Ona
Iveta Radičová

Iveta Radičová | foto:  Michal Sváček, MAFRA

Lásku přeju každému. I sobě, říká slovenská premiérka Radičová

  • 19
Před rozhovorem s Ivetou Radičovou jsem se dozvěděla jednu rodinnou tragédii. Žena, které chybělo jen málo, aby se stala prezidentkou, a teď je první slovenskou premiérkou mě beze slova spontánně objala. Připravené otázky šly stranou.

Kdy vy jste naposledy plakala? Když vám zemřel muž? Nebo teď, kvůli intrikám a pomluvám v politice?
Kvůli politice nepláču. Ale jsou chvíle v životě, kdy člověk slzy uroní. Třeba když je mi smutno, že někdo blízký trpí. Nebo když se vynoří vzpomínky. Ať už na moji maminu nebo na Stanka (manžel, který zemřel před pěti lety, pozn. red.). Nebo při vzpomínce na jiné ztráty, které člověk v životě prožil. Nebo taky tehdy, když mám pocit, že je smutná a nešťastná moje dcera. Naposledy jsem ale plakala, když se nám to stalo loni v létě s panem Riapošem (rozešli se s přítelem Jánem Riapošem, vítězem ve stolním tenisu z paralympijských her v Aténách a Pekingu, pozn. red.). Hodně jsem plakala. Ale ráno jsem už byla rozhodnutá a věděla jsem, že je to dobře. Sbalit kufry a jít. A pak jsem předělala byt. Ale politika? Ne, kvůli té nikdy nepláču.

Jak se vůbec dá přežít ztráta partnera, ať už když člověku zemře, nebo ze života odejde úplně? Zažila jste obojí - před pěti lety smrt manžela, loni mediálně sledovaný rozchod s láskou…
Nemám na to recept. Mně ale vždycky pomohlo hodně práce. Taky dcera. Přátelé. A víte taky co? Zrovna loni po rozchodu i uvědomění si toho, že mě ani zdaleka nepostihlo takové neštěstí, jaké prožívají mnozí jiní lidé. A zase jsem měla sílu jít dál. A taky pomůže vědět, že je pár lidí, kterým umím vyloudit úsměv na tváři.

vizitka

* Iveta Radičová (53), první slovenská premiérka, je původní profesí uznávanou profesorkou sociologie.

* Do politiky se vrhla po smrti manžela, a jak říká, byla to součást terapie.

* Loni vyrovnaný souboj o prezidentské křeslo s Ivanem Gašparovičem a chybělo málo, aby se stala prezidentkou. Od voličů dostala skoro milion hlasů.

* Byla ministryní, kvůli neoprávněnému hlasování v parlamentu, kdy zaskočila za nepřítomnou kolegyni, však parlament
opustila.

* Je pět let vdovou, jejím manželem byl humorista Stano Radič, s nímž má dceru Evu. Do loňského léta byl jejím přítelem Ján Riapoš, vítěz ve stolním tenisu z paralympijských her v Aténách a Pekingu.

A pomáhá to, když je ten polštář vedle v noci prázdný?
Ale i o tom je život. Možná má být ten polštář teď prázdný. A možná se to mělo stát právě v době, kdy to bolí méně než třeba později.

Posílily vás takové rány?
Lidé to často říkají, ale nemusí to vždy platit. Je přece řada lidí, kteří si nepřízeň osudu, třeba nemoc, nijak sami nezavinili.

Kde teď hledáte oporu, když ten nejbližší člověk najednou není?
Patřím k těm šťastným, které měly třicet let po svém boku úžasného partnera. Se vším, co k životu patří. I s takovou tou italskou sinusoidou vzestupů a sestupů. Děkuju osudu a Bohu, že jsem patřila k těm vyvoleným. Každému bych přála takového partnera. I teď sama sobě. Ale co má být, se stane. Když partner najednou není, je v každém případě důležité se neuzavřít do sebe. Důležité je zůstat otevřený a pak to najednou zase přijde.

Takže jste zamilovaná?!
Kdo by se nechtěl zamilovat! Život bez lásky, to přece není ono. A to i když má láska různé podoby. Někdy i bolí. To, co nás ale dělá v životě šťastnými, je fakt, že vás někdo miluje a že vy někomu dáváte svou lásku. Takže opakuju: přeju lásku každému. I sama sobě.

Vraťme se k tomu, kde berete sílu. Ptám se proto, že jste kdysi řekla, že na pochvaly tu byl váš muž. A že vás nic tolik nepotěšilo, jako když řekl: Jsem na tebe hrdý. Umíte se teď sama pochválit? Kdy jste si naposledy řekla: Holka, tohle se ti teda povedlo?
Řekla jsem si to, když úspěšně odpromovala má dcera. Taky když obhájila doktorát. Ne že bych si chtěla přivlastňovat její úspěchy, ale byla jsem velmi hrdá. O hodně víc, než když jsem promovala já. Těším se z jejích úspěchů a z jejích výrobků. Ona totiž vyrábí nádherné šperky. A já je s láskou nosím. Občas sice slýchám komentáře, že to nejsou šperky, které se hodí k mému postavení. Ale pro mě jsou to nejvzácnější šperky na světě. Protože jsou z rukou, z dílny a ze srdce mé dcery. A co se mě týká, tak mě vždycky potěší, když mám venku novou knížku. Toto potěšení už jsem bohužel dlouho nezažila. I když… V kampani vyšla taková knížečka, která odráží celý průřez mých publicistických výstupů. Ale není to taková ta kniha, kdy posouváte něco o krok dopředu. A na to jsem už dlouho neměla čas, abych soustředěně připravila dobrou knížku.

Narážíte na výrok svého anglického přítele, sociologa Ralfa Dahrendorfa, že sociologie má být tím majákem, který bliká, když je něco někde špatně, a upozorňuje politiky na kritická místa ve společnosti?
To jsem řekla já. Jeho definice zněla, že sociologie je "intelektuálně kritické vědomí o stavu společnosti". A já k tomu dodávám, že je to maják, který by měl blikat, když je loď nasměrovaná špatným směrem a hrozí, že se rozbije o útesy. To je podle mě úkol sociologie. Dávno jsem ale knížku, která by takové majáky rozsvěcovala, nenapsala. Už jsou to tři roky.

Bojím se, že na to teď opravdu nebudete mít čas.
Ano, toho se právě bojím taky.

Iveta Radičová.


Oči se vám sice smějí, ale trochu unaveně. Je to těžké, tvořit vládní koalici a vyjednávat o politickém programu?
Není to ani tak fyzická únava, jako psychická. Jsou to dennodenní rokování a hledání kompromisů, které musí být navíc zformulované tak, aby z nich nikdo nevycházel jako vítěz, ale ani jako poražený. Buď budeme mít všichni zúčastnění pocit jakéhosi úspěchu, nebo jakési ztráty. Ale všichni stejně. Aspoň zhruba stejně.

Jako žena máte výhodu. Ženy bývají větší diplomatky a umí jednání kočírovat tak, aby kompromisy vznikly a všichni byli spokojení. Cítíte to jako plus, že jste žena v politice?
Často tuto otázku dostávám, ale neznám na ni jednoznačnou odpověď. Tak jako všechno má svůj rub a líc, tak i toto. Jsem vnímaná v tak vysoké pozici jako zvláštní novotvar. Ale neumím říct, je to jasná výhoda, nebo nevýhoda. To není alibistické vyhýbání se otázce, říkám to tak, jak to cítím, a já opravdu nevím, jestli je to výhoda. Jsou okamžiky, kdy se cítím cizorodě, nesvá v tom mužském světě. Neumím to konkretizovat, kdy přesně. Je to hodně pocitové. Třeba když se jejich úvahy ubírají směrem opačným než moje. Možná to hodně souvisí s prioritami, jaké člověk v životě má. Co je ale podstatné, že držím diskusi v rovině věcné a u racionálních argumentů.

Takže použít flirtování a další ženské zbraně je pro vás v politice tabu?
No to určitě nepoužívám.

Ani naopak? Nezkoušel to nikdo z kolegů na vás - sbalit vás?
To taky ne.

My v Česku už známe jména nové vlády, a je jasné, že tam poprvé po mnoha letech nebude žena. Prý není kde brát…Co na to jako socioložka říkáte? Nebliká vám nějaký maják, že je něco špatně ve společnosti?
Ale bliká, to víte, že bliká! V pořádku to není. Znám řadu skvělých žen v Česku, odbornic na úrovni, které by určitě skvěle zvládly vysoké posty ve vládě. Problém je, koho jsou jednotlivé politické strany vůbec ochotné nominovat na tyto posty. Dost to vypovídá o stranách samotných. Je to jejich vnitřní problém.

Kterou z našich žen byste si uměla představit na vysokém vládním postu?
Nesmírně si vážím třeba politoložky Vladimíry Dvořákové. To je zajímavý člověk a velmi schopná žena. Jenže když jsem s ní byla v pořadu Krásné ztráty, tak na otázku, zda by šla do politiky, odpověděla, že asi ne. Že ji raději bude komentovat. Takže ono je to i o tom, že když jste úspěšná ve své profesi, tak se vám velmi těžce říká věta: Dobře, odcházím ze světa té své profesionality a vstupuju do politiky… To je vážné a těžké rozhodnutí. Chce to velké odhodlání.

Myslíte, že to je důvod, proč tak málo žen chce do politiky?
Já jsem se tomu tématu kdysi věnovala a dokonce jsem o tom napsala knížku. Těch důvodů je jistě víc. Ale dominantní je, že přece jen po tisíciletí byla pravidla hry v politice uzpůsobená na mužské rozměry. To oni vytvářeli říše. Pro ženy dnes takové rozhodnutí jednak souvisí s těžkou volbou opustit svou profesi, kde si těžce vybojovaly svou pozici. V hlavě mají vždycky otázku: A co bude potom? Druhý důvod, stejně důležitý a vážný, je, že takové rozhodnutí častokrát znamená opustit svůj region a přesunout se do hlavního města. A pokud má žena opustit své blízké a rodina by zůstala jinde, tak je to vážná věc, kterou každá velmi zvažuje. A bere ohled na své blízké i tehdy, když jsou členové rodiny ochotní se přestěhovat s ní. A za třetí: není náhoda, že jsou ženy tolik úspěšné v komunální politice. Tak totiž mohou zůstat doma. Neopouští svůj region a rodinné zázemí. A hlavně - v komunální politice vidíte přímou zodpovědnost a konkrétní výsledky své práce. A právě ta konkrétnost práce, hned viditelné výsledky a méně politikaření, to jsou důvody, proč úspěšné ženy v politice zůstávají spíš na komunální úrovni a nejdou výš.

A taky to asi mají těžší s domácím zázemím. Nemohou čekat, že manžel zatím doma vypere, nakoupí, uklidí, uvaří a ještě jim vyžehlí halenku do kostýmu. To mužům toto zázemí nechybí. Ostatně i vám přece v době prezidentské kampaně jeden muž řekl, že by ste si víc měla hledět doma kuchyně než se snažit o úřad hlavy státu. Tak schválně: kdy jste naposledy byla v kuchyni?
Včera. A vařila jsem. Není to tak, že bych nestíhala základní domácí práce. Já při nich totiž relaxuju.

Takže jste si ještě nepořídila paní na úklid?
Zatím ne. Uvidím, jestli to budu takto dál zvládat, ale zatím ji nemám. Protože při utírání prachu a vysávání nijak nezatěžujete mozek a ten může dál pracovat. Takže domácí práce nevnímám jako ztrátu času.

Zpět k politice. Poraďte, co by měly ženy v České republice dělat, aby s nimi politici počítali?
Vy máte výbornou asociaci Česká prezidentka, která se snaží schopné ženy do politiky prosazovat. Ale nezbývá mi než zopakovat to, co jsem řekla na diskusi asociace, kam jsem byla pozvaná: dokud politické strany nezmění své nominace a své myšlení, tak je velmi obtížné se zvenčí dostat na vrcholový post v politice. To se může ženě podařit jen tehdy, když je mediálně velmi známá a úspěšná. Nebo, jako to řekla jedna nejmenovaná vysoká slovenská politička: musíte být v pravý čas na pravém místě se správným mužem. Ale to bych asi jako recept přece jen nenabízela…

Iveta Radičová.


Vy jste taky objektivně úspěšná žena. Kterého ze svých úspěchů si vážíte nejvíc?
Nemám to zařazené jako hitparádu a asi bych to ani neuměla oznámkovat. Ale je pravda, že obrovskou radost jsem měla z pozvání přednášet na takové univerzitě, jako je Yale. Když vás chce špičková univerzita, tak to jsem si opravdu řekla, ano, to je můj profesionální Mount Everest. Tuto horu mám zdolanou. A potěšila mě taky má profesura. Vždyť je za tím kus práce a bohatý citační index, bez něhož by nepřišla ta pozvání přednášet. Stejně skvělý zážitek je, když jsem coby expertka přizvána do mezinárodních výzkumných týmů. Dva projekty dělám dodnes. Zrovna včera večer jsem při tom vaření s telefonem mezi uchem a ramenem řešila, co se svou zodpovědností v těchto projektech. Protože to už asi opravdu stíhat nebudu. S těžkým srdcem to přesunu na sice šikovné a zdatné kolegy, ale bude mi to velmi líto. A další radostný zážitek byl, když mi prošel v parlamentu první zákon coby ministryni sociálních věcí.

O nezaměstnanosti?
Ano. A bylo to napříč politickým spektrem. Měla jsem z toho ohromnou radost. Ohromnou! A to i později, když jsem viděla, že to přináší výsledky a že jsme během několika měsíců vytvořili víc než dvanáct tisíc pracovních míst. To byla čistá radost. I teď mě potěšilo, když jsme se s koaličními partnery dohodli na programových prioritách. Ta chvíle radosti tam byla, i když to bylo uprostřed kolotoče jednání.

Zkoušíte si tu radost nějak zakonzervovat? Odměnit se? Ženy většinou jdou a koupí si třeba něco na sebe.
Ano, mám takovou radost a teď mi ji dělají i lidé, když se dozvěděli, že sbírám andílky. Posílají mi je a já musím doma pomalu vyrábět nové poličky. A taky mě těší příjemné dopisy od lidí.

Slovenská premiérka Iveta Radičová na tiskové konferenci po jednání vlády. (15. 7. 2010)


Myslíte, že si tu přízeň udržíte? Nedávno jsem četla psychologický výzkum, který říká, že lidé na vysokých postech v politice, kteří mají moc rozhodovat o důležitých věcech, po čase ztratí zábrany a nedokáží rozlišit, co je normální a kde už začíná arogance moci. Jak se před tím chcete chránit? Může si vůbec politik ve vysoké funkci uhlídat ten lidský faktor své práce?
Zatím se mi to čtyři roky dařilo. Nemám silnější argument. Už jsem na vysokých postech v politice byla, a kdyby se mi to nedařilo, tak bych letos nezískala o pětadvacet tisíc preferenčních hlasů víc než v roce 2006. A to paradoxně přesto, že strana SDK-UDS ztratila celkem třicet tisíc hlasů. Já jako osoba neztrácím, ale získávám větší podporu. To je pro mě signál, že ta cesta, kterou kráčím v politice, je asi správná a že si mě moc zatím neomotala. Taky se řídím větou: Když má někdo moc, ještě to neznamená, že má pravdu. A pak: ta profese je ve mně. Sociologie i politika je postavena na zpětné vazbě s lidmi. Na vnímání problémů lidí, na uvědomění si, že život je pestrobarevný, zato zákony ne. A že i když do zákonů nemůžu dostat tu pestrobarevnost, tak se aspoň můžu snažit napsat zákony tak, aby nepotíraly tu jedinečnost života. A o to se stále snažím.

Budete mít letos při všech těch politických jednáních vůbec čas na dovolenou?
A to víte, že ano! Sice tomu stále méně věřím, ale velmi by to mně i mému okolí prospělo. Aspoň na týden si vydechnout. A je mi jedno kde. Bude mi stačit si vyběhnout na Záhoří k nějakým jezerům.

A s kým?
Když bude chtít jet dcera se mnou, budu ráda. Předloni jsem byla zase s přítelkyní a bylo to taky příjemné.

Jak se dokážete odreagovávat do té doby? Já bych asi měla někdy chuť po všech těch jednáních a kompromisech do něčeho kopnout…
Mám přítele sociologa, který je vždy distinguovaný a ovládá se. Jednou, po nějakých jednáních se sousedy, opět velmi zdvořilých, zašel za roh a kopl do sudu, aby si nějak ulevil. Jen ten sud byl plný ztuhlého betonu. Léčil si nohu dlouho. Já jsem si to zapamatovala, takže ničím neházím ani do ničeho nekopu. Ale naposledy jsem to ze sebe vyfoukla tak, že jsem doma ručně nůžkami ostříhala kompletně živý plot. Až do krve a do mozolů. A bylo po stresu.

A co vás tak naštvalo?
Řešila jsem tak trošku přeci jen výsledky voleb.

Bavíme se o úspěších, ale jsou věci, které vám politika vzala? Co už nemůžete dělat?
Nemůžu třeba napsat odborný komentář do novin. Už jsem vnímaná ne jako odbornice, ale jako politička. I když mám někdy stokrát chuť vstoupit do takových debat, tak už nemůžu.

A taky asi už nemůžete jen tak zmizet na tajné rande s ochrankou za zády...
Ale tak to bych netvrdila! To je věc šikovnosti.

Počkejte! To znamená, že rande bylo?
Není čas, není čas…

Mluvíte moc tajuplně. Znamená to, že někdo je na obzoru?
Myslím, že raději uzavřeme toto téma (směje se).