Film: Duše Paula Giamattiho (Cold Souls)
Režie: Sophie Barthesová
Česká premiéra 10. září 2009
Film Sophie Barthesové, který letos zabodoval v Karlových Varech, jde konečně i do kin. Námět nalezla debutující režisérka ve svém snu. "Stála jsem ve futuristické kanceláři a nesla krabici, v níž byla moje duše. Přede mnou stál Woody Allen a rozčiloval se, že jeho duše vypadá jako hrášek. Když jsem se chtěla podívat na tu svou, probudila jsem se."
Její styl připomíná filmy Michela Gondryho nebo Charlieho Kaufmana a také dialogy a humor Woodyho Allena, které ovšem hned napoprvé trumfla neslýchaným tématem – světovou zastavárnou lidských duší. Film se v originále jmenuje Cold Souls, ale snad po vzoru snímku V kůži Johna Malkoviche se český distributor rozhodl film přejmenovat.
Hlavní roli ztvárňuje samozřejmě herec Paul Giamatti (například Bokovka), kterému roli psala Barthesová přímo na tělo. Příběh začíná emocionálním vyčerpáním Paula po náročných zkouškách divadelního představení Čechovova Strýčka Váni. Paul náhodou narazí na "Úschovnu duší", která nabízí obyvatelům New Yorku úlevu od břemen, která tíží jejich duše a rozhodne se, že si svou duši nechá vyjmout. Když zjistí, že bez duše se žít nedá, pronajme si duši neznámé ruské básnířky. Ta mu sice umožní hluboké porozumění jeho role v Čechovovi, v které na jevišti exceluje, ale zároveň ho zavede do zvláštního světa, který má s realitou pramálo společného.
Koncert: Sophie Hunger
1. října, Palác Akropolis, Praha 19:30
Hořkosladkou atmosféru a nevtíravý dívčí hlas mají nahrávky šestadvacetileté písničkářky Sophie Hunger. Můžete si je doma přehrávat stále dokola a nemusíte ani pátrat proč. Jsou prostě mimořádně sympatické.
Sophie už jednou v Praze zpívala jako předskokanka trumpetisty Erika Truffaze v Paláci Akropolis. Tentokrát ale přijíždí sama za sebe. Pochází stejně jako Trufazz ze Švýcarska a její studiové album Monday's Ghost, které vyšlo loni na podzim, proniklo ihned do čela švýcarského žebříčku i do distribuce velkých firem. Album produkoval Marcello Giuliani, Truffazův basista.
Sophie Hunger zpívá především anglicky a zní, jako kdybyste spojili Björk s Nico, Joni Mitchell a Alenku v říši divů. Její hořkosladké písně se pohybují na hranici reality, ironie a fantazie, působí jako kousavé sny, jejichž atmosféru podbarvuje atypická kombinace trombónu s kytarou a pianem. Někdy jsou provokativní, jindy romantické, ale bez patosu či melancholické, ale bez fňukání. Jako špetku koření přidala Sophie Hunger na album i písně v němčině a duet se švýcarským hitmakerem Stephanem Eicherem ve švýcarsko-německém dialektu.
"V tom albu je ukrytá síla. Je obsedantní, strašidelné a krásné," napsal o Sophie Hunger a jejím albu Monday's Ghost, vlivný britský hudební časopis Mojo.
Divadlo: Martina Carr - U kočičí bažiny
Činoherní klub Praha. Premiéra: 14. září 2009
Režie: Martin Čičvák, Hlavní role: Veronika Žilková
Doporučujeme hru o tom, že nejlepšími úmysly a plnou vitalitou může být dlážděna cesta do osobních pekel. Hlavní hrdinka se, věrna svým životním zásadám a jasným představám o štěstí a životu v lásce, řítí do záhuby. Rozměry řeckých tragédií mají hry dnes pětačtyřicetileté autorky o životech současných žen, například tituly Maja nebo Portia Coughlan. Její postavy obyčejně velmi dobře ví, čeho chtějí v životě dosáhnout, jsou silné, vášnivé a rozhodné, ale je jim to houby platné.
Hra U kočičí bažiny je současnou variací na antické drama Médea. Hester Swanová, kterou hraje Veronika Žilková, vždy žila naplno a po svém, ale nakonec skončila zapletená do vlastních vášní. Setkáváme se se zrazenou, podvedenou a osamělou ženskou bytostí, která se musí rozhodnout, co dál. V takovémto stavu je vždy každá rada drahá.
Výstava: Cesta života. Rabi Löw
5. srpna-8. listopadu 2009, Císařská konírna, Pražský hrad
Jak to bylo s Golemem doopravdy? Skutečně mu rabi Löw zapomněl vyndat šém a způsobil tak tragédii? Bohužel nikoliv. Letošní čtyřsetleté výročí od úmrtí věhlasného rabína Jehudy Leva (Löwa) ben Becalela, údajného stvořitele Golema, známého v židovském světě pod hebrejským akronymem Maharal, nicméně inspirovalo velkou výstavu, která nás odvane do legendami opředené historie.
Náboženský, pedagogický a filosofický odkaz tohoto učence přesahuje hranice naší země. Výstava zachycuje jak Maharalův život a dílo, tak obraz, jaký si o tomto učenci utvořili jeho současníci a následující generace. Jen stěží lze najít jinou osobnost, ke které by se hlásilo tak pestré společenství ctitelů, lidí s výrazně odlišnou náboženskou, filosofickou a kulturní orientací.
Kdo byl skutečný Maharal a jaký obraz mu přisuzují legendy? Rabi Jehuda Leva ben Becalel se narodil kolem roku 1525 v polské Poznani, v rodině pocházející z Prahy. Působil jako moravský zemský rabín a poté přesídlil do Prahy. Historici stejně svými fakty nezmůžou nic proti pověsti divotvůrce, geniálního matematika a tvůrce umělé bytosti, tak jak ji nalézáme v literatuře, ale i dramatickém a výtvarném umění. Ironií je, že ho širší veřejnost dnes zná především díky golemovské legendě, s níž byl přitom spojen až v 19. století.
Literatura: Hodně jsme pili z řeky Léthé
Autor: Alena Mrázová, vydalo nakladatelství Svoboda servis, v prodeji Palác knih Luxor
Pokud hledáte čtivou, příjemnou a milou knížku, přesto s hlubokým dojmem, nenechte si ujít jedinečnou prózu spisovatelky Aleny Mrázové "Hodně jsme pili z řeky Léthé". Tento baladický příběh, odehrávající se ve Slezsku (kam autorka umístila také svoji první knihu Dům učitelů), jak už napovídá sám název, nastiňuje úvahy o smyslu lidského života a jeho pozemském konci.
Hrdinka příběhu Anna je po těžké operaci mozku v komatu. Její duše se odpoutá od těla a vydává skrze roviny času pohlédnout na uplynulý život z perspektivy vlastní smrti. Její příběh a zároveň příběh tří sester a celé širší rodiny vychází z vlastních prožitků autorky. Provede nás Anniným dětstvím, jejími zážitky i vztahy a přivede k otázkám smyslu bytí. Tolik jsme se napili kdysi z řeky Léthé, že jsme zapomněli, kdo jsme, odkud přicházíme a kam jdeme, sděluje autorka mezi řádky, kde probleskují její hluboké znalosti řecké mytologie, židovské mystiky, křesťanského myšlení i východní spirituality.
I když kniha pojednává o velmi závažných tématech, nepostrádá jemný humor a celá je vlastně o světle, o naději. Napsaná zajímavou formou, jako by čtenář sledoval příběh na filmovém plátně, nám kniha klade před oči tak sugestivní obrazy, že zapomeneme vnímat, co je skutečnost, co sen a nutně začneme srovnávat s vlastním životem.
Zbývá dodat, že poslední kniha Aleny Mrázové, stejně jako ta předchozí, je napsaná krásnou češtinou a překvapuje originálními replikami v různých jazycích, které bytostně patří k Slezskému kraji, kotlíku mnoha národností. Práce s jazykem je autorce vlastní i proto, že sama ovládá nejméně pět cizích řečí, vyučuje francouzštinu na vysoké škole a léta se věnuje překladům beletrie, odborných publikací i filmů z francouzštiny a evropské i brazilské portugalštiny. Její publikace by si zasloužily pozornost vnímavých čtenářů. Ne nadarmo vyšla první próza Dům učitelů pod záštitou Polského velvyslanectví v Praze a kniha Hodně jsme pili z řeky Léthé spatřila světlo světa za zpěvu Marthy Elefteriadu. Úryvky z knih v podání renomovaných hereček Gabriely Vránové a Terezy Bebarové můžete slyšet na stránkách autorky www.alenamrazova.com.
