Každého asi někdy zachvátil pocit lenosti, nechuti zvednout se z gauče a vyběhnout ven. Možná bylo viníkem „depresivní“ počasí, únava po pracovním dnu či týdnu, osobní problém nebo třeba fakt, že letošní léto bylo tak tropické, že jsme ho celé prováleli u vody a ztratili těžce vydobytou fyzičku.
Sami se často úplně zbytečně uzavřeme do začarovaného kruhu strachu z toho, že bude běh nepříjemný, že si ho neužijeme, a tak to radši ani nezkusíme a zase zůstaneme doma. Podporujeme tím rutinní lenost a prohlubujeme běžeckou krizi, ale zaděláváme si dost možná i na vážnější psychické problémy. Rady, jak z krize vyjít se zdravou kůží i duší, jsme hledali u psycholožky i vás běžců.
Když nahradíme trénink leností
Jakákoli aktivita v našem životě se může stát rutinou. A je jedno, jestli je to každodenní ranní rozcvička, vykračování pravou nohou pro štěstí, čerstvý džus k snídani nebo třeba pravidelný běžecký trénink. Podle amerického žurnalisty, spisovatele a nositele Pulitzerovy ceny Charlese Duhigga je stejnou „železnou košilí“, která se nesnadno svléká, i lenost. Ve své knize Síla zvyku popisuje, co je taková rutina schopna s námi udělat, shrnuje vědecké poznatky a přináší rady, jak (zlo)zvyk přetransformovat v náš prospěch. Každý zvyk či zlozvyk je možné rozložit do tří komponent. Jsou jimi spouštěcí podnět, který odstartuje automatickou reakci (může to být nějaké místo, čas, hudba, nálada nebo lidé), zautomatizované, rutinní chování (v případě dobrého zvyku třeba právě běh) a konečně odměna, která nás k tomuto chování motivuje (horká sprcha po tréninku, hrnek kakaa, nové běžecké oblečení, dobrý pocit, kondice, nižší hmotnost apod.).
S Duhiggovými závěry pracuje i konzultantka tréninku a rozvoje, Barbora Blažková. „S leností, která se nám stala zvykem, je nejlepší bojovat zvykem novým. Jakmile se totiž podnět – nové, žádoucí chování a motivující odměna – propojí, vytvoří se v naší hlavě ze všech tří komponent pevný zvyk (nebo zlozvyk), který je pak těžké narušit. Zajímavé je, že změny jsou vidět dokonce i na neurologické úrovni,“ říká.
Zní to jednoduše, ale záleží také na tom, jak hluboce jsme do notorické lenosti upadli. Ideální je samozřejmě vnitřní motivace k pohybu (tedy fakt, že nás běh baví sám o sobě). Když nám přestane stačit nebo ji ztratíme, je tu motivace vnější – tedy odměny nebo tresty. Tento typ motivace ovšem podle psychologů nepůsobí dlouhodobě. „Na druhou stranu u činností, do kterých se nám zpočátku moc nechce, může soubor několika takových motivátorů naráz pomoci k návyku. Jakmile se mozek naučí překonat počáteční nechuť, což je opakovaně odměněno záplavou endorfinů, pomocná vnější motivace přestane být nutná,“ shrnuje Barbora Blažková pozitivní dopad třeba toho, že si koupíme nové, slušivé kalhoty na běhání, a hned přidává i konkrétní plán vnější motivace, která nám pomůže počáteční nechuť prolomit: „U běhu se například radí připravit si u postele jako spouštěč běžecké oblečení, aby to byla první věc, kterou uvidím po probuzení, domluvit se s dobrým kamarádem na středeční a páteční výběhy v 7:30, k oblékání si pustit oblíbenou rozhýbávající hudbu. Vznikne tím několik spouštěcích podnětů – konkrétní čas, místo, emoce, přítomnost určitých lidí, které nám při procesu pěstování nového zvyku výrazně pomohou.“
Začněte znovu, motivujte se a zažeňte ďáblíka v hlavě
Taková motivace pomohla a pomáhá i konkrétním běžcům, které jsme oslovili. Shodují se navíc, že jim lenost i krizi pomáhají překonávat malé i velké odměny a cíle. Mnohým z nich po dlouhé pauze (ať už kvůli lenosti, či nemoci) pomohlo začít pozvolna: tedy ne uhnat se po měsíci neběhání desetikilometrovou trasou, ale dát si třeba jen tři kilometry, pak pět, poté sedm, nebát se (a nestydět se) zastavit na protažení či vydýchání v chůzi.
Důležité je, neodrazovat sám sebe a uměle si aktivitu nezošklivovat. Neříkat si „A ono je tam dneska zima, strašně se zpotím a pak si budu muset zase mýt hlavu“, ale spíše najít pozitiva: „Je zima, ale během se zahřeju, probudím, a za odměnu si umyju hlavu tím novým voňavým šampónem.“ Na těžké začátky překonávání krize upozorňuje i Barbora Blažková: „Začátky jsou nejtěžší: přestože se snažíme přesvědčit, že opravdu chceme cvičit, ďáblík v naší hlavě našeptává, že si lžeme do kapsy, že je to upocená dřina, která nás nebaví, bolí to, nechce se nám.“
V souvislosti s tím upozorňuje na to, že nic nejde hned a zpočátku budeme muset své vůli trochu pomoci. I mozek se dá totiž vycvičit nebo chcete-li ošálit: je tedy nutné, aby měl cvičení spojené s něčím, co máme opravdu rádi, ať už je to kousek čokolády, horká sprcha nebo třeba díl oblíbeného seriálu, který si pustíme při relaxaci po běhu. „V počátcích je tak dobré mít pevný plán: když je středa, pátek a neděle ráno, pouštím si svoji oblíbenou hudbu, potkám se s kamarádem a zaběháme si, protože pak mě čeká parádní dlouhá sprcha, endorfiny a výborná káva,“ shrnuje Blažková.
Když si zvyk znovu pravidelně běhat těmito odměnami (spouštěči) zakořeníme, bude pro nás časem mnohem jednodušší některé z nich vynechat nebo dokonce vyběhnout úplně bez nich a znovu tak nalézt radost z běhu jako takového s jedinou odměnou – příjemným pocitem a dobrou náladou, kdy náš mozek po běhu zaplaví endorfiny.
Pozor na extrémní jednostrannost i syndrom vyhoření
Pozor si ale musíme dát i na druhý extrém, kdy jedinec upadne do extrémní rutiny a pohyb se pro něj stává tak automatizovanou činností, jako když si ráno bezmyšlenkovitě čistí zuby. Běh spadne do kategorie „dělám to pravidelně, vlastně ani nevím proč, problémy mi to nedělá, ale žádné velké uspokojení také necítím“.
Radost z pohybu jako takového je základním klíčem k tomu, aby nás bavil i nadále a nestal se „nutným zlem“. Není rozhodně od věci běh občas prostřídat jiným sportem. A to nejen kvůli psychice, ale i proto, aby naše klouby a svaly nebyly neustále jednostranně zatěžovány. Stejně tak najdeme lidi, kteří si z běhání udělali zvyk jen proto, že „ono se prostě běhá“, ale nikdy mu nepropadli natolik, aby si z něj vytvořili koníčka, náplň volného času, na kterou se budou těšit.
RUNGO zavítá do Pardubic!
 |
Proto zmiňuje Barbora Blažková i variantu, kdy běh nahradíme úplně jiným sportem: „Pokud někoho vyvádí z rovnováhy už samotná představa, že půjde běhat, celou dobu běhání myslí na to, kdy už to konečně skončí, a v závěru se žádná odměňující euforie nekoná, je nasnadě otázka, zda nehledat jinou aktivitu, která by nebyla jen dřinou, ale i zábavou a aktivní relaxací.“ Zkoušejte různé aktivity a najděte si tu, která vás opravdu baví. Třeba nakonec zjistíte, že vám běh chybí a vrátíte se k němu, i kdyby to mělo být třeba jen jednou týdně na půl hodiny.
Pokud se opravdu snažíte a dlouhodobě se vám nedaří najít v pohybu radost (ať už je to běh, nebo zkoušíte něco jiného), možná byste měli zhodnotit svůj volný čas celkově: Mám dostatek jiných aktivit? Chodím často ven s přáteli, baví mě procházky se psem nebo s dětmi? Dělám jinak všechno, co jsem dělal vždycky, nebo frekvence a chuť k aktivitám upadá jako celek? Pokud ano, není žádná ostuda se poradit s odborníkem a přijít včas na příčinu problémů.
Barbora Blažková zmiňuje příklad, že vážnější psychické problémy mohou potkat i někoho, kdo možná na první pohled působí jako úspěšná, odolná a vyrovnaná osobnost: „Existují diagnózy jako chronický únavový syndrom, syndrom vyhoření či třeba deprese, se kterou se roky potýkala plavecká legenda Ian Thorpe. Při pohledu na záznamy z velkých plaveckých závodů, včetně těch, kdy exceloval, je zajímavé sledovat, jak mnohdy nijak zvlášť neprojevoval radost. A to ani tehdy, když překonal světový rekord nebo porazil Phelpse. To, co dříve miloval, mu dlouhodobě nepřinášelo radost. Pomoc hledal v alkoholu, dokud nepochopil, že boj s depresí sám nezvládne.“
Psycholožka zároveň dodává, že nechuť do čehokoli nemusí nutně znamenat psychickou nemoc, ale třeba fakt, že jsme prostě jen unavení. „Pokud však odpočinek dlouhodobě nepomáhá a stav se dále zhoršuje, je nasnadě vyhledat odborníka a poradit se, co dál.“ A jak poznáme, kdy jsme jen unavení a líní a kdy může jít o vážnější problém? „Rozdíl je právě v překonatelnosti, intenzitě a délce trvání. Dobrým ukazatelem je také to, zda daný stav narušuje výrazněji naše každodenní fungování, zdraví, společenský a partnerský život.“
Odpovědi běžců: Co vám pomohlo překonat krizi?Adéla, 23: Občas mívám chvilkové krize – nechuť vyběhnout, která trvá týden dva. Abych nespadla do neustálého odkládání běhu, vyhledávám nové trasy (třeba jedu tramvají i na druhý konec města), které mě nutí přemýšlet o nich, domýšlet je při běhu. Kilometry pak mizí mnohem rychleji, nemám pocit „křečka v kolečku“ na rutinní trase a nemám čas přemýšlet o problémech. Michal, 31: Jsem pořád v práci, takže běhání je pro mě příjemným odreagováním. Jednou bylo práce tolik, že jsem sám sebe přesvědčoval, že na běhání není čas, při běhání měl černé svědomí, že se (aspoň myšlenkově) nevěnuji práci, a sport mě úplně přestal bavit. Z přepracovanosti pak začaly i problémy v práci, tak jsem zavolal kamarádovi-psychologovi a řekl mu: „Nejsem žádný cvok, ale...“ Párkrát jsme se sešli a teď už vím, že je to právě běh či jiný sport, který mi dává do práce novou chuť a energii. Jednoduché, že? Jenže když máte krizi, tak už vás ani tohle nenapadne. Eva, 25: Běhám většinou sama, ale když mě přepadne splín, vždycky pomůže se do tréninku nějak příjemně donutit: Přece nenechám kamarádku běžet samotnou! Ty nové elasťáky nebo bundička si zaslouží provětrat v parku. Po běhání si dopřeju na zahrádce v parku kofolu bez výčitek. Marie, 48: Největší motivace k překonání krize leží v koupelně na zemi. Stoupnu na ni a řeknu si: „Čtrnáct dní jsi neběhala a už máš kilo a půl navíc – alou ven!“ David, 41: Času na běhání mám dost, ale lenost je někdy opravdu silnější než já. Teď v létě se mi do pocení v tom vedru moc nechtělo a odvykl jsem si. Pomohly mi společně organizované tréninky v parku. A to jak pravidelností, tak tím, že jsem se vždycky těšil na nové lidi, které tam potkám. |
