Lepší to prostě být MUSÍ, říkám si. Před dovolenou jsem chtěla mít důsledně "hladké nohy, které vydrží," a objednala se na depilaci.
"A co to bude?" Zeptal se telefon? Já v práci, kolem čtyři kolegové na doslech. "Nohy," špitám diskrétně. "CELÉ nohy?" Burácí sluchátko a já se snažím hovor skončit, protože celá místnost nemusí vědět, Co VŠECHNO mám a nechci mít u moře chlupaté.
Uff, přežila jsem hrozící trapas, proti tomu je nějaké trhání srsti úplná sranda. Nebyla, ale nešlo vůbec o bolest. Tu znám, nejsem na depilaci poprvé. Kosmetička nade mnou spráskla ruce: "Jééé, každý chlup roste jinam, to půjde špatně," vzdychala a zničeně kroutila hlavou. Připadala jsem si provinile. "Učesat bohužel nejdou," chtělo se mi říct. Ale provokace by mohla mít i krvavé následky, tak jsem to spolkla a držela.
"A co to obočí," zamračila se kosmetička na závěr procedury. "Máte to strašný a vypadáte přísně, já vám ho protrhám." Projela mnou další vlna pocitu viny. "Po tátovi chlupatá, obočí jak Brežněv, jestli bych neměla odteď chodit už jen kanálama. Nával komplexů pominul, přes naštvání a vztek ho pud sebezáchovy a zdravého rozumu přeměnil ve smysl pro humor.
"No jo, a ke všemu je to čím dál horší, paní Marcelo. Víc chlupů, víc vrásek, kila tuku k tomu ještě zarostlé nehty. A podívejte ty pihy! Kam se hrabou nebesa," povídám a ještě jsem měla na jazyku něco o hemoroidech, ale kosmetička už mezitím bědovala: "No jo, těch pih!" Zděsila se upřímně. "Já být Vámi (při těch slovech se znatelně zamračila a já nabyla dojmu, že už se mě štítí), tak si nechám chlupy odstranit laserem. Ale ty pihy ať Vám vyřízne chirurg. Vážně, to je moc nebezpečné, co kdyby se nějaká z nich ´zvrtla´?"
Myslela to se mnou dobře, ale já s ní už ne. "Doufejme, že to zatím není nakažlivé," troufla jsem si, ale hned jsem toho litovala. Depilaci i obočí jsem sice měla za sebou, ale druhý den mi měla udělat hezčí obličej.
"Vy jste nikdy na kosmetice nebyla, co?" Vypálila druhý den na úvod. Byla jsem několikrát, pravda nic pravidelného, ale odpověděla jsem "NIKDY." "To je vidět," uklouzlo Marcelce, ale já se nevzdala. "Já se vůbec raději nemyju. Prý je mýdlo na pleť škodlivé," kontrovala jsem.
Kosmetička ironii nepostřehla, protože už byla v té chvíli opět v moci mého obočí. "Jéééžííííšmarjá, jak je to možný, vždyť jste tu byla včera. Vám to teda roste! Já Vám to musím znovu vytrhat," zoufala. Nabyla jsem dojmu, že je na místě jí opravdu, ale opravdu politovat. Ale jak? Je to její práce, za kterou je placená. "Nebolejí Vás za celý den ruce?" Zeptala jsem se blbě a pokud možno co nejvíc zúčastněně.
Marcela soustředěná na práci otázku ignorovala. "Tam toho je," mumlala si nenávistně pro sebe a namísto dvaceti minut mě pak nechala s maskou na obličeji celých padesát. "Jsem fakt kráva," nadávala jsem si v duchu. Copak může za to, že jsem hrouda komplexů a nechci o nich poslouchat? Co asi tak všechno teď smyje spolu s pleťovou maskou?
Nevím co pod maskou zůstalo, ale asi nic moc, když mi kosmetička navrhla, že mě na závěr nalíčí. "Já vím, že jste nechtěla, ale trošku, přece..." Následoval makeup, stíny, rudá rtěnka avízovaná jako "jen trošičku lesku".
A jestli jsem byla nakonec fakt krásnější, když jsem za proměnu zaplatila tři tisíce? Abych si tak připadala, to by mému sebevědomí Marcelka nedovolila, i když nakonec jsem se pochvaly přece jen dočkala. Mám prý krásné spodní řasy!
| Napište nám na téma: JAK JSEM CHTĚLA BÝT KRÁSNĚJŠÍ Deset z vás, kterým se vyprávění obzvlášť vydaří, získá balení samolepicích laků na nehty a jejich příběh zveřejníme na iDNES. Příběhy posílejte do 11.8. na mail: ona@idnes.cz |
