Ona
„Problémy z práce domů nenosím, ale pořád poučuji,“ říká koučka a lektorka...

„Problémy z práce domů nenosím, ale pořád poučuji,“ říká koučka a lektorka Janka Chudlíková. | foto: Archiv Janky Chudlíkové

Výpověď a žádost o rozvod v jeden týden mě nakoply, říká koučka

  • 55
Každému se občas stane, že doma řeší problémy z práce. Koučka a lektorka Janka Chudlíková (53) patří mezi lidi, které jejich práce baví, ale kvůli zachování duševního zdraví problémy druhých odkládá před prahem svého bytu. Přesto jistou nemoc z povolání přiznává.

Jak se pozná dobrý kouč?
Dobrý kouč je ten, co si sám prošel tím, s čím má pomoci druhému, a zvládnul to. Těch technik a metod je víc. Nechci se přít, že jedna je horší a druhá lepší. Ať už má kouč kteroukoliv školu nebo směr, tak by do koučování neměl promítat svoji agendu. Měl by přijímat, že každý člověk půjde tak daleko a hluboko, jak může a umí. To by měl dobrý kouč akceptovat. Určitě by měl dodržovat důvěrnost informací. Dobrý kouč zvládl svoje vlastní démony, lenost a maká na sobě.

Vy sama se za takovou považujete?
Ano. Jsem životem ošlehaná, zkušená a teď už i spokojená žena s chutí do života a s ochotou dělit se o to, co vím.

Nosíte si občas problémy z práce domů?
Moje rodina a dcera určitě netrpí tím, že bych přednášela problémy z práce domů. To vůbec. To jsem se nějak naučila, že se ke všemu otočím zády a domů jde máma. Ale doma mám tendenci poučovat, koučovat. Jak mám toho materiálu v hlavě hodně nasbíraného, tak dávám přednášky.

Dcera nedávno onemocněla. Byla to taková rychlá chřipka. A já jsem jí hned dala přednášku, jak fungují výživové doplňky, zelená strava, saláty. A ona: „Mami, já už jsem to od tebe slyšela dvacetkrát. Já jsem ti jenom chtěla říct, že je mi blbě“. Občas také bývám po práci tak unavená, že si potřebuji na půl hodiny vyložit nohy nahoru, odpočinout si od komunikace a aby na mě chvilku nikdo nemluvil. Ale určitě domů nenosím špatnou náladu, stres nebo nervozitu. Celkově mám problém vypínat svou profesi a být za Janku. Jakmile cítím, že bych mohla člověku poradit, pomoct, tak to na něj už moc hrnu. To je prostě diagnóza.

Dokážete třeba delší dobu nemluvit?
I kouč a lektor umí být půl dne zticha. Umím mlčet – ale ne, když jsem s někým. Jsem kontaktní člověk. Někdy však musím být přímo akutně sama a dokážu i dva dva dny mlčet. Dcera se už odstěhovala a za sousedku mám maminku. Takže pokud nepracuji, dám někdy mamince „zaracha“ a hned ráno nahlásím, že dnes chci být sama. Vyřídím telefony a jdu na procházku nebo si zaběhat a vyčistím si hlavu. Občas zajdu na hřbitov za tátou a tam si zafilozofuji. Uvědomím si naši smrtelnost a i občasnou nesmyslnost našeho jednání, takže mě to hodně srovná. Být pravidelně sama opravdu potřebuji a moji blízcí si už zvykli, že se občas stávám asociálem. Těm nejbližším to včas nahlásím. Vypnu se, nereaguji na telefony, e-maily, nechci se s nikým vidět kromě těch nejbližších.

Kromě koučování také facilitujete. Jaký je mezi tím rozdíl?
Koučování vede druhé k jejich vlastním cílům. V lektořině dáváte určité know-how a učíte lidi používat ho. Facilitace usnadňuje diskusi v týmech ke společné dohodě. Vlastně jen dohlížím, aby se lidé kultivovaně dohodli směrem k tomu cíli, který si sami stanovili. Takže jsem takový neutrální moderátor.

Kdo jsou nejčastěji vaši klienti?
Nejvíce klientů mám z řad korporací, někdy jsou to i menší firmy i privátní firmy. To pokud jde o školení. Čím dál tím víc se teď otvírám veřejnosti, takže se snažím občas udělat nějaké otevřené školení. Je to dostupné a není to drahé, může si to dovolit úplně každý, kdo na sobě chce opravdu pracovat. V koučinku někdy chtějí korporace individuálně ošetřit nějakého manažera, ale v současné době se mi často hlásí, byť nejsem levná, i lidé z veřejnosti.

„Dobrý kouč je ten, kdo si sám prošel tím, s čím má pomoct tomu druhému, a...

Je pro vás těžší koučovat nebo školit?
Pro mě je náročnější školení. V koučování jsem se naučila nenosit problémy lidí v sobě. Zavřu dveře, otočím se, zaměřím pozornost na to svoje a prostě „delete“. Samozřejmě si občas vzpomenu, ale snažím se udržet si odstup, protože to není prostě „moje“. Kdybych to prožívala, tak mě to začne užírat a já jednoho krásného dne nebudu schopná těm lidem pomoci. Školení je velmi náročné, protože k tomu dva tři dny za sebou osm hodin stojíte a 10 nebo 12 lidí s různými potřebami a nastavením čeká od vás recepty. Musím říct, že pro mě je méně náročné koučování.

Jak se udržujete ve formě?
U školení jsem se naučila, že když toho mám hodně, hlídám si, abych se aspoň trošku hýbala. Ráno si dělám rozcvičku. Hlídám si stravu. V těchto obdobích jedu víc na salátech a na smoothies, abych měla víc energie. Také prostě nejede vlak přes masáž, kterou si ve vytíženém období dopřeji i dvakrát do měsíce. Jednou měsíčně si dopřeji kadeřníka, manikúru a pedikúru. U mě upřímně ani nejde o to, jestli mám nalakované nehty, ale že si tam odpočinu. Také si každý den na deset minut pouštím meditaci, která mi vyčistí hlavu jako dvě hodiny spánku. V tomto období se snažím minimálně sedm hodin spát.

Na svých přednáškách často mluvíte o změnách. Bojí se jich lidi?
Ano, bojí. Je to strach z nejistoty a z neznáma. Ono to souvisí s mozkem. Protože prvotní potřeba po přežití je potřeba bezpečí. Krok do neznáma nám budí centra v mozku, která říkají: pozor, nebezpečí! Já osobně jsem přesvědčená, že v dnešní době nejde jen o klasický strach z neznáma, ale o to, že jsme i mentálně a fyzicky líní. Opravdový, skutečný strach mohli mít lidi za druhé světové války, když nevěděli, jestli přežijí, jestli se nají, vrátí se jim děti, nebo umřou. To je ten reálný strach. Dneska je to ten umělý intelektuální strach. Máme se extrémně dobře. Většina z nás řeší jenom zkvalitnění vztahů, života, práce, více času pro sebe... Tak o co jde?

Janka Chudlíková

lektorka a koučka

  • 53 let
  • 1 dcera
  • 12 let práce v korporacích
  • 13 let lektoruje na volné noze
  • 8 let se věnuje koučinku
  • 9 let přednáší na VŠE, příležitostně na ČVUT i VŠCHT

Kdy se tedy lidé nejčastěji rozhodnou pro skutečnou změnu, například v práci?
K opravdové změně nás dokope většinou až životní průšvih, nějaká katarze, bohužel. Já stále hledám jakýsi šém, který by druhým pomohl ještě dřív, než se to stane. Osobně znám málo lidí, kteří udělají potřebnou změnu včas. Spíš se zabydlíme ve stereotypech, vyvíjíme falešnou aktivitu a dokazujeme sobě i okolí, že je všechno v pořádku. Hlavně, abychom do té změny nemuseli. Přesvědčujeme sebe i druhé, že se nic neděje. Realita nás však dříve či později tvrdě konfrontuje a pak už jsme ke změnám nuceni. Nebo patříte do druhé kategorie lidí, ke kterým počítám i sebe. Když už jste ten průšvih a katarzi zažili a zvládli, naučíte se potřebu změny rozpoznat včas začnete bez otálení také realizovat.

Jaké změny ovlivnily vás?
Pro mě byl kdysi dávno osvobozující rozvod. Byl spojený s revolucí v roce 1989 a s osvobozením se jak od špatné práce, tak i od špatného vztahu. Sametovka mi dala neskutečnou injekci a chuť změnit celý svůj život k lepšímu. A to jsem také udělala. Dala jsem v jednom týdnu výpověď a žádost o rozvod. Pak mě hodně ovlivnil odchod otce mojí dcery před jejím narozením. To mě vedlo k obrovské osobní změně mých vlastních postojů k životu. Dalším zásadním krokem, který výrazně ovlivnil můj život, byl můj dobrovolný odchod z korporací. Šla jsem za hlasem svého srdce a za touhou mít lepší život i práci. Povedlo se.