Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Lenka Filipová: Ve StarDance bojuji s podpatky

aktualizováno 
Známá česká zpěvačka právě intenzivně trénuje na soutěž StarDance a poprvé v životě oblékla dlouhé šaty a vysoké podpatky. Její celoživotní vášní jsou jazyky a kytara. Díky tomu mohla studovat ve Francii, kde svůj stesk zajídala v pekárně...

Lenka Filipová - "Ve Francii jsme si uvědomovala, že Francouzky v žádném případě nebyly hezčí než Češky. Ten rozdíl vězel v zacházení samé se sebou." | foto: Lucie Robinson


Lenka Filipová

Na pražské konzervatoři a na Mezinárodní hudební akademii v Paříži vystudovala obor klasická kytara. V roce 1982 debutovala jako písničkářka albem Zamilovaná, posléze vydala řadu desek. V posledních šesti letech měla pauzu kvůli vážným zdravotním problémům. Nyní chystá jak klasické, tak písňové album. Je vdaná a má čtrnáctiletou dceru. Je účastnicí nové řady StarDance.


Vrhla jste se do taneční soutěže, která rozhodně není žádným amatérským ploužením po parketu. Jak se vlastně spárovávají lidi na soutěž StarDance?

Televize má vše promyšlené. Předem odhaduje, kdo by se ke komu hodil. Aby spolu ladili temperamentem, vizuálně…

Věkem?

Ne, ten roli nehraje. Trochu jsem jen polkla, když mi bylo řečeno: "Nejstaršímu tanečníkovi je 28 let."

Přihlásila jste se vy sama?

Ne. Vytipovali si mě a zavolali, jestli by mě účast v tomto pořadu bavila. Nechala jsem si týden na rozmyšlenou, i když mi bylo hned jasné, že přikývnu. Když běželo první kolo, sledovaly jsme je s dcerou s nadšením. V jednu chvíli se na mě otočila: "Mami, to by bylo něco pro tebe!" Tancuji totiž velmi ráda. A pak jednoho dne zazvonil telefon.

A šla byste třeba do Bailanda?

Ne. StarDance si nehraje na nic, čím není. Bailando upozornilo na nešťastné osudy a v tom bylo záslužné, trošku mi ale zavánělo podrazem na diváky. Citově vydíralo.

Mahulena Bočanová během StarDance zhubla 14 kg, čímž z tance pro některé lidi udělala zázračný odtučňovací prostředek. Věříte tomu?

Pro lidi s podobným náhledem soutěž stejně není, protože tréninky vydržíte, jen když mají pro vás duchovnější obsah, nejen vypotit sádlo. To znám lehčí způsoby hubnutí.

Je klíčem k výběru tanečníků a tanečnic i fakt, jestli mají denně čas na pět hodin se "zašít" do tělocvičny?

Každý z oslovených musí sám zvážit, jestli je schopný přeorganizovat svůj program. Ale je pravda, že jsem časovou náročnost trochu podcenila. Nejde jen o to, že někam přijedete, odtrénujete a odjedete. Nabalují se i jiné věci. Asi jako když stavíte dům, tak to taky vždycky přetáhnete rozpočet. Tady přetahuji rozpočet hodin.

Jedete víc za vítězstvím, nebo za prožitkem?

Měla bych říct, jasně že za vítězstvím. Už kvůli partnerovi Michalu Petrovi. Chlapi soutěže asi vnímají jinak. Chtějí vyhrát. Já pochopitelně také. Ale protože už jsem starší, mnohem větší hodnotu pro mě má zjištění, že pohyb vyjádří moji duši stejně kvalitně jako hudba. Dozvěděla jsem se zase něco nového o sobě. Když mi něco nejde, partner mi zakazuje mluvit, vysvětlovat to verbálně, okecávat. "Všechno musíš vyjádřit tělem, okřikuje mne." Pro mě je to úplně jiná dimenze. A taky si plním sen, který se mi možná ani nezdál.

Jaký?

Nikdy jsem neměla dlouhé šaty. Tanečními jsem prošla v mini, vdávala se v kalhotovém kostýmu… Je to drobnost, ale zároveň, jak v tom hrozném spěchu leckdy rezignujeme na ženskost, paráda. Noblesy není nikdy dost. Tancem se vlastně vracíme zpět k absolutní ženskosti. Akorát trochu bojuji s podpatky. Šesticentimetrovými! V těch jsem v životě nechodila!

No, je pravda, že vy jste vždycky byla vidět hlavně v kalhotách. Ale působilo to elegantně, francouzsky chic...

Vždycky jsem tíhla ke kalhotům a sportovnímu stylu, ale něco jsem od Francouzek určitě odkoukala. Ve Francii jsem si uvědomovala, že Francouzky v žádném případě nebyly hezčí než Češky. Ten rozdíl vězel v zacházení samé se sebou. Markantní to bylo hlavně u žen středního a staršího věku. Tady vypadaly dobře holky před svatbou. Jak se žena vdala, spadla klec. Správná matka šetřila vždycky na prvním místě na sobě. Jedny boty na léto, jedny na zimu. Vlasy si barvila zadarmo doma. A když jednou za čas zašla do kadeřnictví, vůbec se nebral v potaz její typ. Kadeřnice ji ostříhala nebo natrvalila stejně jako zbytek celého města. Francouzky k tomu přistupovaly naprosto jinak. I starší dáma, tenkrát jsem za starší dámy považovala už čtyřicátnice, se řídila stejným heslem. I kdyby doma na chleba nebylo, základem jsou boty, účes a nevečeřet! Ďobnout si jablíčka, banánku, držet si tajli do pozdního věku. Čarovaly s šátky. Jejich aranžmá povýšilo na zajímavý i laciný hadr. Plus kvalitní parfém.

Ve Francii jste v sedmdesátých letech dva roky studovala hru na kytaru. Ještě předtím jste tři měsíce vystupovala i v USA. Nevadí vám komentáře typu: "Kdopak asi tenkrát tak mohl vyjíždět na Západ?"

Vadí. Nebo spíš už ani nevadí. Do Ameriky jsem se dostala tak, že jsem v prváku na konzervatoři vyhrála celostátní kytarovou soutěž hudebních škol. Na soutěži mě slyšel člen poroty a řekl o mně Bohouši Smékalovi, šéfovi BROLNU (poznámka: Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů). Ten mi nabídl, abych s nimi jela na tříměsíční turné po Spojených státech a Kanadě. Bylo mi patnáct, byla jsem vykulená, naivní holka. Jako nejmladší jsem bydlela s jednou hodnou "tetou", která na mě měla dávat pozor. Až později jsem pochopila, že doslova. Byla fízl.

A ta Francie?

Šlo opět o štěstí. Francouzi tomu říkají ‚un coup de fondre‘ něco jako zásah z nebe. I když na ten zásah jsem byla náhodou připravená. Přítelkyně mé maminky, Dulka Beková, jednoho dne řekla: "Poslyš, ta vaše Lenka se učí francouzsky. Zkuste zajít za francouzským kulturním atašé, třeba by mohla dostat nějaké stipendium." Nás by doma tohle v životě nenapadlo. Ale jak se říká, líná huba a tak dále. Tak jsem s Dulkou za atašé zašla a skutečně se dozvěděla, že mezi tehdy Československou republikou a Francií existuje kulturní dohoda o výměně studentů. Později jsem ve Francii narazila třeba na Ctibora Turbu, Bolka Polívku a jiné Čechy. Vůbec nešlo o žádný uzavřený klub pro děti papalášů. Podmínkou bylo studium na umělecké škole a znalost jazyka. Vídala jsem se s lidmi z výtvarných a filmových kruhů, já byla jediná z hudební sekce. Navíc jsem uměla docela slušně anglicky a myslela si, že umím francouzsky.

Stejně ale fůru lidí i s jazyky nepustili.

Samozřejmě. Kdybych měla třeba takzvaný buržoazní původ, shodili by moji žádost ze stolu a nepomohlo by mi, ani kdybych mluvila sto jazyky. Táta s mámou ovšem vyhovovali, protože oba pocházeli z "dělnických poměrů". My jsme byli úplně normální rodina. Bez auta, bez chaty, táta v divadle moc nevydělával a maminka jako učitelka také ne. I tak jsem dva roky čekala, než se moje žádost vyřídila.

Kdo vás směroval k jazykům v době, kdy byla v kurzu tak akorát ruština?

Moje maminka učila vedle hudebky právě ruštinu. Protože jsem jako dítě pochopitelně zbožňovala všechno, co s mámou souviselo, začala jsem se o ruštinu zajímat. A tak nějak začala moje celoživotní jazyková vášeň. I když k jejich učení přistupuji iracionálně a spíš emotivně. Nikdy mě nemotivovala účelovost a užitečnost je umět. Spíš zvědavost a pocit hry. Jste jako mimozemšťan, který přistane na jiné planetě a hledá kód k rozluštění neznámých zvuků, které ho obklopují, a když už jim pak po čase rozumí, to je přece paráda! Že se mi pak hodily a dnes jsou nezbytností, byl příjemný vedlejší efekt.

To se vám to mluví, když máte talent: pro většinu je to spíš dřina...

Každý má prostě někde přidáno a jinde ubráno. Dispozice k učení jazyků je dar, jsem si toho vědoma. Když jsem chodila do třetí třídy, na škole byla nepovinná angličtina. Tak jsem se na ni v osmi letech přihlásila a pak to doma jen oznámila. Chtěla jsem totiž vědět, o čem zpívají v těch cizích písničkách. Zbláznila jsem se pochopitelně do Beatles a chtěla vědět, co zpívají.

Do povědomí jste vstoupila ovšem jako frankofilka. Jak jste přišla k francouzštině?

Ta mě popadla ve třinácti. Dělala jsem ji nejdřív jako samouk. Opět přes hudbu, přes Jacquesa Brela, Juliette Greco a pochopitelně Edit Piaf. Seděla jsem u gramofonu, desky pořád zastavovala a foneticky si přepisovala, co jsem slyšela. S tím bych si pochopitelně na dlouho nevystačila. V té době se naše rodina znala s francouzštinářkou Oťulou Zichovou, sestrou Karla Zicha. Pořád jsem ji vyhledávala, aby mi pomohla rozkrývat moje fonetické čmáranice. Málem omdlela, když jsem jí to přečetla z papíru poprvé. Ono to bylo dobře. Dodnes se tomu smějeme.

Shrnu to. Je vám čtrnáct, učíte se tři jazyky, k tomu denně cvičíte na kytaru, předpokládám i dobré známky. Nebyla jste mezi dětmi za šprtku a podivína?

Taky jsem hrála volejbal a líbil se mi závodní tanec. Nevzpomínám si, že by mi někdo nadával šprtko, ale trochu jiná jsem rozhodně byla. Moje jinakost naštěstí spolužáky neprovokovala k nějaké šikaně. Jsem samostatný běžec. Cítím se dobře jen mezi lidmi, které si sama vyberu. V téhle dobrovolně seskupené partičce se dokážu uvolnit i být dostatečně důrazná. Širší dav odjakživa vypouštím. Tedy mám ho ráda, když sedí na mých koncertech, neobklopuje mě.

Zpět k Francii. Jak jste si v Paříži ve svých osmnácti letech zvykala?

Stačí, když řeknu, že jsem za první půlrok přibrala 18 kilo? Smutek a stesk jsem totiž zajídala. Co zajídala, zažírala!

Čím?

Bydlela jsem v pronajatém pokojíku v domě s pekárnou. Francouzské pečivo je neodolatelné. Chodila jsem se denně utěšovat a odměňovat a kynula jsem. Stala se ze mě odbornice, ochutnala jsem veškerý sortiment a dodnes si pamatuji všechna jména jednotlivých dobrůtek. Sami pekaři si mě začali dobírat, když jsem po třech měsících začala nosit jen samé volné indické hábity…

Co vás tak deptalo?

Jela jsem poprvé na dlouho od rodiny. Radost a očekávání nahradil na poslední chvíli strach. Cítila jsem se jako šnek, kterého odtrhávají od jeho domečku. Doma pulzovala láska a já si žila jak ve vatičce. Což mi v plné síle došlo, když jsem najednou byla ve světě jen sama za sebe. Proto razím názor: vyslat své miláčky na prahu dospělosti pěkně ven. Aby jim docvaklo, co pro ně rodiče dělají, co to je stabilní domov.

Jak u vás probíhala aklimatizace opačným směrem, po návratu domů?

Ztuha. Byla jsem za podivínku. Lidi moc nechápali, proč se vracím. Hodně Češek, které se odsud nějak vycukaly, ve Francii volilo "bílou svatbu" – svatbu naoko. Jenže na tohle já nebyla, i když bych se asi s někým dohodla. Já chtěla pravou romantickou lásku, ta jediná by mě ve Franciii udržela. Nepřišla, a tak vyhrál stesk po mé původní rodině. Navíc mám o jedenáct let mladšího bráchu. Uvědomovala jsem si, že by asi, respektive určitě nesměl studovat. Že bych byla svobodná na jeho úkor...

Po návratu jste začala vystupovat jako předzpěvačka Hany Zagorové, později s Karlem Zichem. Získala jste nálepku "Dívka s kytarou"...

Která mě těšila i netěšila. Trochu zněla, jako že zpívám a kytaru mám jako dekorativní doplněk a vybrnkám tak čtyři akordy. Anebo: dobře, je kytaristka, která si k tomu cosi pípá. Vždycky jsem se snažila, snažím a budu snažit obstát jako muzikantka s klasickým kytarovým vzděláním. A zároveň jako zpěvačka s určitým hlasovým rozsahem a profesionální technikou. Žádnej táboráček.

Myslíte, že publikum rozpozná a docení, že máte klasické kytarové vzdělání?

Tohle je přesně věc, kterou jsem si přivezla z Paříže. Nepodceňovat. Laik asi opravdu nepozná, kolik hodin jsem cvičila, jak je která skladba složitá. Přitom platí – čím větší zdání lehkosti, tím náročnější na přípravu. U kytary stejně jako u tance. Ale publikum intuitivně vycítí, že nevařím z vody. Že jsem nejdřív postavila pevné pilíře a na ně teprve vrším.

V písni Baccardi zpíváte "Jsem nemanželské dítě průšvihů a štěstěny." Jak to, že ho zpíváte tak procítěně?

Protože se úzce dotkl reality. Štěstí i průšvihů bylo v uplynulé dekádě opravdu hodně...

Řeknete mi, jakých konkrétně?

To se mi opravdu nechce. Jednak ničemu a nikomu neposlouží dávat najevo slabost. A jednak věřím, že když se věci konečně tak nějak vrátí do normálu a člověk se vyhrabe na nohy, není radno do minulosti šťourat. Aby se průšvih nepřivolal a znovu neaktivoval. Termín pozitivní myšlení je příšerně zprofanovaný, ale je to opravdu jediný most do lepších časů. Musíte prostě věřit, že teď už bude zase líp.

Autoři:



Nejčtenější

Sexuoložka: MeToo je štvanice na muže, která se obrátí proti ženám

(Ilustrační snímek)

Když byla před pár dny americkým magazínem Time vyhlášena Osobností roku 2017 kampaň MeToo upozorňující na problematiku...

Lejla Abbasová: Z rodící ženy se stala pacientka na přístrojích

Lejla Abbasová

V létě doma porodila dceru Iman. „Kdyby ženy byly informovanější, nemusely by se domácích porodů bát. Do nemocnice se...



Triky na dokonalé tělo podle andílků Victoria’s Secret

Modelky na přehlídce Victoria’s Secret (Paříž, 30. listopadu 2016)

Nedávno čínská Šanghaj žila přehlídkou Victoria's Secret. Modelky v prádle, jímž se přezdívá andílci, na pompézní show...

Parodie na kýčovitý vánoční svetr přiměla ženy ukazovat poprsí

Zelená varianta vánočního svetru pro kojící matky. Některé ženy tak nadchnul,...

Nestává se často, že by se v rámci recese ženy vysvlékaly. Ale když jde o vánoční svetr pro kojící matky, jde i stud...

Sedm věcí, které nečistíte dostatečně a mohou ohrozit vaše zdraví

Ilustrační fotografie

Poctivě třídíte spodní a svrchní prádlo, používáte při praní vysoké teploty a jste přesvědčeni, že tak pro zdraví vaše...



Další z rubriky

Triky na dokonalé tělo podle andílků Victoria’s Secret

Modelky na přehlídce Victoria’s Secret (Paříž, 30. listopadu 2016)

Nedávno čínská Šanghaj žila přehlídkou Victoria's Secret. Modelky v prádle, jímž se přezdívá andílci, na pompézní show...

Ivan by mě klidně nechal spát i na skříni, říká manželka šéfa Pirátů

Lydie Bartošová, manželka Ivana Bartoše, šéfa pirátské strany

Přezdívá se jí Kněžka chaosu a Lydii France Bartošové to připadá trefné. „Neřídí mě lineární systémy, a i když se zdám...

Morávková: Belmondo sice nejsem, ale s kaskadéry jsem létala vzduchem

Dana Morávková (Karlovy Vary, 5. července 2017)

Tatínek byl matematik a maminka ekonomka. Právě oni v Daně Morávkové vypěstovali lásku k baletu i k opeře. „Hodně mi...

11 dětských dárků, které vám na Boží hod nepolezou krkem
11 dětských dárků, které vám na Boží hod nepolezou krkem

Jaké vánoční dárky pro děti vybrat, aby jim dělaly radost dlouhé týdny (a vám se vyhnula migréna)?



Najdete na iDNES.cz