jste se hodně bavili o tom, co dělá.
Ano a do teď to tak je. To byla naprostá výjimka. Možná že kdyby se tehdy ta výzva odehrála jinak, byl by i celý vývoj jiný.
Myslíte, že pokud by váš muž své kroky s vámi třeba probral, že byste se dobrali k, řekněme, elegantnějšímu řešení?
Těžko říct, on se rozhodoval zcela sám, já bych stejně řekla jen svůj názor. Ale cítila jsem, že se trošku nechal unést.
Naopak jsem slyšela, že jste na něj měla vždy velký vliv.
Ne. Diskutovali jsme, ale strategie a směry si zásadně určoval sám. Ptal se, co si o tom myslím, ale je velice samostatný a svým způsobem i tvrdohlavý. Spíš jsem vždy byla člověk, který ho velmi podporoval, ale nikdy jsem mu neřekla: "Nech toho, nedělej to, udělej to tak a tak". I když by nám to třeba zaručilo klidnější život.
Takže jste na něj v politice neměla žádný vliv?
Pokud ano, tak nejspíš v tom, že jsem svého muže přesvědčovala, aby byl otevřený k médiím, že se to vyplatí. On byl vždy ochoten odpovědět a dát rozhovor, pak mu dali prostor, když ho potřeboval. Trochu mi až vyčítal, že jsme otevřeli médiím i naše soukromí... Také jsme se pak rozhodli, že ho zase uzavřeme, že nebudeme naše děti vystavovat nebezpečí.
Zažili jste dokonce bombový atentát, nálož vybouchla v prosinci roku 1997 u vašeho domu...
Nejspíš to souviselo s tím, že můj muž jako ministr financí vyšetřoval některé komplikované ekonomické privatizační kauzy. To byl docela hrozný moment. Měli jsme roční holčičku a já byla těhotná. Ve tři ráno exploze v domě. Bomba. V prvním patře bydleli domácí, kterým to roztřískalo okna, v dětských postýlkách byly střepy. To bylo strašné štěstí, že se nikomu nic nestalo. Hned jsme se odstěhovali do vlastního, abychom neohrožovali kohokoliv jiného. Ale pamatuju si na první větu mého muže: "Jestli si ti mizerové myslí, že přestanu, tak to teda ne." A já jsem mu řekla: "Samozřejmě." Nechtěl jim ustoupit a já ho vždycky podporovala.
Když zůstaneme u "zeměpisu", tak po Sarajevu přišla Kuba. Vašeho muže a Jana Bubeníka uvěznil Castrův režim kvůli kontaktům s kubánskými disidenty. Už se po osmi letech dokážete třeba zasmát vtipům, které tehdy kolovaly?
Jakým?
Víte, proč byl Pilip na Kubě? Jel tam založit kapelu. Bubeníka měl s sebou, noty mu dala Amerika a Kuba mu poskytla basu.
(hlučně se zasměje) Tak to bych se zasmála i tehdy. Já jsem se musela smát, jinak bych to asi nezvládla, nechtěla jsem tomu propadnout.
Pročítala jsem teď články z té doby, ona to opravdu žádná velká legrace nebyla. Bylo to docela drama.
No, moc jsem nespala.
Nějakou dobu jste vůbec nevěděla, kde jsou, co s nimi bude...
Bylo to dramatické, v diktatuře, jako je Kuba, nikdy nevíte, co se může stát. Pakliže všichni tady tvrdili, že to dobře dopadne, že je určitě pustí, tak mně se to tak jasné tedy nejevilo. Po týdnu jsem přiletěla na Kubu. Následovaly tři týdny totální nejistoty, kdyby se Fidel Castro rozhodl, že je nepustí, tak tam mohli být dodnes, už by to nikoho vůbec nezajímalo. Vděčím Petrovi Pithartovi a dalším, kteří pomohli. Já jsem za ten necelý měsíc zestárla o několik let.
Vy jste se tam tehdy vypravila, ale děti jste nechala doma.
Včetně pětiměsíčního Štěpánka. Jinak to nešlo. Ale byla jsem domluvená, že kdyby se to táhlo, tak přiletí za mnou. Z toho tam všichni měli strach, že budu s dětmi chodit do vězení, vyšetřovatelé se mě ptali: "Co jim řeknete?" "No co, řeknu jim, že je to tatínkova nová práce..." Co jiného bych měla říct malým dětem, když tomu nerozumí? Ale nakonec je pustili dřív a děti na Kubu nemusely.
Přátelíte se s Bubeníkovými?
Určitě.
Sblížil ten pobyt na Kubě vašeho muže a Jana Bubeníka?
Ono je to moc sblížit nemohlo, byli každý v jiné cele. Ale samozřejmě že ta společná zkušenost lidi sblíží, známe se dobře, teď i s Janovou ženou Pavlínou (Wolfovou).
A pokračuje váš muž nějakým způsobem v aktivitách na podporu kubánských disidentů?
Nedávno byl den Cuba Libre, v Praze byl průvod, kam šel manžel s holkama. Byl to klidný protest, podpora kubánských disidentů. Takže pokračujeme.
Ale pro jistotu z dálky...
No, na Kubu se zatím fakt nepodíváme, i když máme přání, rádi bychom jednou dětem Kubu ukázali. Ale kdo ví, jestli se dožijeme její svobody. Paradoxní tehdy bylo, že nás nevyhostili, dokonce nám všem zaplatili byznys class letenku do Madridu.
Vyprávíte o tom s odstupem času svým třem dětem?
Ano. I náš nejmenší Štěpán v sedmi letech věděl, kdo je Fidel Castro. Lidé se na to ptali i jich, museli jsme jim to vysvětlit.
Tak jste říkali, že jeden zlý pán zavřel tatínka...
Oni vědí, co je to diktátor. Byli s námi několikrát na těch demonstracích. Vědí, že do vězení může jít někdo za to, že třeba říká věci, které se někomu nelíbí. Hlavně jim říkáme, že jsme rádi, že žijeme v demokratické zemi. To je dost důležité.
Podnikatelský život musí být svým způsobem docela oddech proti letům, kdy byl váš muž v politice, ne?
Ano, z pohledu veřejného tlaku určitě. Ale na druhou stranu mého muže politika bavila, to, že můžete mít vliv na věci veřejné, že je můžete měnit. Zvlášť na ministerstvu financí, makroekonomie, to bylo jeho.
Neláká ho návrat do politiky?
Teď ne. Věnuje se tomu, co dělá.
A vy jste o tom nikdy neuvažovala?
Ne. A ani nechci. Vím, že je to řehole, zvlášť pro ženu. Spojit rodinný a veřejný život. Ženy také hůře nesou ten obrovský tlak, protože ženy nejsou ze své podstaty bojovnice, nemají rády boj a zbraně, ale politika je boj.
Ale ukazuje se, třeba ve skandinávských zemích, že větší počet žen politiku mění z boje na konstruktivní diskusi.
Určitě. Já jsem přesvědčená o tom, že žen by mělo být v politice co nejvíc, jejich účast je nutná, nastolují úplně jiná témata. Já jen popisuju, proč bych do toho nešla já. Zažila jsem toho už mnoho jako manželka politika. Chcete-li být vrcholným politikem, tak musíte už ve stranických primárkách bojovat, pak ve volbách, ve všech kampaních padají obvinění, nařčení, na to jsou ženy daleko citlivější. Muži mají víc hroší kůži.
I váš syn má "hrošovitější" kůži než vaše dcery?
To tedy určitě ano. Je to celý můj muž. Holky jsou citlivější na jakékoliv napětí, vycítí i ze mě, když mám třeba velký pracovní stres. Hned se ptají: "Mami, něco se děje v práci?"
Takže do politiky vaše dcery bez hroší kůže asi nesměřují.
Zatím se to opravdu nezdá, ale kdo ví... Představu, co by je bavilo, co by chtěly dělat, zatím tak úplně nemají. Kromě Terezky, které je třináct a chtěla by být učitelkou francouzštiny. Štěpánovi bude devět, Sylvii jedenáct. Všichni jsou ve Francouzském lyceu, pokračují tam totiž v systému francouzského vzdělávání z Lucemburska, kde jsme nějakou dobu žili. Často probíráme, co je baví a co jim jde dobře a co které profese znamenají. Všichni tři mají talent na jazyky, ale co budou nakonec dělat, by měla být hlavně jejich volba. A my s manželem jsme tu jen připraveni je podpořit.
