Škoda těch let
Dva, pět, nebo i patnáct let si můžete namlouvat, že tohle je osud každého dlouhodobého vztahu a že to tak vlastně chcete. Přece se nerozejdete. Není důvod. „Představila jsem si, že až mi bude pětasedmdesát, ohlédnu se a za sebou uvidím jen šedou hmotu stereotypu, nudy, ignorance a občasných hádek,“ vypráví třiatřicetiletá překladatelka Anna. „Mohli jsme spolu žít klidně několik dalších let, možná, že celý život. Časem bychom si asi pořídili dítě, já bych byla akorát víc připoutaná a všechno by se jen protáhlo. Najednou jsem si uvědomila, že je mi těch let hrozně líto.“
Je lepší nudná jistota, nebo volnost? Stalo se vám něco podobného?
Těšíme se na vaše příběhy a názory! Využít můžete buďto diskusi pod článkem nebo e-mailovou adresu: dita.eckhardtova(at)idnes.cz pod heslem NUDA. Hledání důvodu
Kde najít odvahu všechno utnout? Víte sice, že se to dříve nebo později musí stát, ale nesnesete pomyšlení, že vina bude na vás. Argumenty, které si po měsíce a léta střádáte v hlavě, vám najednou připadají jalové. No a co, vztah přece nějak funguje. Potřebujete silnější impulz. „Kdyby si tak našel ženskou, říkala jsem si. Dokonce jsem začala uvažovat o tom, že mu nějakou nastrčím,“ vzpomíná drobná bruneta.
V momentě, kdy si sama v sobě vztah uzavřete, začnete do okolí podvědomě vysílat signály, že jste volná. A tyto signály většinou najdou rychle odezvu. „Několik let jsem měla pocit, že mě muži ignorují, a najednou jich kolem kroužilo jako much. Ze starých kamarádů začala padat vyznání lásky a kolegové mě místo na obědy začali zvát na večeře. Zjistila jsem, že s jedním z nich si rozumím víc, než bych si kdy dokázala připustit. Zamilovala jsem se jako
v patnácti,“ usmívá se Anna.
Nezmění se
Jako na potvoru muži v takových situacích vytuší, že se něco děje a začnou se chovat lépe. Dokonce tak, že na chvíli uvěříte, že se mohou změnit. „Začalo mi být manžela hrozně líto. Plánoval, kam pojedeme na dovolenou, vyzvídal, co chci k Vánocům, a já už věděla, že je budeme slavit každý zvlášť. To byly momenty, kdy jsem chodila brečet do koupelny,“ vybavuje si Anna jednu z nejbolavějších fází rozchodu.
Lidé se sice vyvíjejí, ale zásadně se nemění. Z líného pivaře se přes noc nestane aktivní milovník kultury a zvídavý cestovatel. Pod tlakem událostí z něj možná vymáčknete to nejlepší, co v něm je, ale jakmile se vztah dostane do normálu, vše bude jako dřív – ne-li horší.
Převzít odpovědnost
„Už mi není dvacet. Bylo mi jasné, že i euforie z nové lásky časem vyprchá a že i na novém příteli najdu chyby. Měla jsem ale dojem, že jsem v něm našla svoji ideální polovičku.“ Jenže: říct manželovi, ať se odstěhuje, rozvod, dělení majetku, a co teprve na to vaše matka... Říkáte si, jestli vám to stojí za to. Taková katastrofa vaše manželství přece zase nebylo.
Anna se svěřila staré rodinné přítelkyni Evě, která jako mladá dívka prošla koncentrákem, a tato zkušenost definovala její úhel pohledu na svět. „Lepší dva skvělé roky než dvacet nanicovatých,“ prohlásila rezolutně. „Máš právo měnit svoje názory a dělat rozhodnutí, která jdou proti očekávání tvého okolí. Žiješ jenom jednou a za svůj život neseš odpovědnost ty sama.“
