Navzdory předsudkům otců i kolegů. Tyto ženy změnily moderní medicínu

1. Rita Levi-Montalciniová (1909–2012)

Narodila se do židovské rodiny v Turíně a jako malá toužila stát se spisovatelkou. Své rozhodnutí změnila poté, co její blízký příbuzný zemřel na rakovinu. Jejímu otci se odhodlání dcery dát se na medicínu moc nelíbilo, ale nakonec ustoupil a rozhodl se ji podporovat. Na turínské univerzitě zaujala Ritu neurologie a neurohistolog Giuseppe Levi ji směroval k problematice nervového růstu.

Po promoci zůstala na univerzitě jako Leviho asistentka, její akademickou kariéru však v roce 1938 ukončil Mussolini a jeho Manifest rasy, který zakázal Židům působit v akademických kruzích. Nicméně ani Mussolini nedokázal Ritu zastavit. Během druhé světové války si zařídila malou laboratoř v ložnici a pokračovala ve studiu růstu nervových vláken na kuřecích embryích. V září 1943, když německá armáda vstoupila do Itálie, utekla její rodina do Florencie a zbytek války se tu skrývala pod falešnými identitami.

V září 1946 nabídla Washingtonská univerzita v St. Louis nadané vědkyni roční stipendium v laboratoři profesora Viktora Hamburgera, který věděl o její předchozí práci. A Levi-Montalciniová tu zůstala dalších 30 let. V roce 1952 představila svou práci o izolaci nervového růstového faktoru, za což dostala později Nobelovu cenu.

V roce 1958 se stala profesorkou a v roce 1962 otevřela laboratoř v Římě a pracovala střídavě tam a v St. Louis. V roce 1963 se za své zásluhy v oblasti neurobiologie stala první ženou, která získala cenu Maxe Weinsteina. Od roku 2001 až do své smrti působila také jako čestná senátorka v Italském parlamentu.

2. Jane C. Wrightová (1919–2013)

Jedna z nejslavnějších černých žen v medicíně pocházela z lékařské rodiny (její otec byl jedním z prvních afroamerických absolventů Harvardu v USA) a zaměřovala se na výzkum rakoviny. Učinila významné objevy hned v několika oblastech. 

Pracovala na vývoji chemoterapie, přesněji na přelomové technologii, která zpřesnila výsledky testování léků tím, že laboratorní myši nahradila vzorky skutečné lidské tkáně. Čímž se podílela na tom, že se chemoterapie stala léčebnou metodou číslo 1. K dalším zásluhám Wrightové patří využití látky s názvem metotrexát při léčbě rakoviny prsu a kůže.

3. Gertrude B. Elionová (1918–1999)

Jako dítě vynikala téměř ve všem. Když jí bylo patnáct a její milovaný dědeček zemřel na rakovinu, uvědomila si, čím chce být. V roce 1937, kdy získala bakaláře z chemie, odmítlo dceru polských a litevských imigrantů patnáct různých magisterských vědeckých programů v USA. Přijala tedy neplacené místo asistentky v chemické laboratoři a živila se jako suplující učitelka chemie na střední škole. 

Ve spolupráci s biochemikem Georgem Hitchingsem vyvinula novou metodologii, která se brzy ukázala být v léčbě rakoviny malou revolucí. Místo spoléhání na metodu pokus – omyl se zaměřili na analýzu rozdílů mezi zdravými a patogenními buňkami, a poté vyvíjeli léky cílící právě na konkrétní patogeny. Díky této metodě má Elionová obrovskou zásluhu na vývoji merkaptopurinu, léku, který udělal ze smrtelné dětské leukémie nemoc, z níž se většina pacientů vyléčí. 

Gertrudin výzkum vedl také k tomu, že nemoci jako revmatická artritida a ulcerózní kolitida nad námi mají menší moc. Podílela se také na vývoji léků, které bojují s malárií, záněty močových cest a ledvinovými kameny. A také s AIDS. Za svou práci získala v roce 1988 Nobelovu cenu a dnes rozhodně patří mezi ženy, které zásadním způsobem ovlivnily medicínu 20. století.

4. Audrey Evansová (1925)

Rodačka z britského Yorku vystudovala medicínu v Edinburghu na začátku padesátých let jako jediná žena na celé škole. V roce 1953 se kvůli lepším příležitostem odstěhovala do USA a nastoupila do dětské nemocnice v Bostonu. V roce 1957 se podílela na výzkumu transplantace kostní dřeně, naprosto nového konceptu, a také na prvních pokusech s chemoterapeutickými agenty pro léčbu rakoviny u dětí. 

Během své kariéry si vysloužila přezdívku Matka neuroblastomu (nejčastější typ nádoru u dětí). V roce 1971 vytvořila klasifikaci stádií neuroblastomu, systém, který umožňuje identifikaci té nejvhodnější léčby a pacientů, kterým už bohužel nepomůže žádná léčba. Evansová aktivně propagovala myšlenku, že děti bychom měli aktivně chránit před bolestí a vedlejšími účinky chemoterapie, pokud typ anebo stádium nádoru takovou léčbu vylučuje. 

V roce 1974 iniciovala založení prvního Domu Ronalda McDonalda, neziskové organizace, která poskytuje rodičům hospitalizovaných dětí po celém světě ubytování v blízkosti nemocnic. V roce 2011 spoluzaložila ve Filadelfii školu pro děti ze sociálně znevýhodněných rodin.

5. Gerty Coriová (1896–1957)

První ženská nositelka Nobelovy ceny za medicínu (1947) se narodila v Praze židovským rodičům a pro kariéru v medicíně se rozhodla ve svých 16 letech. Když zjistila, že znalosti z dívčího lycea ji u přijímacích zkoušek stačit nebudou, strávila rok intenzivním samostudiem a v roce 1914 nastoupila v Praze na medicínu. Tam se seznámila se studentem Carlem Corim a začala s ním spolupracovat na výzkumech, jejichž výsledky i publikovala. Jakmile dostudovala, vdala se proti vůli svých rodičů za Carla a odstěhovala se s ním do Vídně. 

Jako pediatrička se zaměřovala na výzkum štítné žlázy, zatímco Carl pracoval jako farmakolog. V roce 1922 se kvůli stále rostoucímu antisemitismu rozhodli pro emigraci do Spojených států. Oba si našli práci ve Státním ústavu pro výzkum zhoubných nemocí v Buffalu. Gerty pokračovala ve svém zájmu o štítnou žlázu a rentgenové záření, vydávala publikace. 

Společně s manželem vkládala spoustu energie do výzkumu z oblastí biochemie, metabolismu a fyziologie. Jejich cílem bylo odpovědět na otázku, jak tělo zpracovává glukózu a jak tento proces ovlivňují hormony. A právě za objev funkce hormonů předního laloku hypofýzy při metabolismu cukrů obdržela Nobelovu cenu. V roce 1950 objevila podstatu chorob ze střádání glykogenu. Její práce položila základy tomu, jak se dnes léčí cukrovka.

6. Virginia Apgarová (1909–1974)

Ano, tušíte správně. Je to právě Apgar skóre vyhodnocující stav novorozence bezprostředně po porodu, které z Virginie udělalo jednu z nejslavnějších žen v medicíně. Už od malička jasně věděla, že chce být lékařkou. V roce 1929 začala studovat jako jedna z deseti dívek mezi 90 chlapci na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, absolvovala jako jedna z prvních žen v roce 1933, nastoupila do nemocnice a chtěla se věnovat chirurgii. 

Vedoucí chirurgického oddělení Allen Whipple ji ale přesvědčil, že jako žena má mnohem větší šanci na úspěch v anesteziologii, oboru, bez kterého je chirurgie bezmocná. Měl za to, že díky „energii a schopnostem“ Apgarové by se anesteziologie mohla rozvíjet, a jeho tušení se ukázalo jako velmi správné. O tři roky později už Virginia nemocniční oddělení anesteziologie vedla. 

V roce 1949 se stala první ženou, která získala profesuru na Kolumbijské uníverzitě a v roce 1953 představila odborné veřejnosti svůj test, který umožnil rychlou, důkazy podloženou diagnostiku novorozenců a pomáhá dodnes snižovat novorozeneckou úmrtnost po celém světě. Rok po jejím úmrtí, v roce 1975, zřídila Americká akademie pediatrů Cenu Virginie Apgarové, která se uděluje za mimořádné zásluhy v oblasti perinatální pediatrie.

7. Elisabeth Kübler-Rossová (1926–2004)

Průkopnice hospicové péče se narodila v Curychu do protestantské rodiny jako první z trojčat. Její sny o medicíně se vůbec nelíbily jejímu otci, který z ní chtěl mít buď sekretářku nebo hospodyni. V 16 letech potom odešla z domova a za druhé světové války dobrovolničila v nemocnici. 

V roce 1951 se konečně zapsala na medicínu a po jejím ukončení se v roce 1958 vdala za spolužáka a odešla s ním do Spojených států, kde pracovala po zbytek svého života. V roce 1962 nastoupila jako učitelka na Coloradské univezitě v Denveru, kde ji překvapilo, že se škola vůbec nezabývá tématy smrti a umírání. Ještě překvapenější byla, když viděla, jak se s nevyléčitelně nemocnými zachází v praxi a rozhodla se to změnit. 

Její dnes už legendární dílo s názvem O smrti a umírání vyšlo v roce 1969. Rossová v něm popsala pět stádií, kterými tito pacienti procházejí. Konkrétně jde o popření, vztek, smlouvání, depresi a přijetí. Její dílo přineslo revoluci v přístupu k nevyléčitelně nemocným a pomohlo odtabuizovat téma smrti a péče o umírající obecně.