A ona teď slaví devadesátiny, vypadá na sedmdesát a uvažuje jako mladá. Snad proto, že se nikdy v životě nelitovala: pražská rodačka a německy píšící spisovatelka Lenka Reinerová.
* Máte spojenou první republiku s nějakou vůní?
Koncem léta se na pražských ulicích prodávaly nakládané okurky. Venkovská babka měla soudek, v něm dřevěné vidlice, kterými jste si mohl okurku vylovit a prodavačka ji zabalila do kusu pevnějšího papíru... Stálo to pár krejcarů a hned cestou jste jedl. Ta vůně mi dodnes, když jdu svou Melantrichovou ulicí, zůstává v paměti. Bylo to krásný.
* V Melantrichově bydlel i Egon Ervín Kisch. O kolik byl starší?
Mně bylo devatenáct, jemu padesát. A setkali jsme se náhodou - začala jsem psát do časopisu a jednoho dne mi šéf řekl: „V zadní místnosti kavárny Metro občas diskutujeme, a zítra se bude mluvit o reportáži, tak přijď.“ Tam se najednou objevil takový menší, kulatý člověk, který mi připadal velice starý. Každému dal nějaký časopis, a když přišel až ke mně, zastavil se a říká: „Kdo jsi? Tebe jsem tady ještě nikdy neviděl...“ Kisch se musel na každou ženu podívat okem velice pátravým a já si říkala: Co se na mě má ten dědek takhle dívat?
* Ale hned jste zjistili, že bydlíte v jedné ulici...
Až příštího dne, když jsem ráno vyšla ze své mansardy a po deseti krocích potkala toho starce znovu. Říká: „Kam jdeš?“ Já na to, že do práce, a on: „Nejdřív pojď se mnou na kafe.“ Tak se bráním, že nemůžu, že musím být v devět v redakci, a on: „Hele, oni to vydaj i bez tebe. A když řekneš, žes byla s Kischem na kávě, bude to v pořádku.“ Tak jsem šla.
* Proč se vám Kisch věnoval, když jste byla o tolik mladší? Líbila jste se mu?
Jistě jsem se mu i líbila, zajímalo ho, že píšu články, ale taky to, že jsem samostatná - já bydlela v Melantrišce sama od těch devatenácti, a tehdy neexistovalo, aby se dívka takhle stěhovala od rodičů. To byla fantastická výjimka a já si dodatečně vážím matky, která mi řekla: „Stojíš na vlastních nohách, tak se odstěhuj. Já jen musím mít klíč k tvému bydlení.“
* Chodila vás kontrolovat?
Nezneužívala toho, naopak. Přišla jsem třeba z práce aměla koláč na stole nebo vyžehlené prádlo. Ale abych se vrátila ke Kischovi - za války jsme spolu byli v mexické emigraci, jemu strašně chyběla Praha a já mu ji zosobňovala. Ačkoliv normálně jsme mluvili německy, tak najednou začal s češtinou. Pracovala jsem na ambasádě naší exilové vlády, kam za mnou alespoň dvakrát týdně přišel, já tam měla mapu s frontou, on ty špendlíky sledoval a byl deprimovaný. Říkal: „Ta válka se nedá vyhrát.“ To bylo v období, kdy Němci v Rusku postupovali - jak se zdálo - nezadržitelně.
FOGLAROVY DIVNÉ POČTY
* Vraťme se ještě na chvíli do třicátých let. Vy jste jako šestnáctileté děvče nastoupila do účtárny, v níž jste seděla vedle Jaroslava Foglara -dával vám číst Hochy od Bobří řeky?
Ne. On si mi jen stěžoval, říkal třeba: „Včera mi to psaní vůbec nešlo...“ Bylo mu už osmadvacet a mně bylo nápadné, že mu nikdy nezavolala holka, že nikdy nešel na rande. Měl jen ty své skauty, psal Bobří řeku a bydlel s maminkou. Tak trošku podivín.
* Jak se to projevovalo?
Třeba mi řekl: „To ti je divný - včera jsem šel domů a v prvním poschodí na mě někdo čekal.“ Zeptala jsem se ho, kdo to byl, a on: „To právě nevím. Nikoho jsem neviděl.“ Já na to: „Kristapána, a jak víš, že na tebe čekal?“ A on, že to je jisté... Mám na něj i veselejší vzpomínky - Foglar byl tehdy fakturista a jednou mi říká: „Já se z toho ještě zblázním. Představ si, jdu domů, vidím číslo domu a číslo kolemjedoucí tramvaje a vypočítám z toho daň z příjmu.“ Ale jinak s nikým neztratil zbytečné slovo - byl stažený do sebe.
* Myslíte si, že byl homosexuál?
Myslím, že ne. A pakliže byl, nikdy -a o tom jsem hluboce přesvědčena - se na žádném ze svých kluků neprovinil. Určitě ne.
* Z čeho usuzujete?
Byl to vážný, čestný člověk. Když se něco nedělá, tak by to nedělal, i kdyby měl trpět. I kdyby se mu nějaký kluk hrozně líbil.
* Jaký byl postoj vaší generace k homosexualitě?
O tom se tehdy nemluvilo, třicátá léta byla plná nejrůznějších tabu. Myslíte například, že mi matka řekla o tom, že budu mít jednoho dne menstruaci? A představte si mladou holku, které se to stane! Měla jsem pocit, že umírám. Maminka mi něco náznakem vysvětlila, ale když dnes poslouchám, jak mluví moje vnučka se svou matkou, tak to je nepředstavitelný rozdíl. A zaplaťpánbůh za to.
* Co jste se tedy v mládí dozvěděla o vztazích a o sexuálním životě?
Člověk se k informacím dostával těžko. V Melantrišce jsem třeba nechápala, co se děje v pokoji vedle mé mansardy. Přes den tam byla dívka, která večer chodila pryč. A mně bylo jen trochu nápadné, že jsem ze společné schránky občas vytáhla pohled: „Přijdu ve čtvrtek o půl čtvrté, Navrátil.“ Až jednoho dne mi vytáhli zub, tak jsem zůstala přes den doma, a ona klepe na dveře: „Co je ti? Uvařím ti čaj.“ A pak vykládala, že v domě má jen svoji pracovnu. Jinak má známost a chce se co nejdřív vdát. „Večer přijdu domů,“ říkala, „osprchuju se a jsem ta jiná. A on si myslí, že pracuju v drogerii...“ Ale o takových věcech se tenkrát nemluvilo. Moje starší sestra se vdávala za zástupce Fiatu v Praze, na svatební cestu jeli na Riviéru a pamatuju si, jak jsem řekla: „To je divný - mají tam jeden jeden pokoj... To ona se večer před ním svlékne?“
* Hodně jste se musela bát té první noci, kterou strávíte sama se svým chlapcem...
No jo. To mi bylo devatenáct a člověk o ničem nic nevěděl. Když se podívám zpátky, tak mi je líto, že byl můj vztah k matce tolik tabuizovaný, a tím i omezený. I když chápu, že to neměla lehké. Měli jsme železářství, jenže když šel otec za první světové války v klatovských kasárnách přes dvůr, tak si tam jeden voják pucoval pušku a zapomněl, že v ní má kulku. Skončila v otcově hlavě.
* Zabila ho?
Ne. Ale neurochirurgie neexistovala a kulka se zastavila na okraji mozku. Postupně začal být tatínek divnej, což se nám se sestrami někdy hodilo - zejména, když jsme s ním hrály člověče, nezlob se. Nepamatoval si, jakou mají jeho figurky barvu, tak jsme mu vždycky daly ty, které prohrávaly. Ale pak se to dalo do pohybu, on se choval pořád divněji a rodiče o obchod přišli.
FIALKY V CELE
* Jak se žilo za první republiky celebritám? Říkala jste si třeba, panebože, právě jsem zahlédla Karla Čapka za výlohou kavárny Slavie?
Nebyla televize, nezapomeňte. Karla Gotta, toho dnes vídáte pořád, ale my jsme slavné lidi nevídali. Jen si pamatuju, že když mi bylo asi sedmnáct, přijela do Prahy Josephine Bakerová - černošská tanečnice a zpěvačka, která jako první vystupovala nahoře bez a sukýnku měla z pštrosího peří. Šla jsem ulicí 28. října, tam stály davy lidí, a najednou přijelo auto, na jehož střeše byla ona; tehdy jí byly plné noviny. Černoši tu byli vůbec vzácní - jediný, kterého jsem v Praze vídala, byl portýr z nočního lokálu na Uhelném trhu.
* Považovali ho Pražané za méněcenného?
To tehdy neexistovalo. Byl tu jen jeden, tak nikomu nedělal problémy. A třeba já jsem si až do polovičky třicátých let vůbec nebyla vědoma toho, že jsem Židovka - to začalo hrát roli až v době, kdy štěkal každý den Hitler v rádiu proti Die Tschechei. Abyste pochopil - naše generace měla divné mládí. Místo, abychom šli na rande, tak jsme jeli do Sudet agitovat proti nacistům. Kamarádi odjížděli bojovat proti Francovi do Španělska a můj přítel, advokát, tam dokonce zemřel.
* Vy jste před nacisty utekla do Francie a později do Latinské Ameriky. Máte nějakou vůni spojenou i s Mexikem?
Žili jsme s manželem u aleje mimóz - já do té doby nevěděla, že jsou mimózy stromy. Když všechny najednou kvetly, bylo to opojné. Ale řeknu vám, jak je to s lidmi divné... Naše velvyslanectví sídlilo ve vilce uprostřed zahrady, v níž kvetly celý rok růže. Já už je nemohla ani vidět! Když jsme po válce odjížděli z Mexika složitě přes Kanadu, tak jsem při procházce Montrealem objevila v trávníku pampelišky. Rozbrečela jsem se, že je po tolika letech zase vidím... Tohle jsou takové zvláštní zážitky, které nás modelují. Čím jsem starší, tím víc si uvědomuju, jaký mají maličkosti na člověka vliv.
* Můžete to vysvětlit?
Je mi devadesát, ale žiju teď nějak intenzivněji než dřív. Fyzicky samozřejmě ne, šíleně třeba zapomínám, ale vnímám víc. Například ráda jezdím tramvají - podzemku nemám ráda, nejsem krtek. Vidím lidi, jak nastupujou kolem mě do vozu, a mám z toho zážitek. Nebo teď před chvílí jsem si všimla, že je váš fotograf tetovanej, a tak jsem se zeptala, co ho k tomu vedlo. Neostýchám se. Chtít hodně vědět, to je - myslím si - dobrý. Víte, já jsem už přes padesát let v jednom kuse onkologický pacient, takže chodím mezi nemocné. Koukám na ně, ale sleduju taky personál, který tam pracuje, a ptám se těch ženských, jaké to je, když tohle děláte celý den: To není žádná legrace... Vnímám pestrost života.
* Můžete se svými zkušenostmi pomáhat ostatním pacientům na onkologii? Utěšit je?
S tím mám báječné zkušenosti. Potkám třeba prostou ženskou na ambulanci, ona zmizí, za chvilku přijde s velikou bonboniérou a říká: „Vy jste mi strašně pomohla!“
* Ale čím?
Asi kladným postojem k životu. Tahle paní s bonboniérou vždycky brečela, tak jsem se k ní posadila a ptala se: „Prosím vás, co brečíte?“ A ona, že ji všechno deprimuje: „Už když jdu tady dole tou chodbou.“ A já říkám: „Vidíte ty obří mašiny, které nás ozařují? Copak ty můžou být někde nahoře? A chodbou projdete, to je toho.“
* Ten životní optimismus nedovolil, aby vás rakovina zničila?
Nejen rakovina. Třeba i Ruzyň. Tam mě zavřeli brzy po první operaci a samozřejmě, že mi nedělali lékařské kontroly. Říkali: „U nás si všechno musíte zasloužit.“ Ale já myslím, že když se člověk dostane do těžké situace, tak se jí musí postavit, nebo je konec. Napolo to nejde. Sice jsem byla ušetřena holokaustu, ale lidi, kteří ho přežili, to potvrdí taky. Jednu věc jsem pochopila dávno: nejhorší, co sám sobě můžete udělat, je sebelítost. Když se litujete, tak se problému nemůžete postavit.
* Mimochodem, čím je ve vašich vzpomínkách cítit kriminál?
Je zvláštní, že se takhle ptáte, protože už delší dobu nemám čich. Prý kvůli častému ozařování. Takže je báječné, když mi někdo přinese puget a chce, ať si čuchnu. Ale vzpomínám, že ačkoli v Ruzyni hlídali muži, tak na sprchování nás odváděly ženy, které byly cítit mýdlem. A mně to vadilo - pro tu vůni byly nade mnou. Cítila jsem se ušmudlaně. A ještě na jednu vůni si vzpomínám. Já už byla zavřená za války v Paříži a tam mi jedna bachařka přinesla fialky; prý slyšela, že jsem nevinná.
* Jak vás změnily ty dvě samovazby - pařížská a pražská?
Pozor, v Ruzyni jsem byla v samovazbě jenom na začátku a na konci, mezitím jsem měla společnici. Lidi se mě ptají, jestli mi ji tam nastrčili, ale tím si nelámu hlavu -ona se chovala kamarádsky. Na rozdíl ode mě byla odsouzená, a tak měla úlevy - dostávala třeba balíky s potravinami. V Ruzyni byl hrozný, asi kukuřičný chleba a ona občas dostávala slazené mléko, které jsme si na něj kapaly - pak se to dalo jíst. Taky si směla číst, a tak mi předčítala. Stalo se, že tam vlítl hlídač a říká: „Ta druhá přece číst nesmí!“ A ona odpověděla: „Vy jste mi sem dali slovenskou knížku a já ji musím číst nahlas, protože jinak tomu nerozumím.“
* Plakala jste na cele?
Vůbec. Já měla jiné recepty pro přežití. Když jsem byla sama, každý večer jsem si nahlas popřála dobrou noc a každé ráno dobrý den. Jinak bych měla pocit, že jsem jen balík, který tam leží... A takové maličkosti, jako je hlasité dobré jitro, ty pomáhají.
V CHUDINSKÉ ČTVRTI
* Jedenáct příbuzných vám zemřelo v koncentračních táborech, a tak mi řekněte - bolí ta první smrt stejně jako jedenáctá? Anebo člověk otupí?
Já potřebovala roky - a nejsem jediná -abych se vyrovnala s tím, že zrovna já jsem přežila. Nejvíc mě opravdu porazilo to, co jsem zjistila jako první, že jsem v Birkenau přišla o mladší sestru, ale člověk neotupí nikdy. Když třeba nedávno odpálili teroristi bomby v Londýně, tak mi telefonuje dcera, která tam žije. Říká: „Mami, jsme v pořádku.“ Já nic nevěděla, tak jsem jen odpověděla, že to je dobře, a až v rádiu jsem se pak dozvěděla, o co šlo. A strach jsem měla stejný, jako by se dcera včera narodila. O týden později jsem do Londýna přijela - tehdy teroristům nevyšel druhý útok, ale zachytily je kamery v metru, tak ty chlapy pořád ukazovali v televizi. Asi za dva dny se kdosi přihlásil: „Jeden z nich je můj syn.“ Dovedete si to drama představit? Co asi prožili ti dva, ten tatínek s maminkou...
* Jeden si představuje sám sebe na jejich místě - jak by se zachoval.
Několikrát jsem viděla palestinské matky, které říkaly: „Mám ještě jednoho syna a doufám, že to taky udělá.“ Ale stejně je to těžké. Na světě je spousta lidí a my bílí jsme dlouho ignorovali, že ostatní jsou na tom jinak - že mají jiné tradice, jinou víru... Nebrali jsme to na vědomí a z toho plynou problémy. Což jsem cítila třeba před třemi lety v Senegalu - bydlela jsem na naší ambasádě, kde každý den kropili zahrady, tou ulicí normální lidé neprocházeli, ale já od prvního dne říkala, že chci do favely. Do chudinské čtvrti.
* Co vás tam táhlo?
Nejsem tupá. Centrum Dakaru je přece stejné jako kdekoli jinde, se stejnými restauracemi i obchody. Ale ve favele lidi žijí v písku u moře. Narodí se tam, umřou a připadá jim to normální, protože jejich rodiče se tam taky narodili. Tady je koza, tady někdo čurá, tam kojí máma dítě, všechno vedle sebe... Jeli jsme tam k večeru, bylo vedro a prodavači na ulici nabízeli ryby už od rána. Můj průvodce povídá: „Kdybychom je snědli my, tak se smrtelně otrávíme, ale místní ne.“
* Co jste si v tom Dakaru uvědomila?
Víte, šedesát procent Senegalců jsou analfabeti. A bývala to francouzská kolonie! Šla jsem se podívat na kurz čtení a psaní, kde mladí lidé seděli na prknech, ale neměli před sebou žádné stolečky. „Proč ne?“ ptala jsem se mladé Rakušanky, která je učila, a ona řekla: „Vždyť to jde taky tak...“ To mě porazilo. Říkala jsem si: „Proč? Vždyť Francouzi tu byli léta letoucí -tak vzdělaný, civilizovaný, revoluční národ.“
* Takže si za terorismus můžeme tak trochu sami?
Jsem vůči terorismu bezradná - je to hrozná věc. Po těch atentátech v Londýně mi imponovalo, jak BBC intenzivně uklidňovala diváky: „Prosím vás, mezi námi je spousta slušných muslimů, jsou to naši spoluobčané...“ Ale pak jsem viděla, jak jdou po ulici kompletně zahalené ženské, a bílá maminka vzala své dítě a přešla na druhý chodník. Je to těžké. Naše civilizace vypadá, že je vzdělanější, ale tyhle problémy zanedbávala. A já to možná cítím zvlášť silně, protože jsem Židovka.
KOHO VOLIT? NEVÍM...
* Váš manžel byl jugoslávský lékař, takže jste po válce bydleli tři roky v Bělehradě. Mohla byste tam zůstat do smrti?
Mně Praha chyběla v Bělehradě ještě víc než v Mexiku. Poválečný Bělehrad byl ze čtyřiceti procent rozbombardovaný, a protože měli za sebou nemilosrdnou partyzánskou válku, tak tam bylo všechno velmi zhrubělé. Praha mě pořád víc přitahovala.
* Bylo pak jednoduché přemluvit manžela, aby s vámi zůstal v Československu?
On byl podstatně starší, nemocný, a Praha mu vyhovovala.
* Jak jste spolu mluvili?
V Mexiku francouzsky, protože býval lékařem francouzské mezinárodní brigády. A v Bělehradě jsem se musela naučit srbochorvatsky. Dcerce byly dva roky, když jsme se konečně dostali do Prahy a já s ní jela tramvají. Když jsme vystoupili, tak mi srbsky řekla: „Všichni mluví nesprávně.“ Zdálo se jí, že to tady všichni komolej... Ale pak jsme doma mluvili česky, i když čím byl manžel slabší, tím častěji se vracel k jazyku svého dětství -ani si to neuvědomoval. A v češtině, v té byl do smrti schopný o někom prohlásit: „Ať si utrhne nohu.“
* Že máte rakovinu, to jste se dozvěděla roku 1948 -měla jste strach?
To právě byly dceři dva roky, a mě - musíte věřit - ani na vteřinu nenapadlo, že bych mohla umřít. Asi kvůli tomu dítěti. Mezitím jsem měla několik recidiv a teď je to zase akutní, ale když je vám devadesát, tak přece nebuďme hloupí - jednoho dne to musí skončit. Nemůžu žít věčně, takže to člověk vezme jako faktum. Nedávno jsem dceři řekla: „Ať se to stane kdykoli, tak to už není katastrofa. Je mi devadesát. A nejen to - ještě jsem celkem živá, můžu něco dělat, myslí mi to...“ Ano, zapomenu, pro co jdu do kuchyně, ale když se zeptáte, co bylo roku 1936, tak to vím. Takže si jen přeju, aby to skončilo civilizovaně.
* Vypadáte výborně, a přitom chodíte jednou týdně na těžkou chemoterapii. Přemýšlíte o smrti často?
Nedeprimuju se, na to nemám geny. Jen když třeba čtu, že bude něco hotové roku 2011, tak si automaticky říkám: „To pro mě už není.“ Ale pak se má něco odehrávat roku 2009, a to začnu počítat. „Tři roky? To bude legrace, to bych ještě mohla...“
* Volby budou už brzy - mohla byste volit komunisty?
Co vás vede! Kdepak.
* Vy jste před válkou vstoupila do strany, která vás později nesmyslně uvěznila, ale definitivně jste z ní odešla až po okupaci v roce 1968. Proto se ptám.
V mládí jsem si myslela, že je spravedlivé, aby ti, kteří byli potlačeni, měli možnost vládnout. Ale dávno už vím, že nárok na absolutní moc - ať už pod jakoukoli záminkou - je absolutně nepřijatelný. A jestli se mě teď zeptáte, koho volit budu, tak upřímně řeknu, že nevím. Vím jen, že k volbám půjdu.
* Jste dnes šťastná?
Ano. Po všech těch životních otřesech jsem zpátky doma. Znám Prahu a mám pocit, že Praha zná mě. Vnímám její krásu. *
|
Lenka Reinerová |
