Vezměme to pěkně popořádku, kdy jste začal s podnikáním?
Vystudoval jsem medicínu, pracoval jsem ve státním sanatoriu, pak jsem přešel do výzkumného ústavu endokrinologického, kde jsem se zabýval diabetologickým výzkumem. Tahle moje státní praxe trvala asi tři roky, ovšem pak došlo k listopadu 1989 a já se okamžitě rozhodl stát se soukromníkem a otevřel jsem si praxi. Což totálně zdrtilo mého tatínka, docenta na Karlově univerzitě, který prohlásil, že jsem se z vědeckého pracovníka stal šéfem holičství.
Jak vás to tak rychle napadlo?
Byl to můj sen. Pamatuji si, že v Dikobraze byl ještě za minulé doby článek o majiteli soukromé cukrárny na Pražském hradě a já si tehdy řekl, jak moc by se mi líbilo něco takového také mít. A tak jsem neváhal ani chvíli. Když se konaly na Václaváku demonstrace, já už svůj malý byt na Praze 3 přebudovával na ordinaci.
Zvolil jste dobře, protože úspěch přišel okamžitě.
Za začátku to byla neuvěřitelná jízda. Tehdy u nás existoval pouze Ústav lékařské kosmetiky v Jungmannově ulici, kam bylo velmi obtížné se dostat a bez úplatků to v podstatě nešlo. Já založil Lékařské regenerační a kosmetické studio, které jsem vzápětí přejmenoval na Institut lékařské regenerace a kosmetiky, nabídl jsem klientům všechno to, co Ústav lékařské kosmetiky a ještě něco navíc. Začal jsem nabízet různé preparáty na hubnutí, včetně přístrojů, jako byl třeba svého času slavný myostimulátor. To se okamžitě rozneslo a klienti se hrnuli ze všech stran. A tak jsme se záhy stěhovali do reprezentativních prostor na Národní třídě a začal jsem expandovat do světa.
Co tomu říkal tatínek?
Už se o holičství ani nezmínil. Dokonce jsem mu otevřel u sebe ambulanci a on z toho byl nadšený. Ale bohužel si to už neužil. Onemocněl rakovinou a po něm stejnou nemocí onemocněla i maminka. Byli to lékaři, pro které práce byla na prvním místě, maminka byla primářkou v nemocnici, a táta myslel na práci až do posledních minut svého života. Hodinu před smrtí mě poslal za svou sekretářkou, abych zjistil, jestli mu prodloužili pracovní smlouvu. A právě smrt rodičů mě změnila.
Jak?
Dřív jsem byl hrdý na to, kolik mám práce. Mým idolem byl Tomáš Baťa a já si říkal, že bych chtěl vybudovat takové impérium, jaké vybudoval kdysi on. Štval jsem se jako blázen a když si někdo se mnou chtěl dát schůzku, klidně jsem ho objednal na dvě hodiny v noci. Otvíral jsem jednu pobočku za druhou, měl jsem je v Kanadě, na Ukrajině, na Kanárských ostrovech, ve Spojených arabských emirátech, v Sýrii, v Libanonu, Keni, Thajsku, Novém Zélandu, na Filipínách… Ale ve skutečnosti jsem bydlel v kanceláři, kde jsem měl provizorní postel, život to byl k ničemu. Vydělával jsem spoustu peněz a bylo mi to v podstatě jedno.
Tak jste se rozjel do Asie?
Krátce po smrti maminky jsem letěl do Thajska a celou cestu jsem na ni myslel. Bylo mi líto, že jí takové cesty za sluncem už nemůžu dopřát, ač bych to tak rád udělal. Ona totiž slunce milovala a když jsme byli se sestrou malí, pořád nás honila ven: "Děti, slunce svítí jak zlaťák z mincovny a vy se válíte doma!" Tehdy jsem v Thajsku vystoupil z letadla, šel jsem na záchod, sedl si, vdechl místní horký vzduch a došlo mi, že tam chci žít.
Co jste tam dělal?
Měl jsem tam pobočku, takže jsem se jí začal věnovat, pokračoval jsem tedy ve své profesi a své ostatní pobočky po světě jsem rušil nebo prodával. Po nějakém čase mě to tam přestalo bavit a přesídlil jsem do Kambodže. Země sice byla po letech krutovlády Rudých Khmérů zdevastovaná, nic tam nefungovalo, zdravotnictví a školství bylo v rozkladu, ale na druhé straně se tam všechno budovalo znovu a to mě nadchlo. Naučil jsem se místní jazyk, začal jsem s kamarádem dávat dohromady systém školství, učil jsem na univerzitě. Koupil jsem si tam dům a začal tam žít. Je to země, kde je všechno postavené na hlavu. Například v noci tam automobily svítit nemusí, a ve dne nesmí, ale na druhou stranu se tam žije volně, bezstarostně a taky trochu nezodpovědně.
Doc. MUDr. Leoš Středa Ph.DNarodil se 5. července 1963. Přednáší lékařskou regeneraci a kosmetiku na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy a na univerzitě v kambodžském Phnom Penhu. Je rytířem filipínského Řádu Josého Rizala. Píše odborné knihy, je popularizátorem zdravé výživy, dietologie a kosmetiky. Vyvíjí léčebné a kosmetické přístroje, dietní preparáty a kosmetické přípravky. Byl jednou ženatý. Má tři děti. Jeho současné partnerky se jmenují Be-Ty a Giau. |
A jsou tam dívky, které se vám líbí.
Někdo má rád modrooké blondýny, mně se odjakživa líbily drobné dívky z Asie. Už moje někdejší láska z dob studií zaregistrovala, že po takových dívkách koukám víc než po jiných.
Kvůli tomu jste se i rozvedl se svou ženou?
To nebyl ten důvod. Moje první žena byla vysokoškolačka, hezká, inteligentní, ale měla pocit nedostatečného uznání z mé strany. Já zase měl pocit, že mi není dostatečně vděčná, že jsem ji nechal vést pobočku své firmy na Kanárských ostrovech a tím jí vlastně dopřál úžasně volný život. Přestali jsme si rozumět, uznávám, že na tom mám větší podíl viny, já v té době opravdu neměl na rodinný život ani pomyšlení. Tak jsme se rozvedli, ale bylo do dávno předtím, než jsem si domů nastěhoval první asijskou dívku.
Jenom jednu?
Ano, po rozvodu jsem se seznámil s krásnou Thajkou, začali jsme spolu žít a já se po čase zakoukal do jiné. Napadlo mě, že by bylo ideální, kdybych si je mohl nechat obě, protože polygamie (mnohoženství) mi imponovala, ale nevyšlo to. Tehdy jsem ještě neměl s takovým vztahem žádnou zkušenost, nevěděl jsem, jak to organizovat a byl to jen takový dost zoufalý pokus. A tak jsem si po nějakém čase našel dvě partnerky najednou. Jedna byla z Filipín a druhá z Keni. Jedna půvabná Asiatka, druhá nádherná černoška. Obě jsem si přivezl do Prahy a asi rok jsme žili rodinným životem. Ale zase to krachovalo.
Proč?
Bydleli jsme všichni tři dohromady, spali na jedné posteli, mně to připadalo skvělé, ale jim nikoliv. Hádaly se, dokonce se praly. Svěřil jsem se kamarádovi, který měl s podobným životem zkušenosti, a ten mi vysvětlil, jak na to. Že nikdy ženy nesmí být dohromady, že každá musí mít svůj pokoj nebo svůj dům, že k manželovi musejí docházet jedna po druhé, každou noc pouze jedna a pořadí se nesmí měnit. Také dárky musejí dostávat stejné. Když jim koupím šátky, tak všem úplně stejné, ani barvou se nesmí lišit.
Následoval tedy další pokus.
Takto vybaven jsem odjel zpět do Kambodže a našel si dvě nové dívky a zavedl jsem tento doporučený systém. Ovšem ta, která zůstala v noci sama, se dost nudila a hlavně poslouchala, co se děje u mě v ložnici, tak jsem přibral ještě jednu a začali jsme žít ve čtyřech. To bylo ideální. Sjezdili jsme spolu celý svět a bylo to několik let skvělé.
A už asi není, protože partnerky jsou jenom dvě.
Jedna odpadla, protože byla z rodiny, která se domnívala, že když si jejich dcera našla bílého chlapa, nemusí nikdo nic dělat a povinností partnera je o celou rozvětvenou rodinu se postarat. Ale takové věci jsem nechtěl podporovat, zejména proto, že maminka holduje hazardním hrám. A tak jsem jim dceru poslal domů.
Kolik máte dětí?
Děti mám tři, z prvního manželství dvaadvacetiletého Lukáše, který studuje na vysoké škole. Se svými asijskými partnerkami mám dva syny, čtrnáctiletého Daniela a dvanáctiletého Tomáše, ti žijí v Praze, kde chodí do školy a stará se o ně jedna z mých bývalých partnerek, maminka Tomáše. Kluci vyrůstají jako bratři, dobře se učí, v podstatě z nich jsou Češi. Líbí se jim blondýnky, pokud možno při těle, pravý opak mého pohledu. Se syny vycházím dobře, trochu je nudím, ale to je pochopitelné.
O asijských ženách se říká, že dělají muži pomyšlení, jsou věrné a oddané.
To je pravda, ale bohužel jim to nevydrží věčně. Při dnešních komunikačních možnostech, čímž myslím hlavně internet, se i ony rozhlížejí jinde, mají své nároky a představy a už zdaleka neplatí, že partner je pro ně něco jako bůh. Navíc je o ně mezi muži ve světě zájem a ony to vědí.
Už několik let žijete polygamním způsobem života, není to vysilující?
Naopak, takové soužití vnáší do sexuálního života pravidelnost, která je pro lidský organismus prospěšná. A se sexem je to jako se sportem, i sportovec potřebuje denně svoji dávku pohybu. Takže já jsem něco jako vrcholový sportovec, který se udržuje ve stabilní kondici.
Jak dlouho ještě chcete takový život praktikovat?
To není koníček na dobu určitou, pro mne je to způsob života, který mi vyhovuje a doufám, že až se jednou budu se svou pozemskou poutí loučit, budou se nade mnou sklánět truchlící dívčí tváře – s tmavýma očima a svatozáří havraních vlasů. Kolik těch hlav bude, to nechám osudu. Ale dvě minimálně.
