Těmto "přestárlým" matkám se připisovaly různé tělesné neduhy, větší úzkostnost, nepružnost, zatuchlost, až ztrouchnivělost. Když jejich potomci dorostli školního věku, zpravidla se za takové maminky hluboce styděli.
Můj kamarád dostal asi ve třetí třídě za úkol popsat svou maminku. Ostatní děti hrdě popisovaly své svěží matky jako princezny s blond vlasy nebo jako veselé a vtipné trampky, co hrají před bytovkou na kytaru, další byly zdatné sportovkyně, jen on se nezmohl na víc než holou větu s jedním přívlastkem: "Moje máma je stará." Pro pořádek uvádím, že jej povila ve 27 letech.
Staroba byla tehdy zlá, protože přicházela zatraceně brzy a neodvratně. Po třicítce měla žena většinou odrozeno, odvztahováno, pro leckterou už nemělo cenu barvit si vlasy, jednou za deset let si koupila nový zimník, za pětiletku šaty a jednou ročně zajela s holkama do Národního. Slušností a ctností bylo obětovat se dětem, později vnoučatům. A mládí mělo zelenou.
Dnes babice Staroba přichází sice později, ale zato nás více zostudí. Mládí nemá jen zelenou, mládí je pro mnohé nutností, kultem. Ženy po třicítce v současnosti nebývají usedlé matrony, které podle veřejného mínění mají "to nejlepší" za sebou a s nadějí smí hledět už jen směrem k poklidné penzi. Jsme tak aktivní, dynamické, flexibilní, že povětšinou nestíháme ani rodit, natož stárnout. Známe přednosti mateřství po třicítce čtyřicítce, ba i dál. Čili otěhotnět minimálně v Kristových letech je in. A ve mně sílí pocit, že by se nám bez společenských trendů, rodíme-li brzy nebo pozdě, málo nebo hodně dětí, dýchalo volněji.
Když přišla neplánovaně na svět má první dcera, bylo mi teprve jednadvacet let. Jenže matka příroda si to umí zařídit, jak už víme z Čapkovy Dášenky, pokud jí z podstaty neodporujeme. Cítila jsem a starala se o své dítě stejně jako o druhé dvě v pořadí. Časem se jen měnil způsob, jak jsem lásku prožívala. Nebo možná směr. Zvenku dovnitř. Od počátečního úžasu a okouzlení mateřstvím do hloubky sebe samé. Tiché vnitřní radosti.
V jednadvaceti jsem měla po ruce veškerou svou činorodost, tvořivost a přitom "neulpínavost" na dítěti. A hlavně moře času i energie pro svou holčičku. Vlastnila jsem menší byt, hrnce, skříně, méně oken, špinavého prádla a trochu starostí, jak to se mnou bude dál.
S druhým dítětem je možné objevit v sobě další neznámé patro a najít víc klidu, síly a něhy. I holčička byla klidnější. Jen toho času už nebylo moře. Když se narodila má třetí dcera, bylo mi 33 let a všichni říkali: "Teď si mateřství užíváš, viď? Po třicítce, ve zralém a rozumném věku, jsou matky úplně blažené!"
Blažená občas jsem, nicméně milované třetí dítě je mou největší lekcí v improvizaci, trpělivosti a hlavně hospodaření s duševními silami a časem. Energie totiž, jak asi víte z vlastní zkušenosti, nepřibývá. Zato práce ano.
Všechno se tak nějak zkrátilo. Má první mateřská dovolená trvala subjektivně asi pětiletku, zatímco teď mi připadá, že přeběhlo pár měsíců a holčičce jsou vážně tři roky? Hotové postřižiny. Zkrátila se nejen délka mých vlasů, ale i víkendy, dovolené, dokonce i mírně nudné nebo protivné dny uběhnou rychleji. V šestatřiceti nemám moře času ani ve snu. Kromě péče o děti, vztah s partnerem, domácnost a sebe také pracuji, takže občas mám všeho plné kecky a zhmotnělý trend "klidného, blaženého mateřství po třicítce" bych jimi z posledních sil zadupala do země.
Říká se, že mít jedno a dvě děti je obrovský rozdíl, ale dvě nebo tři čtyři už vyjdou nastejno. Mám pocit, že je to blud. S vyšším věkem a počtem dětí roste láska, vůle a práce aritmetickou řadou, ale čas a občas i energie ubývá řadou geometrickou. A hlavně, kašlete na trendy a vyberte si samy…
|
Kateřina Mrázková
|
Narodila se na malém městě, toužila po velkém městě, a přistála se třemi dcerami v lesovně. Naštěstí i na "samotě u lesa" na mateřské dovolené je možné zůstat tvořivá. Okolní lesy totiž patří Jeromovi Colloredo-Mannsfeldovi, který ji požádal, aby se stala šéfredaktorkou firemních novin Jeronýmův zpravodaj. Kromě toho píše fejetony a reportáže, především do časopisů pro maminky s dětmi.
