Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Krásná harfenistka Englichová je na obdiv zvyklá

  17:11aktualizováno  17:11
Je půvabná. S dlouhými světlými vlasy připomíná Magdu Vášáryovou v Postřižinách. Na překvapené a obdivné pohledy je zvyklá. „Lidé si nás představují jako staré učitelky s drdolem a brýlemi, které dělají brnk, brnk,“ směje se nejúspěšnější česká harfenistka.

Kateřina Englichová | foto: Nguyen Phuong ThaoMF DNES

* Dá se na harfu zahrát třeba něco od Beatles?
To víte, že ano. Dá se na ni zahrát víc, než si lidé myslí. Existují například úpravy muzikálů pro harfu, jsou i jazzové harfenistky. Ráda bych řekla, že na harfu se dá zahrát všechno, ale některé věci by jí opravdu nesedly.

* Hraje ve vážné hudbě roli, jestli je muzikantka hezká?
Krátkodobě určitě, dlouhodobě ne. V naší branži bývaly tendence, že je jedno, jak člověk vypadá. Není to jedno. Když přijde hezký kluk a hraje hezky na housle, má šanci líbit se víc než ten, kdo na sebe nedbá. Ale především lidé, kteří mají charisma a mají svou hudbou co říci, u publika vítězí. Ne ti, kteří jsou jen krásní.

* Podle čeho se v klasické hudbě posuzuje, kdo se dostal mezi špičku? V popu to je měřitelné počtem prodaných cédéček, koncertů nebo tím, jak často je skladbu slyšet z rádií. Ale jak je to u vás?
Všichni máme hudební školy, takže poznáme, kdy je něco odfláknuté a kdy jde naopak o velkého oduševnělého umělce. Zní to pompézně, ale je to tak. Když takový člověk začne hrát, je to jasné, i když se mu ten den třeba zrovna nevede. Laik to samozřejmě pozná obtížněji, ale i on má intuici.

* Měří se úspěšnost tím, kolikrát kdo vystupoval v zahraničí?
Samozřejmě, u klasické hudby je to zvlášť důležité. Jsme jeden z mála artiklů, který se ve velkém vyváží ven. Lidé si to neuvědomují, protože se o nás nepíše v časopisech. Když v Carnegie Hall zpíval Karel Gott a Helena Vondráčková, byly toho plné noviny. Člověk získal dojem, že tam žádný jiný Čech nehrál. Přitom jich tam vystupovalo tolik: Škampovo kvarteto, Talichův komorní soubor, Pražákovo kvarteto, klavírista Ivan Moravec, samozřejmě Česká filharmonie...

* Však vy jste tam před osmi lety hrála také. Co se vám honilo hlavou?
Když má člověk v životopisu, že vystupoval v Carnegie Hall, je to velké plus. Když jsem k ní přišla, tak jsem si to uvědomovala, ale zároveň mi připadala trochu omšelá. Říkala jsem si, jestli ten Carnegie vůbec měl rád hudbu. Co když ji postavil třeba hlavně proto, že potřeboval ulít peníze, aby měl nižší daně? Ale co bychom dnes za takové pány Carnegie dali.

* Jak jste se tam dostala?
Vyhrála jsem v New Yorku soutěž. Hlavní cenou nebyly peníze, místo nich mi zorganizovali pět koncertů ve velkých hudebních síních. Kromě New Yorku také v Bostonu, v Los Angeles, v Paříži a v Hongkongu.

* Hru na harfu jste studovala ve Spojených státech. Jak se vám to podařilo?
V roce 1988 jsem udělala talentové zkoušky na Curtisův institut ve Filadelfii. Bylo to ještě za komunistů, tak jsem měla s odjezdem potíže.

* Jaké?
Nechtěli mě pustit, že prý nejsem v SSM a podobně. Problém byl i v tom, že mi škola sice dala stipendium, takže bych mohla studovat zadarmo, ale musela jsem ve Filadelfii někde bydlet a živit se. Finančně to bylo pro rodiče naprosto nemyslitelné. Nakonec mi na americké ambasádě dali seznam nadací, které bych mohla požádat o pomoc. Mezi prvními byla na seznamu Fulbrightova nadace, tak jsem se na ni obrátila. Skutečně mi stipendium dali. Odjela jsem v srpnu 1989.

* Jak dlouho jste zůstala?
Pět let. Nejdřív jsem měla vízum na rok. Děsila jsem se rozhodnutí, že se budu muset vrátit. Pak jsem přijela po listopadu 1989 a byla jsem v šoku. Celník se usmíval, Američané na ambasádě řekli jen: Aha, vízum - a vrazili mi nové razítko. Najednou všechno šlo.

* Znala jste někoho ve Spojených státech?
Ve Filadelfii ne. Pro spolužáky jsem byla exotický maskot z Východu. Ptali se mě třeba, kdy u nás doma skončí ta strašná válka. A já říkala: Ale ta už skončila před padesáti lety! Myslela jsem, že umím anglicky. Když tam na mě promluvil první člověk, zmohla jsem se jen na: Ještě jednou, prosím.

Můžete mít i luxusní harfu za dva miliony

* Kolik váží harfa?
Čtyřicet kilo. Lidé si obvykle myslí, že je těžší. Jednou jsem přijela na vystoupení a u vchodu stálo šest silných mužů. Tak my čekáme na tu vaši harfu, prý váží tunu, říkali. A já jsem ji klidně vytáhla z auta sama.

* Dobře, ale i čtyřicet kilo je na přenášení dost, ne?
Mám vozík, v podstatě rudlík. Harfu na něj nakloním, převezu a pak přesunu do auta. Někdy to vypadá, že přijel cirkus. Třeba když koncertuju venku, nemám se kde převléct, tak už z domu vyjíždím v dlouhých šatech. Pak je legrační, když v nich stěhuju harfu.

* Do zahraničí ji také vozíte?
Jen když jedu autem a mám víc koncertů. Jinak to je zbytečné. Například v Paříži je obchod, kde si můžete harfu půjčit. Nástroje dostávají dlouhými přesuny a změnami klimatu zabrat. Jejich pojistka je tak velká, že se pořadatelům koncertů vyplatí půjčit je na místě.

* Kolik taková harfa stojí?
To máte jako s autem. Můžete si koupit slušné ojeté, od osmdesáti do sto tisíc. Nebo luxusní za dva miliony.

* Jaká je ta vaše?
Jedna je velmi slušný střed. Minulý rok jsem si pořídila nádherný nový nástroj. Není důvod mít harfu vykládanou perletí. Hrála jsem na harfy velmi drahé, ale zase se mi nelíbily zvukově. Měla by být technicky vybavená tak, aby sólově utáhla celý koncert. Například aby nebyly slyšet její pedály, aby dobře ladila. Nedávno jsem prodala svou první harfu. Nádherný stoletý nástroj, který naši kdysi koupili vyřazený z divadla. Táta ji tehdy zrestauroval, sestra ušila obal. Měla jsem ji ráda, ale už jsem ji nepoužívala. Byla stará. Třeba si ji někdo dá do sbírky a bude mít radost.

* Počkejte, myslela jsem, že u hudebních nástrojů platí: čím starší, tím vzácnější.
To platí u těch, které nemají kovové mechanismy. U harfy je důležitá mechanická část, ta se opotřebovává. Je to prostě stroj. Měla jsem harfu i několik let pojištěnou jako stroj, protože pojišťovna nevěděla, jak pojistku udělat.

V klasické hudbě přibývá žen

* Co je při hraní na harfu nejobtížnější?
Sladit pohyb rukou a nohou. Harfa má sedm pedálů, každý má tři polohy a přelaďuje se jimi do jiných tónin. K tomu je třeba synchronizovat pohyb rukou na strunách.

* Říká se, že muži na rozdíl od žen mají potíže dělat víc věcí najednou. To proto na harfu hrají převážně ženy?
Ve Vídeňské filharmonii hraje muž. A v Teplicích taky jeden, Lukáš Dobrodinský. V klasické hudbě celkově přibývá žen. Muži si uvědomují, jak je to povolání riskantní.

* Proč?
Cítí, že těch, kteří hraním dobře uživí rodinu, je málo. Ani ti mimořádně talentovaní a pilní nemají úspěch zaručený.

* Kolik bere průměrný muzikant?
Řadový hráč v orchestru tak patnáct tisíc, lepší to je ve filharmonii. Jasně, když to slyší někdo z míst, kde je vysoká nezaměstnanost, tak si řekne, že to není tak málo. Ale kolik práce a úsilí to stojí od mládí. Neustále se dělíte s lidmi o vše, co ve vás je, o všechny emoce. Je to fyzická i psychická zátěž. Jakmile muzikanti nejsou ohodnoceni, začnou si shánět různé kšeftíky, jsou ve stresu. Jsem ráda, že to nezažívám.

* Kdyby někdo chtěl, ať mu zahrajete na večírku, je to možné?
Samozřejmě. Nebráním se akcím, kde se žánry míchají nebo kde hraju pro lidi, kteří si mě objednali spíš jako zajímavost.

* Co to znamená? Hrajete a lidé na večírku se procházejí, povídají si nebo jedí?
Tak to se nesmí stát. Když už si firma objedná klasický koncert, záleží jí na tom, aby měl úroveň.

* Průměrně známý popový zpěvák si za vystoupení na firemní akci říká o několik desítek tisíc. Vy jako známá harfenistka jste dražší?
Obecně platí, že v klasické hudbě jsme honorováni mnohem méně, a to říkám z pozice člověka, který si nemůže stěžovat. My vážňáci nejsme a nikdy nebudeme masová záležitost. Sponzor si dá radši reklamu na stadion než na koncertní síň. S tím by se měl každý hudebník smířit nebo dělat něco jiného. Samozřejmě, lépe jsou honorovány firemní akce, ale stejně ráda vystupuju pro různé spolky, které moc peněz nejsou schopny sehnat. Vždy jde o dohodu, smlouva je cár papíru. Hrála jsem už ledaskde, od velkých koncertních sálů až po anarchisty v Ladronce...

* Myslíte usedlost Ladronka, ten bývalý squat?
Ano. Bylo to jedno z nejsoustředěnějších publik, co jsem kdy zažila.

* Jak jste se tam ocitla?
Kolega mě poprosil, jestli bych si tam s ním nezahrála. Dřív byl z politických důvodů zavřený a pomáhala mu Amnesty International. Ta byla ve spojení s anarchisty a tak nějak to vzniklo. Jasně, že jsem souhlasila, taková možnost se hned tak nenaskytne. Vždyť na mé práci je hezké, že se setkávám se zajímavými lidmi. *

Kdo je Kateřina Englichová
„Jo, to bude zábava,“ řekla si, když poprvé viděla harfu. Bylo jí dvanáct, do té doby hrála na klavír. „Myslela jsem si, že na harfu budu muset méně cvičit,“ vysvětluje. Ta náhoda byla osudovým rozhodnutím. Hru na harfu vystudovala na konzervatoři, pak na Curtisově institutu ve Filadelfii. Když jde ráno v pražských Vysočanech v džínách a tričku s tříletou dcerkou, nikdo ji nepozoruje. Není celebritou z prvních stránek časopisů, nikdo neví, že jí tleskají v nejslavnějších koncertních síních světa.

Nedaleko bytu si pořídila další místnosti, ve kterých cvičí. Donedávna přitom dcerka klidně spala, ale teď, jak Kateřina sáhne na harfu, křičí: Mami, ne! „Mít dítě je pro umělce velmi prospěšné. Přestaneme pak totiž sami sebe tak pozorovat a konečně řešíme podstatné problémy,“ říká. Koncertovala až do osmého měsíce těhotenství, pak měla první vystoupení dva měsíce po porodu. „Dřív jsem si myslela, že nejsem organizační typ, ale teď plánuju minimálně měsíc dopředu, kdo kdy Johanu pohlídá, když budu mít vystoupení,“ vysvětluje.

Jejím mužem je Václav Bartuška, který byl v listopadu 1989 jednou z nejznámějších tváří studentského stávkového výboru. Později byl členem komise Federálního shromáždění, která měla listopadové události objasnit. Nyní je přednáší na New York univerzitě v Praze a má svou firmu. Kateřině Englichové je šestatřicet let. Vyšlo přes dvacet cédéček s jejími nahrávkami, je lektorkou hry na harfu na New York University v Praze a také ji vyučuje soukromě.




Nejčtenější

Soutěž Léto v plavkách: hlasujte pro vítěze druhého kola!

Léto v plavkách - Kos

Plavky jsou pro nás nepostradatelnou součástí léta. Na pláži u moře, u rybníka i na koupališti, ale i při opalování na...

Potraviny, které byste rozhodně neměli omývat před vařením

Ilustrační snímek

Takřka každý ví, že si má před jídlem umýt ovoce či zeleninu. Možná vás však překvapí, že jsou potraviny, které byste...



Dress code nemusí být v létě peklo. Pět tipů, jak na něj vyzrát

Výrazné kousky a doplňky mají na pracovišti stopku. Zbytečně by odváděly...

Formální oblečení může být pro někoho v parném horku jako noční můra. Dlouhé rukávy a upnutá sukně můžou rapidně...

K životu nepotřebujete spoustu oblečení, říká Kamila Boudová

Kamila Boudová, módní designérka

Vždycky ji zajímala móda. Kamila Boudová vystudovala oděvní design, pak působila v zahraničních firmách, pro které šili...

Vendula se těšila na nový účes. Proměna byla tak radikální, že se nepoznala

Proměna Venduly byla velmi razantní. Sama sebe v první chvíli vůbec nepoznala.

Od střední školy Vendula nezměnila účes. Ve svých šestadvaceti letech se rozhodla pro změnu, a proto se vydala do...

Další z rubriky

Madonna slaví šedesátiny. Jak šel čas se skandální královnou popu

Skandální móda, kontroverzní fotografie, texty a vystoupení, ale i spousta...

Skandální móda, kontroverzní fotografie, texty a vystoupení, ale i spousta dřiny a vizionářství. To všechno definuje...

Už nikdy nechci spadnout na úplné dno, říká matka čtyř dětí

Ilustrační snímek

Ovlivnit budoucnost dětí znamená změnit budoucnost jejich matek. Lucie skončila se čtyřmi dětmi v azylovém domě a...

OBRAZEM: Prezidentský pár slaví stříbrnou svatbu. Jak se změnil za 25 let

Svatba předsedy ČSSD Miloše Zemana s Ivanou Bednarčíkovou proběhla v...

Prezident Miloš Zeman a jeho manželka Ivana slaví pětadvacáté výročí svatby. Tehdy předseda ČSSD Miloš Zeman si vzal...



Najdete na iDNES.cz