Kateřina Hlavsová* Narodila se před 25 lety. * Po studiu Univerzity obrany (dříve Vojenské akademie) momentálně létá v Náměšti nad Oslavou u 222. výcvikové letky na proudových letounech L-39. * Za 2 až 4 roky chce pilotovat L-159 a později snad nadzvukový stroj Gripen. Při troše štěstí zkusí i F-16 či F-18. |
Katka je jemná a na první pohled skoro křehká blondýnka, která se nerada vystavuje novinářům i fotografům, po žádné popularitě ani obdivu netouží a rozhodně nepůsobí nadmíru autoritativně. To ovšem neznamená, že se pod plavou hřívou neskrývá chladný rozum.
Kde se vzalo vaše nadšení pro stíhačky?
Prostě mě zaujaly na první pohled, když jsem viděla ukázky na CIAF v Hradci Králové. Od sedmnácti jsem létala v aeroklubu na větroních, ale jakmile jsem narazila na stíhačky a zjistila, že ve světě je pro ženy takový druh létání dostupný, můj zájem se ubíral jediným směrem. Nakonec mi přálo štěstí, protože rok před maturitou na Vojenské akademii otevřeli obor pilot i pro dívky.
Vaše maminka je zubní lékařka, táta obchodní ředitel, sestra koketovala s modelingem, studuje architekturu. Nikdy jste nepřemýšlela o jiné, řekněme pro ženy běžnější, profesi, než je stíhací pilot?
Nooo, snad ani ne. Možná se mi chvíli líbila patologie nebo chirurgie, ale nepředpokládala jsem, že bych zvládla tolik "šprtání", asi jsem spíš technický typ.
Co všechno musíte umět?
Po škole jsou piloti vlastně strojaři. Ke strojírenským předmětům v prvních ročnících přibývají i letecké předměty a v posledních dvou letech i samotný výcvik na Z-142 a L-39. Obory, které by člověk měl znát, jsou aerodynamika, termodynamika, navigace, řízení letového provozu, motory a draky, ale i radionavigace nebo leteckotechnické zabezpečení. Člověk musí vědět, nejen jak to funguje v letadle, ale taky potřebuje mít přehled, jak to chodí na letišti a co dělají součinné profese.
Vysoká odbornost je jedna věc a motivace druhá. Co vás na pilotování stíhaček láká a baví nejvíc?
Baví mě snad všechno. Od navigačních, přístrojových nebo nočních letů až po bojové úkoly, jako jsou údery na pozemní cíle, vzdušná podpora nebo manévrovací vzdušné boje, ty jsou asi nejzáživnější. Celkově je výcvik na proudovém letounu velmi pestrý a neustále létáme něco nového. To je přesně to, co jsem hledala.
Adrenalin?
Ve vzduchu se ho najde dost. Těžko to k něčemu přirovnat, ale třeba atrakce v zábavních parcích už mě dneska moc neberou. Ale i v letadle si člověk zvykne, některé postupy se opakují a adrenalinu postupně ubývá i tady.
Doplňujete si ho někde jinde?
Dá se potkat ve sportu. Snažím se každý rok trávit na horách aspoň tři týdny v kuse a pak víkendy. Začala jsem jezdit na prkně, protože na lyžích to není takový zážitek. Není nad freeride, ježdění mimo vytyčené a upravované sjezdovky. Jinak si myslím, že adrenalinu zas tolik v životě není. Snad jen na silnici, když narazíte na nepříjemného řidiče…
Jezdíte rychle?
Snažím se dodržovat předpisy. Jezdím v mondeu a snad nejsem špatný řidič. Hodně koukám kolem sebe, sleduju provoz a předvídám, což možná v takové míře jako já moc lidí nedělá.
Když odlétáte tady v Náměšti doslova ještě pár let, pak v Čáslavi na L-159 dalších několik roků, a když absolvujete ve Švédsku zdárně přeškolení na gripeny, tak jste s trochou štěstí na konci svého snu. Co pak?
Gripen je sice jediný nadzvuk, a to nejlepší u nás, ale mě láká třeba i svézt se na F16 nebo F18. A protože směrem na západ už není ženská v jejich pilotní kabině nic výjimečného, není to utopie.
Co na vaše ambice nejbližší okolí?
Naši vědí, kam to chci dotáhnout. Tátu to baví, dokonce už se mnou letěl a byl spokojen. Ségra s mamkou už to vzaly, znají mě. No a přítel lítá s vrtulníkem a taky by se rád proletěl na proudovém stroji.
Přítel s vrtulníkem a vy na gripenu? To nejsou úplně vyrovnané pozice. Nebude žárlit?
Na stroj snad ne. Ale asi mu není úplně příjemné, že jsem tady celý týden mezi samými chlapy. Já jsem ale strašně vděčná, že nemusím být se ženskýma. Mužský kolektiv je klidnější, nikdo se s nikým nehádá… A když, tak za dvě hodiny je to zas dobrý.
Děláte taky takové ty ženské věci, jako je třeba návštěva kosmetiky nebo nakupování?
Na kosmetiku nechodím a ke kadeřnici tak jednou za rok. Nakupuju ráda, ale po půlhodině mě to přestane bavit. Takové to klasické trajdání po městě není nic pro mě. Zdá se mi to ztráta času, to raději vypadnu někam do přírody nebo za sportem.
Co kamarádky? Jdete s nimi někdy na kafe nebo na víno?
Jdeme. Spíš než drby si říkáme, co je nového. Mám čtyři nebo pět dobrých kamarádek, některé studují, jiné pracují, většinou v kanceláři. Jdu někam buď s nimi, anebo s klukama z práce.
Berou vás kluci skutečně jako parťáka, nebo hraje roli to, že jste ženská, a třeba víc si vás hýčkají?
To by museli říct oni. Mně se zdá jejich přístup většinou stejný ke mně jako ke kolegům, ale jednou jsem ženská a to neodpářete. Dozvěděla jsem se, že třeba neříkali zpočátku tolik sprostých slov.
Nezkoušejí s vámi flirtovat?
Ne, nevšimla jsem si toho. Ani na škole to tak nebylo. Asi mají těch ženských okolo dost.
Naučili vás chlapi něco? Myslím kromě odborných dovedností.
No, máme takový debaty, nechtěla bych to příliš tady rozvádět, ale ženské si někdy myslí, že jsou mužský hrozný, bůh ví, co jim vyvádějí za zády. Já jsem přišla na to, že si nemají co vyčítat. A mimochodem, mužský drbou ženský úplně stejně.
To je rozčarování, ne?
Pro mě ne, já jsem na to zvyklá. Kromě toho si myslím, že jsme všichni stejní.
V čem máte proti kolegům pilotům výhody a nevýhody?
Možná by tou nevýhodou mohla být stavba ženského těla, která může hůř odolávat přetížení. Trenažéry na přetížení v ČR nemáme. Na ty se jezdí pouze do Švédska v rámci výcviku na gripeny, kde je zátěž o něco větší než 8 G, kterého maximálně dosahujeme už nyní na L-39 nebo na L-159. Hodně pak záleží na tom, jak se pilot naučí s velkým přetížením bojovat. Jsou na to různé triky zatínání svalů a dýchání, tzv. anti G manévry. Od toho mají ve Švédsku centrifugu, kde se dá hodně dobře simulovat větší přetížení a člověk zjistí, jak se ochránit, aby "neusnul" - to znamená neupadl do bezvědomí. Výhody moc nevidím. Možná důsledná disciplína. Už když jsme lítali v aeroklubu a řekli nám, že za tuhle linii ne, stejně se našel vždycky někdo, kdo to zkusil. Mně to ani nenapadlo.
Říká se, že ženy mají horší prostorovou představivost. Platí to?
Výjimka potvrzuje pravidlo. Zatím jsem se neztratila. Ale i kdyby, tak od toho je tam řídicí věž, aby mi řekli, že vylétávám z prostoru…
Co je pro vás jako pro pilota stíhaček nejtěžší?
To se nedá jednoznačně vymezit. Asi to, že na všechno musí být člověk dopředu připraven. Musím být vždy o krok před letadlem, jakmile se zpozdím, už to nedoženu. Všechno musím mít promyšlené a dopředu vědět, co budu dělat. Před každým letem se proto dělají ještě na zemi dohovory ve dvojici, co a jak v jaké situaci. Ve vzduchu už to nikdo nevymyslí, a když ano, je to risk.
Máte strach?
Nemám. Nebo ho možná umím překonat. Ono na strach vlastně není nahoře čas. Musíte řešit hodně věcí najednou a soustředíte se na ně. Potvrzují to i lidé, co měli z létání strach přesně do doby, než zkusili pilotovat. Najednou o něm nevěděli.
Máte vůbec někdy v životě strach?
Pouze na silnici, když se mě snaží řidiči blbci zabít.
A pláčete někdy?
Snad jedině kvůli smutné události v rodině. Jinak to nemá smysl.
A co takhle vtip? Žertujete?
Tak to ráda a hodně. I na účet mužských. Někdy si z někoho udělám legraci a řeknu mu to až po měsíci, kdy už to zase taková sranda není.
Jak vypadá váš běžný den?
Spíš týden, který trvá pět pracovních dnů. Nejsme jen piloti, ale i vojáci, takže každé pondělí a pátek máme pozemní přípravy, jednou za čas i střelby. Tyhle dva dny, kdy se nelétá, můžeme také v rámci služební tělovýchovy hodinu a půl sportovat. Máme k dispozici tělocvičnu nebo jezdíme do sportovního centra plavat atd. Od úterka do čtvrtka jsou náročné letové dny. Od sedmi do sedmi mám tři až čtyři lety denně. Jeden trvá asi hodinu, ale když se trénuje na vedení nebo střelba, tak i hodinu dvacet. Ve vzduchu můžeme být maximálně čtyři hodiny denně, tedy pokud nejde o cvičení či pohotovost, kde platí jiné předpisy.
Víkendy býváte doma v Pardubicích, ale jak tady, na vojenské základně, trávíte večery?
Když létám, většinou si večer už jen něco přečtu, sedím u počítače nebo si zahraju jen tak pro zábavu na elektrické klávesy. Mám pokoj sama pro sebe, ale bez televize. Ani ji nechci, raději kouknu na film na notebooku. Nejraději jsem ale venku na kole nebo na bruslích. Dřív se striktně dodržoval osmihodinový spánkový režim, ale dnes už záleží na svobodné vůli každého. Mně stačí většinou šest hodin.
Co ale není úplně na svobodné vůli, je strava pilotů, že?
Když létáme, jsou dvě jídla denně povinná. Máme jídelnu, kde je pro nás strava upravena, abychom nejedli moc mastné a kořeněné recepty. Jíme hodně masa a ryb. Předchází se tím kolapsům ve vzduchu. Stávalo se, že se někomu po těžkém jídle udělalo tak špatně, že se třeba musel z letadla vystřelit.
Když jsme u těch kolapsů, kontrolujete si technický stav letadla před startem?
Přeberu ho před letem od technika a zkontroluji spíš informativně pro sebe hydrauliku, světla. Udělám si motorovou zkoušku, a když něco nefunguje, upozorním technika, který závadu buď odstraní na místě, nebo se let odloží.
Máte poslání, které vás může postavit do skutečné bojové situace, v níž by šlo o život. Jak jste se s tím srovnala?
Rychle. Dělám práci, která mě baví, a to je nejdůležitější.
