Lucie, dokážete mě něčím překvapit?
Zažila jsem nedávno příběh, podle kterého by se dala napsat povídka, takže mi možná neuvěříte.
Já vám věřím, vždyť se léta známe.
v pěti číslech24 20 2 1 10 |
Aha. Kdybych vás tak dobře neznal, neuvěřím...
Taky jsem byla překvapená: "Jak jako, co dělám?" Napadlo mě, že to možná hraje, ale že je to docela milá hra. "Pojďme se o tom nebavit," odpověděla jsem. Na což řekl, že jsem tajemná, ale že na moje zaměstnání přijde. Po chvilce jsme se začali bavit o autech a já se zmínila, že už chápu, proč mají muži tak rádi svoje vozy, protože i já jsem teď zamilovaná do džípu, který jsem nedávno dostala po deseti letech spolupráce s jednou automobilkou za krásnou cenu. A on: "Tak vidíte, děláte v automobilce!" To už bylo divné... Když jsme se loučili, šel okolo pán, který řekl: "Dobrý den, Lucie, moc vám to sluší." A můj doprovod se divil: "Vy jste tady v ulici tak známá?"
Jak to dopadlo?
Nakonec si přiběhla holčička pro podpis a v tu chvíli jsem pochopila, že mě opravdu nepoznal. Udělal dva kroky vzad a zbledl: "Ježíšmarjá! To přece není možný, že z deseti milionů čísel vytočí omylem zrovna moje Lucie Bílá a já za ní přijedu na kafe! To mi nikdo neuvěří..." A já byla šťastná, protože se mi po letech dvořil muž, který nemluvil se zpěvačkou, ale se mnou. Nezajímalo ho, kolik vydělávám. Nevěděl, kdo jsem, a já si užila půlhodinu anonymity.
Beru, tahle historka mě překvapila.
Vy jste taky překvapil. Nepamatuju novináře, který by za mnou kdy přijel vlakem.
Ono to je příjemné. Kdy jste jela naposledy vlakem vy?
To vím přesně - na Silvestra 1989 se svým tehdejším klukem, hercem Tomášem Holým.
Bylo to romantické?
Nezapomenutelné... S Tomášem jsem prožila jenom poslední půlrok jeho života, ale bylo to intenzivní. On byl kouzelnej - vůbec třeba nechtěl mluvit o svých filmech. Vzpomínám, že jsme se v tom silvestrovském vlaku podepisovali dětem, ale hlavně on, protože byl mnohem slavnější. Já za sebou měla jedinou desku, Neposlušné jed tenisky...
... no, nebyla to sice deska století, ale celkem se prodávala.
Pro mě to deska století byla, protože byla první a navíc se prodalo sto tisíc, na švadlenu dobrý, ale Tomáš byl hvězda. Přesto považoval filmování po za dětskou hru; hned v patnácti se rozhodl, že se mu věnovat nebude, protože ho lákala práva... Mimochodem, taky to byl člověk, kvůli kterému jsem udělala osobní rekord v pletení. Chtěla jsem mu dát o těch svátcích dárek, tak jsem tři dny a tři noci pletla zelenočerně pruhovanej svetr, jenže on nevěřil, že jsem to udělala sama. Bylo těžké ho přesvědčit. Ale pak v něm strávil ten nádherný Silvestr, kdy jsme v chalupě zpívali a tancovali, totálně opilí svobodou. A celá Tomášova parta drží pořád pohromadě - teď mám právní problém a s ním mi pomáhá zrovna jeden jeho kamarád.
Co se děje?
Fanatismus nejbláznivějšího z mých fanoušků překročil meze - už jsem kvůli němu měla před domem několikrát policii. Ten chlap na mě zvoní třeba o půl páté ráno... Nejdřív jsem myslela, že ho to přejde, ale trvá to dva roky a je to pořád horší. Naposledy mu policajti říkali: "Vždyť vidíte, že to paní není příjemný, buďte rozumnej a nechte toho." Ale on ne. Mluví polohlasem, zdánlivě vypadá klidně, ale pak mi háže použité zubní kartáčky do schránky a klidně vydrží zpívat hodinu před brankou.
Zpívá aspoň vaše písně?
Většinou Carmen... Ale nebudu si stěžovat - chci tím jen říct, že jakmile vyjdu ze dveří svého domu, klidně budu všech, ale proboha: doma mě netrapte, to je můj hrad!
Už žádné černé povlečení
Přesně před rokem jsme se vsadili o lahev bílého, že si brzy najdete přítele. Tvrdil jsem, že to je tutovka, takže vám teď předávám flašku - je mi líto...
Pořád jsem sama a nejspíš už sama zůstanu, ale nelitujte mě - mám v sobě teď svobodu, kterou jsem potřebovala, abych měla čistou mysl.
Není to jen taková fráze?
Není, opravdu se postupně osvobozuju, a to je důležité. Vysvětlím to - před lety jsem se pět minut před dvanáctou pokoušela o dítě, a to nejen proto, že jsem ho chtěla dát svému muži, ale taky proto, že jsem měla strach. Shodou okolností mě právě maminka Tomáše Holého varovala: "Nesmíš mít jenom jedno dítě!" Takže jsem tři roky dělala maximum pro otěhotnění a urputností jsem si zkazila zdraví. Pak jsem zjistila, že to dál nejde; a v tu chvíli jsem se zklidnila. Ráno jsem se probudila a cítila se, jako kdyby mě něco proplesklo: pochop, tělo už dítě nechce, samo se brání! A tím pádem můžeš být platnější svému okolí, protože budeš mít víc síly! Přinejmenším rodině budeš užitečnější, než kdybys byla strhaná čtyřicátnice s miminem...
A teď jste si uvědomila něco podobného i o svých vztazích s muži?
říká se, že...že to umí s novináři Se mnou rozhodně, ale neskromně přidám, že i já to umím s ní. Za sedm posledních let jsme se poznali - Lucie ví, že sice neposlouchám její desky, ale dokážu ocenit například její skvělou kapelu. A hlavně si vždycky budu vážit toho, jak tvrdě a profesionálně pracuje a přitom si zachovává ženskost, někdy až dětskost. Ona zase tuší, že rozhovor nezmrším, takže je uvolněná a věnuje mi klidně celé odpoledne. Mluví a mluví, nakonec vždy použiju desetinu jejích vět. Ale to už je jí jedno. Většinou do textu ani nezasáhne. |
Celých dvacet let jsem se snažila najít partnera, se kterým utvořím stejný model, jako mají mí rodiče. Všechny vztahy jsem začínala poctivě, pro svého muže bych umřela, ale při odchodu toho posledního jsem pochopila, že už to prostě nezopakuju. Těch konců bylo moc. Nebudu ztrácet energii a čas další urputnou snahou... Ne snad proto, že bych byla špatná manželka, ale proto, že měl táta zase pravdu: "Tvoje povolání vztah neumožňuje, od začátku by byl pod hrozným tlakem a zkroucenej..." A tak jsem se rozhodla, že budu milovat radši všechny než jednoho. Jako to dělal po většinu života Karel Gott.
To se snadno řekne, ale nevím, jestli to i funguje.
Zjistila jsem, že ten stav vůbec není špatný. Já jsem si například pro jednoho muže nikdy nevšimla, kolik lásky mi dává okolí, ale zrovna než jste přijel, dovezl mi sem jeden muž dva ohromné křišťály, aniž za ně cokoli chtěl. Nezeptal se ani, jestli bych s ním zašla na večeři, nic. Prostě mi dal drahé kameny, abych měla radost - já je rozbalila a chtělo se mi brečet.
Tak to je dárek, počítám, za čtvrt milionu. Opravdu za něj nebude nic chtít?
Nebude. Nejkrásnější dary a kytky většinou dostávám od těch, kteří u nich nenechávají vizitku... Dřív bych se takové křišťály bála přijmout z obavy, co na to řekne můj muž, ale teď už můžu, všechno se mění! Vždycky jsem jenom rozdávala, ale najednou mi došlo, že musím dělat radost i sobě. Řeknu příklad - nikdy jsem se neměla kde líčit, dělala jsem to v koutku u sauny, protože jsem pro svého partnera zařídila v celém křídle domu studio. Ale teď si to křídlo předělávám na salon a na líčení bude místa spousta. Až bez mužů jsem se uklidnila a celý můj dům se mění v holčičí království.
Všiml jsem si. Oproti loňsku je to u vás všechno nějaké jiné, světlejší.
Byla jsem bláznivka, která chce mít černé povlečení i nádobí, ale to se teď mění. Potřebuju kolem sebe světlo, takže povlečení je už bílé a všude samé kytky. Klidně si říkejte, že jsem vyměnila muže za květináče, něco na tom bude... Spím teď v pokojíčku, kde je obrovské okno s výhledem na kapličku, a když se ráno probudím, tak mám radost. A radost má ze mě i celá rodina, třeba táta - nikdy neměl rád moje obchodnické kroky, ale když jsem mu letos vystrašeně přiznala, že jsem si v Praze koupila další krásný byt, tak zajásal: "Seš moje holka!" Potěšilo ho, že jsem konečně začala investovat zase do sebe.
Vašemu Filipovi je čtrnáct. Všímá si, že jste se poslední dobou změnila?
Pořád ještě říká, že nám doma někdo chybí, že bychom tady mužského potřebovali. A já mu odpovídám, že je mi líto, ale že to se mnou musí zvládnout sám, a když bude potřebovat mužskýho, vždycky může běžet za svým tátou nebo za dědou... Upřímně - mě teď čekají dva volné večery a těším se, že budu sama.
Poslední auto pro Filipa
Pořád je tu naděje, že se do vás zamiluje úspěšný a bohatý sympaťák.
To má zdánlivě logiku, i když jsem vždy říkala, že hledám něco, co se penězi nedá měřit: Klidně za mnou přijeďte na kole, ale dejte mi lásku! Dnes už vím, že je to proti přírodě. Ale stejně nepřirozené by bylo, kdybych si hledala muže v podobné pozici, jakou mám já. Takový člověk by nejspíš chtěl vedle sebe ženu, která mu dá děti.
A kdyby už měl dětí po krk?
Nepotřebuju mít vysokou školu, abych si spočítala, že dva kohouti nemůžou žít na jednom smetišti... Já jsem buldozer, a kdyby mnou chtěl někdo manipulovat, tak si stoupnu na zadní. A úspěšný muž potřebuje někoho, kdo na něj bude každý den čekat, protože mívá spoustu práce a chce mít doma ženu, která se o něj postará. Což nemůžu být já, když jsem denně na jevišti.
Denně?
Když tam náhodou nejsem, tak jedu do studia nebo do posilovny, takže na rozmazlování chlapů nemám čas.
Který z vašich mužů byl opravdový, rovnocenný partner?
Petr Kratochvíl.
Zvláštní... Ten vám kdysi utekl za jinou, ale mluvíte o něm s láskou.
A proč bych nemluvila? Vždyť spolu máme syna a pořád jsme si platní. Do své současné ženy se nesmírně zamiloval, a proto odejít musel, já to respektovala. Ale pořád ho obdivuju a je to jeden z mála lidí, se kterými konzultuju spoustu důležitých věcí. Jsme si podobní.
A jací byli ti, kteří následovali po něm?
Všechny jsem je milovala, ale zároveň to už byli trochu moje děti. Což byla moje vina, ne jejich.
Tohle je závažné sebeobvinění!
Ale je to tak - já pro mužský neznamenám štěstí... Vždycky to dopadne stejně - vrhnou se do vztahu, protože věří, že jsou rytíři a zvládnou to. Ale potom ten tlak neunesou. Jejich ego nezvládne, že vždycky vydělávám víc. Bude je štvát, že jsou navždy jenom těmi od Bílé, i když jsou sami osobnosti. Navíc jsem hrozně tvrdá - dělám sice věci jako každá manželka, umím vařit, jsem věrná a pro muže bych se rozkrájela, ale najednou je mě asi moc. Takže je proti přírodě, aby se vedle mě někdo cítil dobře. Muži se paradoxně přestanou cítit jako muži, i když si myslím, že jestli je někdo samice, tak jsem to, sakra, já! A víte, co je nejhorší? Že ty svoje mužské na začátku vystřelím někam, kde vůbec netušili, že můžou být. Jakožto jejich partnerka jim pomáhám, ale oni si najednou přestanou vážit sebe samých.
Mají to pak v životě těžké, protože jste jim všechno příliš ulehčila.
Bohužel. Pomáhám jim, ale tím jim vlastně ubližuju. Vezměte si mého bývalého muže, Vendu. Ten by uspěl i beze mě, je talentovaný, na jevišti charizmatický, dobrý skladatel i zpěvák, osobnost. Což jsem v něm viděla hned, protože jsem ostřílený kozák, a tak jsem ho dostala z dětského pokojíku až vedle pana prezidenta, kterému jsem řekla: "Tohle je můj partner." Ale vlastně jsem tak Vendovi uměle ustřihla vývoj.
Myslíte, že ještě někdy věnujete nějakému muži hezké auto?
Věnuju, svému Filipovi. Ale ten bude opravdu poslední. Vždycky jsem si říkala, že až jednou Filip založí rodinu, tak budeme v Otvovicích bydlet všichni spolu, ale i to už jsem teď přehodnotila. K osmnáctinám mu dám byt, později klidně postavím i dům, ale tohle bude jenom moje teritorium. On si své místo musí vybudovat sám, je to i výchovné. Své muže jsem si kazila, ale u syna stejnou chybu udělat nesmím.
Uvažujte pozitivně
Myslíte, že jste se poslední dobou změnila i jako zpěvačka?
Ano, i v muzice jsem svobodnější. Uvědomila jsem si obrovskou sílu ve své kapele, kterou považuju za poklad.
Což chápu - na pódiu máte vedle sebe snad nejlepší české muzikanty v čele s Petrem Maláskem.
No právě, jsou to mistři. Vždycky jsem říkala: "Kluci, já se před váma bojím i mikrofon zkoušet, stydím se improvizovat, protože nesnáším svoje chyby." Ale oni mi pomáhali: "Jestli někdo umí improvizovat, tak seš to ty..." A tím mi dodali sebevědomí, povolili ve mně záklopku. Odjakživa jsem myslela, že musím písně interpretovat přesně tak, jak byly napsané, ale najednou si s nimi začínám hrát. Například se stalo, že jsem si dovolila podivně zařvat, a vtom jsem do krku dostala takový soprán, kterému se říká obrácené hlasivky a používá ho třeba Mariah Carrey, ale jinak málokdo, protože u toho kňučej i psi. A vzniklo to právě proto, že s klukama začínám mít po čtyřiadvaceti letech muzikantské sebevědomí, ačkoli nevládnu notami ani žádným nástrojem. Otevírám v sobě muzikantství.
Dotýká se vás nějak finanční krize?
Jsem ve střehu, protože si vážím peněz, ale řekla bych, že se bát nemusím. Víte, když jsem jela roku 1985 nazpívat do studia Neposlušné tenisky, tak jsem vzala i bráchu. "Tohle už nikdy neuvidíš," říkala jsem, "už se sem nikdy nedostaneme!" Nenapadlo by mě, že právě já budu o dvacet let později tou, která vždycky dostane první nabídku - ať se děje cokoli. Neříkám to namyšleně, tak to prostě je.
Pořád si můžete vybírat?
Hlavně si můžu různé projekty rozjet a pak je přenechat jiným, což je úžasná pozice. Dnešní mladí zpěváci bohužel nestačí zapustit kořeny, ale já je mám hluboko. Mám opravdu silné období a jsem šťastná, že tenhle úspěch prožívám v době, kdy jsou ještě na světě mí rodiče a vidí, že se jim povedlo něco dobrého vychovat.
Řídíte se jenom svou intuicí, nebo máte nějaké důležité rádce?
Mám přátele i intuici, vím co chci, ale mám taky spoustu knih. Důležitá je jedna o pozitivním myšlení, která se jmenuje Tajemství a kterou bych klidně doporučila dětem jako povinnou četbu. Neberte to úplně doslova, rozhodně nikde neobjímám stromy, ale podle té knihy všechno záleží na nás - když se ráno rozhodneme, že bude škaredý den, tak bude hnusně, ale když budeme myslet pozitivně, tak se všechno podaří. Rozhodnete se třeba, že chcete mít parkovací místo, a budete ho mít. Když chcete mít večer rande, povede se to. A když chci dobře odezpívat koncert, zvládnu to. Jenom člověk s negativním myšlením přivolává špatné události.
Když se někdo rozhodne, že nebude nemocný, tak neonemocní?
Taky, protože většina nemocí vzniká v mysli. Tohle všechno najdete v té knize, ale já měla pozitivní myšlení vždycky. Vůbec třeba nevím, jak se mi povedlo postavit tenhle dům, ale jednou jsem se rozhodla a nepochybovala, že to dokážu. Dnes si říkám, jak jsem to dokázala? Asi jsem měla pozitivní myšlení.
Abych to správně pochopil - vy ráno vstanete a řeknete si, že je před vámi hezký a radostný den?
Vstanu, poděkuju za to, co mám, a těším se na cokoli - i na své ranní cvičení jógy. Opravdu je to důležité. Už když jsem byla malá, chtěla jsem tátovi koupit auto, ale nemohla jsem vědět, jak to se mnou jednou dopadne, a tak jsem mu kupovala angličáky. Věřila jsem, že mu jednou pořídím i auto skutečné, a teď mu ho kupuju každé dva roky. Síla pozitivního myšlení.
Gratuluju k osvícení. Neotevřete si léčitelskou praxi?
Myslím, že to v sobě mám. A kdo se tím zabývá, ten tvrdí, že jsem léčila i v minulých životech. Jsou lidi, kteří tahle témata neuznávají, ale já jo - obklopuju se kameny, zajímají mě významy karet a řekla bych, že ani své dnešní povolání nemám náhodou, protože hudbou pomáhám. Bylo to tak dané. Sama jsem se o to nezasloužila.
Proč není víc Klausů?
Když se tolik měníte, nezměnila jste taky politické smýšlení?
Vždycky jsem si myslela, že není žádná jiná volba než ODS. Ale kdybyste se mě zeptal teď, tak bych nevěděla, co odpovědět.
Tak já se zeptám.
Nechtějte, abych analyzovala politickou situaci, na to potřebuju trošku času... Je ale pravda, že jsem nikdy v minulosti neměla důvod měnit svoje přesvědčení, jenže teď bohužel pár důvodů mám. Moje volba už není jednoznačná a je mi to hrozně líto, protože jsem tuhle stranu vždycky volila a ani teď ji nechci pomlouvat, ale v hlavě se mi rozsvítila kontrolka. Abych volila ODS znovu, muselo by se něco změnit.
A důvod?
Ten jen naznačím. Je mi líto, že zrovna moje strana dala tolik šancí a příležitostí někomu, kdo by v ní vůbec neměl být. Jistotu cítím jen v osobě pana prezidenta, což je frajer s autoritou i názorem. Vzdělaný a dobrý člověk, a to se o těch okolo většinou říct nedá... A tak se ptám: proč není víc takových? Pořád se bavíme o politicích, o kterých bychom se bavit neměli, čímž jim dáváme sílu a energii. Jsem tím trochu otrávená a dostala jsem se do situace, kdy už ani nekoukám na zprávy, abych si nešpinila hlavu - nechci být vyklepaná. Víte, kdy je mi nejlíp?
Na jevišti?
Ne. Když mám horečku. Nesmějte se - tehdy je mi příjemně a hlava se zklidní. Když je na teploměru devětatřicet stupňů, cítím najednou krásné teplo a mysl mám čistou - takhle nějak si představuju klid stáří.
Jak se říká: její sexualita odumřela, a tak si mohla dovolit býti moudrá.
Hm. Když to bereme takhle, tak doufám, že budu ještě hodně dlouho hloupá. Muži se mi naštěstí pořád dvoří - mám okolo sebe tolik mlsnejch kocourů, že si říkám: zaplaťpánbůh, ještě se za mnou otáčej... Ale na ten klid, který mi zatím dává jenom horečka, na ten se strašně těším.
