Proč jste se přihlásila do armády?
Nevěděla jsem v osmnácti letech, pro co se mám rozhodnout. Ráda
Magdalena Dvořáková* Narodila se v Praze před 30 lety. |
jsem sportovala, a tak jsem to chtěla spojit se studiem. Pocházím z Prahy a chtěla vyzkoušet jiné prostředí. Věděla jsem pouze, že chci zkusit něco jiného. Táta tehdy z legrace řekl: Když chceš něco jiného, tak jdi do armády! A mně to přišlo jako dobrý nápad, tak jsem se přihlásila na Vojenskou vysokou školu pozemního vojska do Vyškova. Říkala jsem si, že uvidím, jestli na to mám a jestli se mi to bude líbit, a že odejít můžu vždycky.
Evidentně se vám tam líbilo…
Líbilo se mi tam moc. Mám ráda sport, disciplínu, řád, výzvy a byl tam hlavně úžasný "esprit de corps" čili morálka kolektivu. Takže po skončení základní služby a prvního roku vysoké školy jsem věděla, že chci zůstat a pokračovat jako profesionální voják. Ve škole i v četě jsme si rozuměli, služba v armády se mi taky líbila, a tak to nějak všechno do sebe správně zapadlo.
Studentský život si hodně lidí spojuje s večírky na koleji a zábavou. Platí to i pro vojenskou vysokou školu?
Nebylo to jako na normální vysoké. Do školy jsme chodili i s civilními studenty, my jsme ale oproti nim měli během základní služby ranní budíčky a rozcvičky, po areálu školy jsme se pak museli pohybovat ve tvaru jako četa, po škole jsme mívali další vojenská zaměstnání. Takže i když bychom v tom věku o večírky asi stáli, energie nám na ně rozhodně nezbývala.
A co armádní výcvik?
Ještě před nástupem do prvního ročníku jsme museli nastoupit do přijímače. Během prvního ročníku jsme pak sloužili základní vojenskou službu. Ze začátku to bylo docela tvrdé, ale to je asi pro každého. Přijdete do cizího prostředí, kde nikoho neznáte, ale pořád na vás křičí, musíte se ustrojit perfektně do oblečení a nevíte ani pořádně jak. A k tomu vás první dva týdny šíleně tlačí boty. Nebyla jsem zvyklá na to, že mi někdo dává rozkaz, se kterým nemusím souhlasit, ale musím ho provést a stěžovat si můžu třeba až potom. Bylo to samozřejmě namáhavé fyzicky i psychicky. Ale po roce už jsem se tomu smála. Myslím, že každý voják vzpomíná na "přijímač" se smíšenými pocity, ale ty pozitivní určitě převažují.
Nevadilo vám nosit uniformu?
Má to jednu ohromnou výhodu: ráno jsem za deset minut oblečená a nemusím nad tím vůbec přemýšlet. (smích) Ze začátku jsem se cítila trochu divně, když jsem šla po ulici a lidé po mně pokukovali. Ale na uniformu jsem si zvykla, teď je to pro mě takové brnění. Narážím tím na všechny ty "cvočky", které moje sako má. Cítím se v ní dobře a potřebuji ji v práci k tomu, abych byla tím, kým mám být. Je to podobné, jako když manažer nosí oblek nebo kostýmek. Taky nechodí do práce v džínách, prostě se to k nim nehodí.
Kolik bylo na škole dívek?
Studovala jsem finanční zabezpečení Armády ČR, což byl ekonomický obor a bylo na něm relativně hodně dívek oproti jiným oborům.
Armádní ekonomka ale nejste…
Po skončení školy nebylo v tomto oboru dostatek volných míst, stejně jako se to stává v jiných povoláních. A tak jsem dostala nabídku dělat tiskovou mluvčí. Pro mě to byla velká výzva, vážila jsem si důvěry. Výhodou byla moje dobrá angličtina, tak jsem se toho chopila. Z týdne na týden jsem byla tiskovou mluvčí letecké základny v Čáslavi. Ale skutečně kompetentním tiskovým a informačním důstojníkem jsem se stala až s praxí, která je v tomto oboru k nezaplacení.
Služba vás také zavedla do mírové mise. Jaké to bylo, pracovat v Kosovu?
Ze začátku jsem byla trochu vyděšená. I když jsem na misi byla dobře připravená, realita je vždy trochu jiná, než jste si představovali. Byla těžká zima, bydlela jsem v korimeku (obytné buňce) místo normálního pokoje, mezinárodní prostředí s novými kolegy a pohyb s omezením... To byl ale jen prvotní šok. Na misi je ale vždy spousta práce, a když se do ní člověk zabere, čas velice rychle utíká. Strach je přirozená věc, kdo se nebojí, je sám sobě nebezpečný. Nejvíc mě ale trápila obava o rodinu, protože kdyby se něco stalo, tak nemůžu sednout do auta a jet domů. Ale byla jsem ráda, že můžu sedm měsíců sloužit v misi a dělat práci, která je užitečná a má smysl.
Jela byste znovu do zahraniční mise?
Jsem voják z povolání, takže když dostanu rozkaz, tak pojedu.
A dostala jste rozkazem, abyste byla královnou festivalu v Norfolku?
Ne, to ne. (smích) Dostala jsem nabídku stát se jednou z adeptek. Přijala jsem ji a vybrali mě. Vloni byla poprvé královnou příslušnice nizozemské armády. Letos jsem měla tu čest já.
Proč právě vy?
Mezinárodní festival Azalea se letos konal již pošestapadesáté. Je oslavou Spojeneckého velitelství pro transformaci, které se nachází v americkém Norfolku, organizace NATO a jeho členských národů. Každý rok se volí z členských států jeden "most honored nation", který je oslavován ten rok. Letos byla vybrána právě Česká republika, jako vůbec první postkomunistická země. Za královnu mě vybrali asi hlavně díky jazykové vybavenosti. Program královny se skládal z mnoha schůzek a společenských aktivit, na kterých bylo třeba hovořit.
Jaké jste měla jako královna povinnosti?
Začalo to zahajovacím ceremoniálem a korunovací královny, pak jsem se účastnila NATO sympozia. Byla jsem v porotě vzdělávací soutěže NATO Student Forum, kde děti ze středních škol psali esej na téma Pražské jaro a spolu s tím si připravovali dramatickou scénku. Také jsem se účastnila Pochodu národů na alegorickém voze a International Tattoo – největšího přehlídky vojenských hudebních těles. Kromě toho jsem měla samostatný program jako královna, kdy jsem navštěvovala školy, skauty a dětské kluby a představovala jim nejen festival, ale i NATO jako organizaci a samozřejmě Českou republiku.
Kolik toho věděly děti z Virginie o České republice?
Byla jsem velmi příjemně překvapena. Záleželo to samozřejmě hodně na přípravě. Někde to vypadalo, že festivalem škola žila posledních několik měsíců, děti toho hodně věděly a všetečně se ptaly, na chodbách byly české vlajky a obrázky typické české krajiny. V jedné škole učitelka zpěvu dokonce zazpívala českou hymnu s tak perfektní češtinou, že se mi nechtělo věřit, že se ji naučila z nahrávky.
Šaty, ve kterých jste jela na alegorickém voze, jste si vybírala sama?
Do Norfolku jsem poslala své míry, možná viděli i mou fotografii a na základě toho mi zamluvili šaty z konfekce. Když jsem v únoru jela do Norfolku poprvé se oficiálně představit, tak jsem si je zkoušela. Kromě toho měli "vytipováno" dalších asi 15 šatů – byly to v podstatě svatební šaty, které jsem si musela vyzkoušet, kdyby některé padly lépe. Byla to pro mě docela muka. (smích) A později mi kamarádka dokonce řekla, že když se zkouší svatební šaty nanečisto, tak se pak nevdáte. Sice pověra, ale doufám, že to není pravda. (smích)
