Marie Koudelková se před dvanácti lety musela vyrovnat s tím, že má rakovinu prsu.
Možná ještě víc než krutá diagnóza ji šokoval způsob, jímž se to dozvěděla. Sama si nahmatala bulku a chystala se na operaci, které nepřikládala žádnou velkou vážnost. "Neměla jsem tušení, že by to mohlo být zhoubné," vzpomíná.
Lékaři to přitom věděli, protože zkoumali vzorek odebrané tkáně, ale Marii Koudelkové to sdělili vlastně mimoděk. "Chtěla jsem požádat o odklad operace, protože mě zrovna čekala nějaká zkouška. Načež mi doktor sdělil, že na školu teď stejně budu muset zapomenout a bojovat o život."
Je to lepší, ale stále s námi vždy nemluví
Žena se nevzdala, a nejenže překonala nemoc, ale navíc založila sdružení Jantar, které pomáhá podobně postiženým ženám. "Dnes je to určitě lepší, lékaři toho vysvětlují mnohem více, diskuse je daleko otevřenější," soudí.
I nadále si však ženy stěžují, že ne vždy s nimi lékaři mluví. "Některé o to zase nestojí a je na lékaři, aby to poznal," dodala Marie Koudelková.
Lékaři jsou si nezřídka vědomi toho, že vše neplyne tak, jak by mělo. "V medicíně jsou v zásadě jen dva velké problémy, komunikace a akutní krvácení," pomáhá si bonmotem profesor Jan Žaloudík, šéf brněnského Masarykova onkologického ústavu.
A dodává: "Pár lidí už vykrvácelo, protože vázla komunikace." Situaci přitom komplikuje i fakt, že medicína je stále složitější a nestačí, aby lékaři hovořili s pacientem, musí mluvit i spolu navzájem.
Nejasná odpovědnost
"My třeba stále nemáme jasno ani v onkologii, kdo přebírá odpovědnost za výsledek léčby nádorového onemocnění, účastní-li se na léčbě více disciplín. Je těžké vidět nemocného jako celek, každý vysvětluje jen tu svou část," přiznává Žaloudík.
Při domluvě s pacientem záleží na schopnostech každého lékaře, přičemž na fakultách se toho mnoho v tomto ohledu nenaučí. "Mnohý lékař neumí v klidu říci do očí: Máte tu a tu nemoc, čeká vás to a to," říká třeba Milan Novák, internista z Mladé Boleslavi.
Na druhou stranu za šťastné nepovažuje, ani když pacienti začínají svou řeč útočným "jak to, že..." Chyba je však i na straně pacientů. Nejde jen o případnou neurvalost, ale zejména o nedostatek odpovědnosti za vlastní zdraví. Byli by nejraději, kdyby vše bylo jen na lékaři.
"Mnozí pacienti nejsou ochotni přijmout odpovědnost za své rozhodnutí. Diskutující lékař je pro ně nerozhodný a slabý," řekl internista, který na toto téma hovořil minulý týden na semináři v parlamentu. Podle něj takoví lidé paradoxně vnímají diskutujícího lékaře jako nerozhodného a slabého.
Otevřený přístup
Podle Nováka však lidé vědí o zdraví a otázkách s ním spojených méně, než by měli. A z toho, co jim lékaři říkají, si také mnoho neodnášejí.
"Vztah mezi lékařem a pacientem by přitom měl být vztahem dvou poučených lidí," prohlásil Bohuslav Svoboda, děkan 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Lékaři se shodují, že pacienta zajímá jen to, jak ho doktor uzdraví, nikoli už, co pro to může udělat on sám.
Dalším sporným bodem v běžné komunikaci je vlastní způsob informování o diagnóze, léčbě a vyhlídkách na uzdravení. "Dřív například nebylo zvykem říkat lidem, že mají rakovinu," říká brněnský onkolog Jiří Vorlíček s tím, že už tehdy se mu to nelíbilo.
"Ještě v minulém desetiletí lékaři říkali, že onkologické diagnózy nesdělují, ale že kdyby oni rakovinu měli, chtěli by to vědět," naznačil pokrytectví tohoto přístupu.
Neuměl jsem si to představit
V komunikaci s pacienty podle něj často záleží na tom, jaký je na oddělení šéf. Jinými slovy - jsou pracoviště vstřícná a pracoviště nevstřícná, ač po odborné stránce třeba kvalitní. I když se lékař snaží pacientovi porozumět, představit si jeho skutečnou situaci může být hodně obtížné.
Svým příběhem to dokládá kardiolog Jaromír Hradec. Když mu bylo jedenadvacet let, dostal se kvůli těžké havárii na půl roku na motolskou chirurgii. "Tam jsem si mnohokráte uvědomil, jak patologicky je pacient schopen vnímat vše, co se nad ním řekne. Ve zdánlivě jednoduchých a jednoznačných větách hledá jiný nebo skrytý význam a neustále podezíravě přemýšlí, zda to ten doktor nemyslel jinak," vzpomíná.
Považuje proto svůj tehdejší pobyt v nemocnici za ohromnou školu, díky níž pochopil, jak prozíravě a jednoznačně doktor musí formulovat vše, co chce nemocnému nebo nad nemocným říci.
|
Neumíme říkat špatné zprávy, připouští lékař Všechny krásné učebnice předpokládají, že s pacientem jednáme alespoň zčásti mezi čtyřma očima. Realita je poněkud jiná, říká primář 3. interní kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze Petr Sucharda. Proč si lékaři a pacienti tak často nerozumějí? Nejspíše se to stane tehdy, když se dívají na problém jen svýma očima, svými zážitky, svým vzděláním a málo naslouchají tomu, co říká druhý. Čím se oběma zdá věc jednodušší a jednoznačnější, tím větší neporozumění může nastat. Jaký typ chování pacienta je vám nepříjemný? Nemám rád chování ve stylu "Tak mě tu máte a něco se mnou udělejte". Jsou lidé, kteří jsou přesvědčeni, že nemoc není problém jejich, ale lékařů. Naopak vítám zájem, když pacient ví, co prodělal, ví, jaké léky bere, a je ochoten se na léčbě aktivně podílet. Je snazší jednat s pacientem v ambulanci, nebo na lůžkovém oddělení? Všechny krásné učebnice předpokládají, že s pacientem jednáme alespoň zčásti mezi čtyřma očima. Bohužel, lůžková oddělení mají krajní nedostatek prostoru, takže najít soukromí pro rozhovor bývá obtížné, někdy i nemožné. Jak prožíváte, když musíte říct pacientovi něco nepříjemného? Špatná zpráva se ani cizímu člověku neříká snadno. Lékaři se dostali do role těch, kteří si vždycky nějak poradí. Možná většina problémů ve vztazích mezi lékařem a pacientem vyplývá právě z toho, že si lékař neví rady, jak sdělit pacientovi, že "vítězství nebude naše". Neumí mu říct, že neví, co mu je, že na to nemá lék. Navíc je v české povaze nechat problém "vyhnít", počkat, jestli se náhodou "nevyřeší sám". Dá se vůbec pacientovi vysvětlit alespoň v hrubých rysech diagnóza nebo průběh léčby? Dobrá zpráva je většinou jasná, ale nepříznivou informaci mnohý lékař zabalí do odborných termínů, kterým jen těžko může pacient rozumět. Podle mne je vždy nutno hledat způsob a úroveň, jak vysvětlit, co se vlastně v těle děje a čeho má a může léčba dosáhnout. Mnohem hůře se vysvětluje, proč nejde něco, co slibují reklamy či někteří léčitelé. |
